LN: Skoro na všech fotografiích se smějete. Je pro vás humor v životě i literatuře důležitý?
Že se skoro na všech fotografiích směju, je dáno tím, že fotografové mi často říkají: Úsměv, prosím! Ale skutečný smích, smysl pro humor a pohled na život nejen jako na tragédii, ale i jako na něco komického, je věc jiná. Ano, u romanopisce – u básníka to může být jiné – beru smysl pro humor a ironii jako absolutní nezbytnost. Dokonce i v Tolstém nebo Dostojevském, a Dostojevský je extrémně temný a náročný spisovatel, jsou místa plná ironie, humoru, různých fint.
A pokud jde o běžnou, každodenní existenci: Jestliže dokážete poodstoupit od toho, co se kolem vás děje, budete mít život snazší. Věci nejsou vždycky jenom tragické, jsou v nich i místa, kterým se můžete vysmát – a nejen jim, i sobě. Mám za to, že takový smích je velmi zdravý. Na druhou stranu vím dobře, že humor nedokáže vyřešit všechno. Ale pro mě je to nedílná součást života, je to zbraň a zároveň způsob, jak se dostat blíž k druhému. Humor je intimní záležitost: pokud se dokážete smát s druhým stejným věcem, máte k sobě velmi blízko.
LN: V Praze jste byl poprvé v devětadevadesátém roce. Mění se město, lidé, atmosféra?
Ještě jsem neměl čas to zjistit, právě jsem přijel z letiště! Ale samozřejmě: mění se nejen Praha, mění se celý svět. Když jsem tu byl v devětadevadesátém představit český překlad svých Modrých pondělků, bylo teprve deset let po pádu železné opony. Když jsem teď jel z letiště taxíkem a díval se oknem ven, měl jsem pocit, že jsem prostě v Evropě, v jejím středu. V červenci jsem navštívil filmový festival v Sarajevu, a bylo to úplně jiné: jako bych se ocitl v nějakém temném, zapomenutém koutě.
LN: Čtete českou literaturu? Třeba tu německy psanou z kraje minulého století, nebo Havla, Kunderu, Hrabala…
Četl jsem samozřejmě Kafku, ten je důležitý pro každého. A Hrabala. Kundera byl součástí mého dětství. Když jsem byl teenager, každý mluvil o Nesnesitelné lehkosti bytí. A také o jeho esejistice, Zrazených testamentech, Umění románu. Způsob, jakým Kundera psal o románové tvorbě – třeba o důležitosti smyslu pro humor, a právě u Kafky, který byl nejen tragický, ale dokázal se psaním i bavit – mi byl blízký. Podobně důležitá byla pro mě i absurdita, kterou jsem našel v Hrabalových textech.
LN: Četl jste je v nizozemštině, nebo v angličtině?
Většinou v nizozemštině. Kafku a další pražské německé autory samozřejmě v němčině. Moji rodiče byli Němci, takže němčina je mým druhým jazykem.
LN: Ptám se proto, že čtvrt století žijete v New Yorku…
Do New Yorku jsem odjel za láskou. A rozhodl jsem se zůstat. Rád bych získal americké občanství. Žiju tam a New York miluji.
LN: Přesto, že současný americký prezident se projevuje občas jako rasista a xenofob?
Spojené státy americké jsou víc než jejich prezident. Ano, Trump je a může ještě být nebezpečný. Kvůli tomu, co provedl v Sýrii, co provedl na Blízkém východě, co provádí na globální úrovni. Trumpův hlavní slogan zněl „Udělejme Ameriku znovu silnou“, ale on dělá přesný opak: zemi oslabuje. Spisovatel je ale i svědek – pro mě je aktuálně život ve Spojených státech velmi podnětný.
LN: Zvolí Američani Trumpa podruhé?
Věřím, že nezvolí. Ale ta možnost tu je. I napoprvé zvítězil proti veškerým očekáváním. A není to jen věc Spojených států, celý svět je v nepředvídatelném pohybu: brexit, Střední východ, vývoj v Polsku nebo Maďarsku. Když si ale člověk dokáže udělat od těch věcí odstup, je jasné, že žije ve velmi zajímavých časech. I když lidi vidí dnešní dobu jako děsivou. Ano, je taková, ale děsivé byly i dekády předtím a jistě budou i ty nadcházející.
LN: Neuvažoval jste, že byste někdy odložil nizozemštinu a začal psát anglicky?
Pár drobnějších věcí jsem v angličtině napsal, pár i v němčině, ale román ne. Nebyla to nikdy moje ambice, mám velmi dobré překladatele do angličtiny. Jsou sice takové případy v dějinách, jako Joseph Conrad nebo Vladimir Nabokov, ale můj případ to není. Neříkám si: Ach, já chudák, proč jen nepíšu anglicky! Psát v malém jazyce má své nevýhody, ale i výhody. Takový je můj osud: Narodil jsem se v Amsterdamu, takže nizozemština je můj první jazyk. A můj vztah k jazyku je velmi hluboký, hlubší než vztah k zemi, ve které žiju. O přepnutí z nizozemštiny do angličtiny jsem nikdy vážně nepřemýšlel.
LN: Dá se srovnat, jaké dispozice má pro spisovatele angličtina a jaké nizozemština?
Angličtina je samozřejmě lingua franca, mluví se jí všude. Ale já věřím, že jsem pořád stejný, ať mluvím nizozemsky, německy nebo anglicky. Můžete říct, že překladem mé dílo ztratí, ale já argumentuji: Nebo něco získá. Třeba dialogy v mých knihách znějí v angličtině líp než v originálu. V němčině jsou zase zábavnější. Jazyk sice limituje, ale nemyslím si, že by bylo nemožné vyjádřit jednu věc ideálně jenom v jediném jazyce. Možná je to příliš univerzalistický názor, ale jsem si jistý, že texty jsou přeložitelné. A pokud by nebyly, proč se namáhat se psaním? Literatura je přece vždycky interpretace, i když píšete nizozemsky pro nizozemské publikum. Bez překladů bych nepoznal mistrovská díla ruské, italské nebo české literatury. Psaní není záležitost jediného jazyka, ale osobnosti autora.
