V seznamu nejdůležitějších a nejvlivnějších kapel 90. let nemůže skotská skupina Primal Scream chybět. Jejich album Screamadelica (1991), stejně jako o devět let starší XTRMNTR, se pravidelně umísťují na vrchních příčkách nostalgických žebříčků a hudební vlivy hrdě cituje řada současných, nejen britských kapel. Frontman Bobby Gillespie (46, na snímku vpravo) je oblíbenou figurkou britského tisku, zejména toho bulvárního, a už čtvrt století platí vždy trochu kontroverzní Primal Scream za miláčky nezávislé hudební scény.
Písně Swastika Eyes, Jailbird nebo Miss Lucifer patří k jejich největším, „nadčasovým“ hitům a nezapomínají na ně ani na svém současném turné: setlisty, jejichž páteří sice zůstává aktuální novinková deska Beatiful Future, zhusta protínají všechny oblíbené jukeboxové skladby. Primal Scream založili v roce 1982 ve skotském Glasgow Bobby Gillespie (tehdy ještě zároveň jako bubeník v kapele The Jesus and Mary Chain) a Jim Beattie. V průběhu let však kapelou prošlo na dvě desítky dalších členů; současný line-up se ustálil na pětici muzikantů.
Poslední desku nahráli ve složení Bobby Gillespie (zpěv), Andrew Innes (kytara, syntetizátory), Gary „Mani“ Mounfield (baskytara, na snímku vlevo), Martin Duffy (klávesy) a Darrin Mooney (bicí) s množstvím zajímavých hostů, které ale jejich evropská šňůra musí oželet.
Objevili jsme rokenrol
Mnohem zajímavějšími změnami, než těmi v sestavě, prošla kapela stylově. Gillespie byl v době zakládání skupiny nejvíce ovlivněn jednoduchým, tříakordovým punk rockem. Říká se, že jeho první koncert bylo vystoupení Thin Lizzy, kam jej vzal spolužák, dnes významný britský producent Alan McGee. Ten také později založil Creation Records – hudební vydavatelství, kde se objevily první nahrávky Primal Scream.
Na první, relativně dobře přijatý singl All Fall Down navázal velký debut Sonic Flower Groove, který už tak vřele přijatý nebyl. V kapele to navíc zásadně skřípalo a do natáčení druhého, eponymního alba se vrhli po velké čistce už jen ve trojici. Jejich zvuk získal s novou nahrávkou silnější, drsně-rockový feeling, Gillespie později řekl, že „v té době objevili rokenrol“. Netrvalo dlouho a objevili ještě něco lepšího, než byl rokenrol. Na začátku 90. let je McGee uvedl na acid houseovou scénu.
„Pamatuju si, že mě to docela ohromilo, ale nevěděl jsem, co si o tom mám myslet,“ vzpomíná na své zásadní setkání sám Gillespie. Primal Scream se ale s „generací extáze“ rychle sžili a snad i svým nově objeveným tripům můžou poděkovat za úspěch desky Screamadelica, které jim vyneslo nejen prestižní Mercury Music Prize, ale především spoustu fanoušků (a fanynek), peněz, drog. Z nové energie vzniklo i další Give Out but Don’t Give Up, ale po turné s Depeche Mode, které následovalo v půlce 90. let, byla kapela jen kousek od rozpadu. Únava a celkové zdevastování si vybraly svou daň a Primal Scream se na delší dobu úplně odmlčeli.
Novou víru v rokenrol vdechl kapele až baskytarista Gary „Mani“ Mounfield, původně člen The Stone Roses, se svým nástupem v roce 1996. Novinka Vanishing Point, která měla být alternativním soundtrackem ke stejnojmennému filmu z roku 1971, měla sice taneční nádech, ale byla o poznání temnější. Opět slavili úspěch; píseň Trainspotting byla klíčovým prvkem soundtracku ke stejnojmennému filmu Dannyho Boylea, ne náhodou o úpadku znuděné mládeže, (ne)hledající smysl života v heroinu. Alkohol a drogy kapelu provázely i nadále, což vedlo k další sérii problémů a nevyhnutelnému, nutnému detoxu.
Nejlepší tvůrčí prostředí?
Že kocovina bývá nejlepší tvůrčí prostředí, dokázali Primal Scream na „politicky agresivním“ albu XTRMNTR, kde hostovali mj. Chemical Brothers, Bernard Sumner z New Order nebo Kevin Shiels z My Bloody Valentine (který s kapelou spolupracoval na užší bázi). Právě z této doby pochází nejslavnější „evergreeny“, hity Kill All Hippies, Accelerator nebo Swastika Eyes. Úspěch se snažili znovu zopakovat ještě s Evil Heat (kde hostovali např. Robert Plant nebo Kate Mossová ve své vokální premiéře), ale XTRMNTR zůstal nepřekonán. Na festivalu v Glastonbury v roce 2005 bodoval opilý Bobby Gillespie tím, že při písni Swastika Eyes před desetitisícovými davy fanoušků hajloval.
Návrat po čtyřech letech s deskou Riot City Blues byl ve znamení rozjíveného country rocku. Přímočaré, jednoduché písničky přinesly sice porci zábavy, ale jinak veskrze zklamání fanoušků i kritiky. Není pochyb, že z desky fanoušci na živo uslyší třeba Country Girl (oblíbený byl i kontroverzní videoklip) nebo Dolls (Sweet Rock and Roll), Jak do jejich sinusoidní kariéry zapadla novinka Beautiful Future? To ukáže až čas; ovšem její přijetí, jak jsou Primal Scream zvyklí, se značně různilo.
