Zkáza celebrity v berlínské knajpě. Soused baví, ale velké odpovědi nepřináší

Na rozdíl od výpravné marvelovky je Brühlův režijní debut miniatura, která by se mohla snadno odehrát i na komorní divadelní scéně. Svět komiksových superhrdinů v ní však má své pevné místo. Herec jménem Daniel, který právě přichází do lidového berlínského bistra nedaleko svého bydliště, se totiž právě o roli v takovém velkofilmu uchází. Má však k dispozici jen krátký úryvek scénáře, ze kterého se nedá vytušit, co je vlastně jeho postava zač. Proto se po telefonu zoufale snaží vymámit z tajnůstkářské produkce více textu.

Za chvilku má letět do Londýna na konkurz, ale místo aby trávil čas v kavárně na letišti, rozhodl se pobýt v nálevně „Zur Brust“. Není přece žádný elitář a kontakt s prostými lidmi jej těší a inspiruje. Příjemné chvíle mu ovšem brzy zkalí nevábně působící postarší štamgast Bruno, který se s ním dá do řeči. Záhy se ukáže, že Bruno pozorně sleduje hercovu kariéru a ví o ní prakticky všechno. Je to ovšem ten typ „fanouška“, který vesměs všemi umělcovými výkony pohrdá, má na ně radikální názor a nešetří vůči nim ostrou kritikou. Zvláště jej rozčílil film o bývalé východoněmecké tajné policii Stasi, ten totiž všechno hrozně zkreslil...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Daniel se střídavě pokouší otravného souseda setřást nebo s ním najít nějakou mírumilovnou shodu, ale nedaří se mu ani jedno. Bruno je čím dál neodbytnější, rýpavější a rafinovanější v tom, jak Daniela zamotává do své sítě pečlivě dávkovaných informací, výčitek a předstírané starostlivosti. Zůstává přitom nevyzpytatelný a ve chvíli, kdy si Daniel myslí, že už k Brunově osobě a motivacím našel klíč, zase jej ztrácí. Začíná být čím dál jasnější, že Bruno ví všechno nejen o Danielově kariéře, ale i o jeho soukromí a chce jej naprosto zdeptat. Přitom se Daniel může teoreticky kdykoli otočit, odejít z bistra a na Bruna zapomenout. To ale nedokáže – a ne že by se o to nepokoušel.

Sulc jako nástroj třídního boje

Scénář k Sousedovi vytvořil spisovatel Daniel Kehlmann; úspěšného herce Daniela si zahrál sám režisér a zatrpklého a odpudivě šmírujícího (ale v sousedství, „mezi svými“, vrcholně oblíbeného) Bruna skvěle ztvárnil Peter Kurth. Ti všichni se v minulosti podíleli na filmu Já a Kaminski (2015), Brühl s Kurthem ale oba hráli již v úspěšném snímku Good Bye Lenin! z roku 2003. Peter Kurth byl například také oporou filmu Štěpána Altrichtera Schmitke (2014).

Režírující herec Daniel Brühl hraje svého „kolegu“ Daniela s velkou dávkou nadhledu a sebeironie, k jeho trpkému střetu s vlastním sebepojetím a omezenými představami o světě přistupuje chápavě, ale zároveň nesmlouvavě. Brilantní pasáž s předčítáním superhrdinského dialogu (do nějž se s mrazivým důrazem zapojí i Bruno) výmluvně ironizuje celé odvětví komiksových slátanin s „velkými příběhy“ a s emocemi na objednávku.

Těžiště Brühlova filmu ovšem leží ještě hlouběji a v komediální zkratce pojmenovává jeden z nejzávažnějších problémů současného světa, totiž propast mezi jeho „vítězi“ a „poraženými“. Obyvatel někdejšího Východního Berlína Bruno se cítí zrazený a nepochopený, zatímco západní Němec Daniel má pocit, že svět, v němž on slaví úspěchy, je (nebo může být) příjemný a dobrý pro všechny. Velkou předností Souseda je, že není schematický – mstivého Bruna nepředvádí ani jako zrůdu bez příčiny, ale také ne jako pouhou nevinnou oběť systému či arogance elit.

Zručně vystavěný a napětí chytře udržující Soused také nepřichází s žádnou vyčerpávající odpovědí, jak propast rozdělené společenosti zacelit. Jenom docela přesvědčivě ukazuje, že když bude celebrita v zaplivaném bistru předstírat, že jí chutná potměšile nabízený sulc, k žádnému valnému výsledku to nepovede. Zároveň tento snímek podává sympatické svědectví o tom, že Daniel Brühl se od života odtrženou celebritou rozhodně nestal.