LN: Debutoval jste ve třiadvaceti Modrými pondělky. Kniha se stala přes noc bestsellerem, následovaly překlady do desítek jazyků. Chtěl jste vždycky psát?
Neměl jsem to v plánu. Chtěl jsem prostě dělat něco jiného: než moji rodiče, než moji učitelé na škole. Jeden chtěl, abych dělal to, druhý zas ono. Zkusil jsem být nejdřív hercem. Zjistil jsem ale, že na to nejsem dost dobrý. Je sice skvělé být s publikem, ale já jsem rád i sám. Jako teenager jsem miloval být sám. Pak jsem provozoval nakladatelství, to taky nevyšlo. Tak jsem napsal knihu a stal se autorem. Chtěl jsem uspět, dělat něco výjimečného. Byl jsem tak vychovaný, rodiče mi pořád říkali: Musíš něco dokázat! Tak jsem to zkusil v Modrých pondělcích: napsat knihu jinak než ostatní – líp. Měl jsem ambice i tu drzou představu, že mám co říct. Ale nebyl to žádný plán, prostě se tak věci seběhly. A měl jsem štěstí. Kdybych je neměl, byl by ten pád už definitivní. Říkal jsem si, když to nevyjde ani tentokrát, budu žít s matkou jako chudák až do padesáti, nenajdu si nikdy holku, všichni mnou budou opovrhovat. Abych byl sebou, samostatný, musel jsem uspět.
LN: Když píšete román, taky nemáte plán, jak to bude?
Je to tak napůl: některé věci se prostě dějí, některé jdou podle plánu. I když samozřejmě nic se neděje jen tak, vždycky je to předtím ve vaší hlavě: něco vidíte, něco slyšíte, něco se učíte. A i když nepíšete psychologické romány, ať si pod tím pojmem představíte cokoli, potřebujete rozumět tomu, co znamená být člověkem. Někdo si vystačí s tím, že pozoruje sebe sama, mně to ale nestačí – chci pozorovat i druhé. Vím, že to zní chladně a odtažitě, ale dělá to každý: sleduje, jak druzí žijí své životy.
LN: Hrdina vašeho posledního románu Mateřská znaménka je rovnou psychiatr. Zajímá vás psychoanalýza?
Freud byl velmi důležitá figura, a nejen pokud jde o psychoanalýzu, je i velmi dobrý autor. Nejsem si ale jistý, jestli psychoanalýza uzdravuje, spíš vede lidi k tomu, aby si porozuměli, vede je k sebeobjevování, které může pomoci. V Mateřských znaménkách jsem ale sledoval i něco jiného: jak dokáže člověk pracovat s utrpením, bolestí druhých. Jde samozřejmě o téma, které otvírá řada románů. Jak a jestli vůbec druhému pomoct.
Než jsem knihu začal psát, dělal jsem si rešerše a strávil deset dní s psychiatrem. Řekl mi jednu podstatnou větu: Snaha pomáhat kdykoli a za jakoukoli cenu má v sobě něco velmi narcistního. Někdy je lepší žádost odmítnout a přiznat, že situaci nedokážete změnit. To mi otevřelo oči.
LN: Mateřská znaménka jsou místy blízko stylu Thomase Bernharda nebo Petra Handkeho. Máte k jejich dílu vztah?
Mám, a hlavně k jejich divadelním hrám. A nejen jejich, taky Elfriede Jelinekové. Rakousko je pěkně divné místo. Mám rád jejich sarkasmus, jejich jazykové mistrovství. Je vtipné, že jste zmínil právě ty dva, protože když jsem psal texty pod pseudonymem Marek van der Jagt, vymyslel jsem si ho právě jako Vídeňáka, napůl Rakušana, napůl Nizozemce. Ten duch je mi blízký.
LN: Co říkáte na Nobelovu cenu pro Handkeho? S ohledem na jeho politické angažmá, které mu kritici vyčítají…
Před pár dny jsem o tom napsal na svůj blog. To, co řekl Handke o Miloševićovi, o Srebrenici, byl naprostý omyl, ale Nobelovu cenu přece nedostal za své názory, dostal ji za literární dílo. Tolstoj byl na sklonku života úplně mimo, a je dodnes součástí světové literatury. A nejen on. Je třeba rozlišovat. Žiješ podle našich představ, odpovídají tvé názory našim standardům? Pokud ano, pak tě budeme číst a oceňovat. To je stejný omyl. Posuzovat se má dílo, ne názory.
Mám pocit, že ti, kdo jsou s Handkem rychle hotovi, jeho literaturu moc nečetli. Žijeme v kultuře, která neodpouští. Odpuštění druhému je zločin. Tím dělíme svět na dobré a špatné, na ty, kdo jsou s námi, a ty, kdo jsou proti nám. To je velmi nebezpečný návyk. Nemusíme být přece všichni stejní: vy žijete svůj život, já ten svůj. Takže jsem rád, že cenu má jak Handke, tak Tokarczuková. Navíc trocha kontroverze neškodí.
LN: Poslední román jste vydal před třemi lety. Máte něco rozepsané?
V srpnu jsem dopsal pokračování Mateřských znamének. Ta postava psychiatra Kadokeho mě neopustila, ještě s ním nejsem hotov. Kniha vyjde v nizozemštině napřesrok v lednu.