Jak je na tom kapela se svou aktuální koncertní formou prozradí jejich vystoupení v Roxy. Hitu Swastika Eyes se dočkáme; zvednuté pravačky už asi sotva.
Písně Swastika Eyes, Jailbird nebo Miss Lucifer patří k jejich největším, „nadčasovým“ hitům a nezapomínají na ně ani na svém současném turné: setlisty, jejichž páteří sice zůstává aktuální novinková deska Beatiful Future, zhusta protínají všechny oblíbené jukeboxové skladby. Primal Scream založili v roce 1982 ve skotském Glasgow Bobby Gillespie (tehdy ještě zároveň jako bubeník v kapele The Jesus and Mary Chain) a Jim Beattie. V průběhu let však kapelou prošlo na dvě desítky dalších členů; současný line-up se ustálil na pětici muzikantů.
Poslední desku nahráli ve složení Bobby Gillespie (zpěv), Andrew Innes (kytara, syntetizátory), Gary „Mani“ Mounfield (baskytara, na snímku vlevo), Martin Duffy (klávesy) a Darrin Mooney (bicí) s množstvím zajímavých hostů, které ale jejich evropská šňůra musí oželet.
Objevili jsme rokenrol
Mnohem zajímavějšími změnami, než těmi v sestavě, prošla kapela stylově. Gillespie byl v době zakládání skupiny nejvíce ovlivněn jednoduchým, tříakordovým punk rockem. Říká se, že jeho první koncert bylo vystoupení Thin Lizzy, kam jej vzal spolužák, dnes významný britský producent Alan McGee. Ten také později založil Creation Records – hudební vydavatelství, kde se objevily první nahrávky Primal Scream.
Na první, relativně dobře přijatý singl All Fall Down navázal velký debut Sonic Flower Groove, který už tak vřele přijatý nebyl. V kapele to navíc zásadně skřípalo a do natáčení druhého, eponymního alba se vrhli po velké čistce už jen ve trojici. Jejich zvuk získal s novou nahrávkou silnější, drsně-rockový feeling, Gillespie později řekl, že „v té době objevili rokenrol“. Netrvalo dlouho a objevili ještě něco lepšího, než byl rokenrol. Na začátku 90. let je McGee uvedl na acid houseovou scénu.
„Pamatuju si, že mě to docela ohromilo, ale nevěděl jsem, co si o tom mám myslet,“ vzpomíná na své zásadní setkání sám Gillespie. Primal Scream se ale s „generací extáze“ rychle sžili a snad i svým nově objeveným tripům můžou poděkovat za úspěch desky Screamadelica, které jim vyneslo nejen prestižní Mercury Music Prize, ale především spoustu fanoušků (a fanynek), peněz, drog. Z nové energie vzniklo i další Give Out but Don’t Give Up, ale po turné s Depeche Mode, které následovalo v půlce 90. let, byla kapela jen kousek od rozpadu. Únava a celkové zdevastování si vybraly svou daň a Primal Scream se na delší dobu úplně odmlčeli.
Novou víru v rokenrol vdechl kapele až baskytarista Gary „Mani“ Mounfield, původně člen The Stone Roses, se svým nástupem v roce 1996. Novinka Vanishing Point, která měla být alternativním soundtrackem ke stejnojmennému filmu z roku 1971, měla sice taneční nádech, ale byla o poznání temnější. Opět slavili úspěch; píseň Trainspotting byla klíčovým prvkem soundtracku ke stejnojmennému filmu Dannyho Boylea, ne náhodou o úpadku znuděné mládeže, (ne)hledající smysl života v heroinu. Alkohol a drogy kapelu provázely i nadále, což vedlo k další sérii problémů a nevyhnutelnému, nutnému detoxu.
Nejlepší tvůrčí prostředí?
Že kocovina bývá nejlepší tvůrčí prostředí, dokázali Primal Scream na „politicky agresivním“ albu XTRMNTR, kde hostovali mj. Chemical Brothers, Bernard Sumner z New Order nebo Kevin Shiels z My Bloody Valentine (který s kapelou spolupracoval na užší bázi). Právě z této doby pochází nejslavnější „evergreeny“, hity Kill All Hippies, Accelerator nebo Swastika Eyes. Úspěch se snažili znovu zopakovat ještě s Evil Heat (kde hostovali např. Robert Plant nebo Kate Mossová ve své vokální premiéře), ale XTRMNTR zůstal nepřekonán. Na festivalu v Glastonbury v roce 2005 bodoval opilý Bobby Gillespie tím, že při písni Swastika Eyes před desetitisícovými davy fanoušků hajloval.
Návrat po čtyřech letech s deskou Riot City Blues byl ve znamení rozjíveného country rocku. Přímočaré, jednoduché písničky přinesly sice porci zábavy, ale jinak veskrze zklamání fanoušků i kritiky. Není pochyb, že z desky fanoušci na živo uslyší třeba Country Girl (oblíbený byl i kontroverzní videoklip) nebo Dolls (Sweet Rock and Roll), Jak do jejich sinusoidní kariéry zapadla novinka Beautiful Future? To ukáže až čas; ovšem její přijetí, jak jsou Primal Scream zvyklí, se značně různilo.
Jak je na tom kapela se svou aktuální koncertní formou prozradí jejich vystoupení v Roxy. Hitu Swastika Eyes se dočkáme; zvednuté pravačky už asi sotva.
