V posledních letech se asi víc než divadlu věnoval psaní, letos v únoru poměrně nezvykle také debutoval jako dramatický autor. Jeho hru s názvem Svatba pozdního léta uvedl Činoherní klub v režii Ladislava Smočka. Literární tvorbou zabývá už delší dobu a dnes má na svém kontě tři knihy. Ta první Jedu k mámě z roku 2003 se nejvíce blížila žánru vzpomínek, dvě další už představovaly zvláštní druh psaní, které se pohybuje na pomezí memoárů a esejů. Psal v nich o věcech, které prožil a zná, které ho zasáhly na celý život. Vypráví o tom, co prožil, a zároveň poeticky zachycuje čas, který rychle odplouvá a zanechává stále matnější otisky v paměti. Struktura knih se může jevit i jako lehce neústrojné přeskakování od jednoho tématu k druhému, ale spíš jde o volně řazené asociace a texty mají svou dynamiku i vnitřní logiku. I hra Svatba pozdního léta (s podtitulem Variace na písmeno G) je s těmito knihami viditelně propojená a postava důchodce Honzy, kterého hraje sám autor, s ním má hodně společného. Poznáváme ho v jeho replikách: v hořkých i sebeironických lamentech, skepsi lomené výsměchem i ve vášnivé obhajobě divadla jeho mladých let i herců – „snad si proboha nemyslíte..., že neřveme odporem, když se kácí staré stromy, když umírají kamarádi...“
Touha podržet věci i přátele
Kačer vždy uměl postavit inscenace, které se dotýkaly duší diváků. Senzitivní i romantické, ale také břitce sarkastické, rozuměl i absurdní dramatice. Výčet z Činoherního klubu je už dávno zapsaný v dějinách českého divadla: Gogolův Revizor, Čechovův Višňový sad, Gorkého Na dně, Pinterovy narozeniny. Vzpomínám na jeho Rváče, jehož na motivy Turgeněva napsal Antonín Máša. Výborná, hluboce citová inscenace konce tristních sedmdesátých let. jednou v Praze - v Divadle E. F. Buriana, jednou v Ostravě. Kačerovy zpovědi mají občas hořké tóny, neboť patří k těm, kteří potřebují cítit vstřícnost a musejí být obklopeni „svými“. A v této pospolitosti dokázal ze sebe vydat vždy to nejlepší. Je věrný a chce to i po druhých. Celý život dělal se stejnými scénografy - s Otakarem Schindlerem, který mu umřel, s Lubošem Hrůzou, který mu na léta emigroval. „Mám takovou podivnou touhu podržet věci, přátele, kontinuitu. Každé ztráty nebo konce něčeho je mi líto až k úzkosti.“
  |
Jan Kačer pokaždé když viděl, že jeho cesta je neprůchodná, zvolil jinou. Je paličák, a tak to popírá, říká, že tak ušlechtilé to nebylo, že šlo vždycky o vyhazovy. I z těch vyhazovů se zase vzchopil, v Ostravě „ve vyhnanství“ dělal výtečné divadlo. Jeho Cyrano s Janem Vlasákem v titulní roli se vyznačoval vypjatou divadelností, barevností, expresí, byl komediální i citově vzrušený. Nastudoval i „své“ ruské klasiky - Revizora, Ženitbu a také antiku - Eurípidovu Ifigenii v Aulidě, kterou se podařilo uvést v překladu Josefa Topola. Obě Kačerovy ostravské éry byly skvělé a pořád čekají na své zpracování. Možná se trochu zapomíná, že dělat tam tehdy divadlo nebyla žádná selanka, ba naopak a Jan Kačer, i když přiznává, že byl obklopen svými lidmi, nikdy na drsné podmínky nezapomněl. „Dělali jsme divadlo z ničeho... v Ostravě mateřská řeč zněla: jděte s tím uměním někam, my chceme operetu.“
Vracel se porůznu do Prahy, až konečně mohl v roce 1986 zůstat - v Divadle na Vinohradech. Mimo jiné tu uvedl hry českých básníků -Dykova Krysaře a Hálkova Záviše z Falkenštejna, který byl zřetelným a působivým protestem proti režimu. Také prosadil, že se na pražské jeviště hrou Hlasy ptáků vrátil Josef Topol. Stejně aktuálním podobenstvím o moci byl i Vedralův Urmefisto. Po listopadu přišlo Národní divadlo a pro Kačera nebylo jednoduchou štací. Hrál tu a režíroval, byl chválen, ale více kritizován. Nepobýval tu mezi svými, nakonec s trpkostí odešel. Věnoval se herectví, psaní, objevil se dokonce v nekonečných televizních seriálech.
„Styděl jsem se, že jsem takový fešák“
Jan Kačer byl také velkou hvězdou českého filmu, zosobňoval typ mladého muže, svůdce který si drží odstup, je trochu tajemný, nezúčastněný, někdy až cynický. Anebo z jiné strany drcený okolnostmi. Těch rolí bylo dost a byly úspěšné, třeba ve snímcích Každý den odvahu, Údolí včel, Den sedmý osmá noc, Flirt se slečnou Stříbrnou.
Jana Brejchová a Jan Kačer ve filmu Návrat ztraceného syna (E. Schorm, 1966)
Jana Brejchová a Jan Kačer ve filmu Každý den odvahu (E. Schorm, 1964)
Počátkem nového milénia vzpomínal na své filmové role v rozhovoru pro LN. „Když jsem byl mladý a dostal jsem se náhodou k filmu, dělal jsem kamerové zkoušky na Smrt si říká Engelchen. Pozvali mě na první projekci - v sále se setmělo, tehdy jsem byl mladý neznámý režisér z Ostravy a koukal trochu vyjeveně. Najednou cvak a sám sebe jsem poprvé v životě viděl z profilu. Byl jsem ohromně překvapený, jak dobře vypadám. Pořád jsem se rozhlížel a styděl se, že jsem takový fešák. A kolem mě lidé naříkali, jakou mají ránu. Říkal jsem si, jak je to možné, a pak jsem došel k tomu, že já sebe viděl hůř a oni se viděli líp. Napadlo mě, že nás to možná takhle dělí, ti, kteří se viděli bůhvíjak, jsou sestupní, a ti, kteří se tak bujaře neviděli, tak sestupní být nemusí. Když mně bylo pětadvacet, měl jsem spoustu ambicí, z nichž se mnohé nenaplnily, ale můj život se nezhoršil ani jsem neutrpěl deziluzi. Listopad 89 mně přinesl triumfální objevy, vidím spoustu úžasných změn a samozřejmě i spoustu nešvarů. Když zase slyším, jak jsou lidé depresivní a jak si to představovali jinak, tak si vždycky vzpomenu na ten záběr z toho filmu a říkám si, jestli se neviděli moc jako hrdinové. Život lidský není jenom tragédie a na to nesmíme zapomínat.“
