Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Zneuznaný esesák Josef K. Příběh výstavy Jana Vičara

Kultura

  8:58
PRAHA - Německý chlapec se jednoho dne rozhodl, že bude vojákem. Přání se mu splnilo. Bojoval u Leningradu a dodnes se cítí zneuznaný. Tento příběh představuje výstava Jana Vičara v Galerii hlavního města Prahy.

Jan Vičar při uvedení své výstavy představil 12. června Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká. foto: ČTK

LN: Vaše obrazy a linoryty jsou vzpomínkou na setkání s německým veteránem. Jak jste se s ním seznámil?
Před třemi lety jsem sháněl práci. Umím docela dobře německy a chtěl jsem dělat něco smysluplného. Napadlo mě, že si podám inzerát u agentury, která vyhledává pečovatele pro seniory v Německu. Poslali mi kontakt na pana Josefa z Kostnice a napsali, že jeho zdravotní stav nevyžaduje celodenní péči. Jeho dcera hledala někoho, kdo bude s tatínkem bydlet v jeho bytě a bude mu dělat společnost. Většinu času totiž trávil u televize, v zatemněném pokoji. 

LN: Jak jste se společně sžívali?
Od začátku mě odmítal. Nadával mi do čertů a posílal mě do koncentráku. Vadilo mu, že jsem Čech. Josef totiž vyrůstal na vesnici v českoněmeckém pohraničí. Nechtěl vzpomínat na ten čas před válkou, ale zároveň se tomu nemohl ubránit. Zkoušel jsem se ho ptát na jeho mládí, ale on brzy pochopil, že nejsem hlupák a některé věci si dám do souvislostí. Z toho, co mi řekl, jsem si postupně skládal jeho příběh. Když mu bylo čtrnáct, viděl u nich ve městě vojenskou přehlídku. Fascinovala ho ta síla, ta moc. Rozhodl se, že bude vojákem, a ne jen tak ledajakým. Chtěl být generálem. Začal na tom usilovně pracovat, stal se spolupracovníkem SS policie.

ČTĚTE TAKÉ:

LN: A jeho sen se mu splnil?
Nejdřív se chtěl přihlásit na vojenskou školu, ale jeho otec s tím nesouhlasil. Nakonec v sedmnácti vstoupil do německé armády, bojoval u Leningradu. A tam měl štěstí v neštěstí. Omrzly mu nohy a převezli ho do lazaretu, do České Kamenice. Tam zůstal až do konce války. Pak někoho podplatil a dostal se do americké okupační zóny. Potom odešel do Německa, našel si práci, založil rodinu. On celý svůj život bral jako souhru náhod. Byl přesvědčený, že dělal to nejlepší, a po Leningradu očekával služební postup. Pořád doufal, že někdy přijde zadostiučinění. 

LN: Po měsíci jste u Josefa skončil. Proč?
Bylo to hrozně náročné na psychiku. Nemyslím samotné vyprávění, ale ta atmosféra v rodině. Jeho dcera měla extrémní nároky. Musel jsem být neustále k dispozici, volno jsem měl jen hodinu denně. Když jsem jí oznámil, že končím, tak mě přemlouvala, ať zůstanu. Myslela, že mě dojme, když mi řekne, jak tatínek za války trpěl, že byl vlastně oběť své doby... Jenže já dodnes nevím, jak to s ním bylo. Jestli někoho udal, nebo byl prostě jen mladý fracek, který dělá ramena a nikomu ve skutečnosti neublížil. Chtěl bych se vypravit do toho města na Šluknovsku, kde se Josef narodil. Snad tam ještě jsou pamětníci, kteří by mi k tomu mohli něco říct.

LN: Kdy vás napadlo tento příběh umělecky zpracovat?
Od začátku jsem cítil, že je to silné téma. Psal jsem si deník, jeho části jsou i na mé výstavě. Přemýšlel jsem o tom, jaké bylo Josefovo dospívání. Stačilo mu jediné setkání, jediný moment a jeho život nabral úplně jiný směr. Kreslil jsem si různé motivy a nejčastěji to byl obraz chlapce, který je někde na pomezí. Ve věku té zvláštní nevinnosti, která může být kdykoliv narušena. Moje výstava končí obrazem dvou chlapců. Jeden má plechový bubínek a druhý se na něj dívá. S tím bubínkem si možná hraje nebo možná burcuje na poplach. V expozici je také velký linoryt, kde je postava převozníka. Může to být obraz Josefa. Ten je taky na pomezí – života a smrti – a už chce odejít z tohoto světa. A může to být taky moje osobní vzpomínka na práci převozníka. 

LN: Jak jste se k téhle profesi dostal?
Po maturitě na střední uměleckoprůmyslové škole v Brně jsem sháněl brigádu. Nejdřív jsem dělal průvodce v Moravském krasu a po pár měsících jsem zvládl i převoznické zkoušky. Vozil jsem turisty po Punkvě. Dodnes mám na to certifikát, který je na výstavě. Je to docela fuška, musíte loďku opravdu dobře ovládat, abyste se vyhnula protijedoucím převozníkům.

LN: Vystudoval jste AVU, jaké jste měl plány po škole?
Už v pátém ročníku jsem učil na střední, vlastně na té, kde jsem sám studoval. Když jsem odešel, chvíli jsem dělal lyžařského instruktora, pak mi nabídli práci u handicapovaných dětí nebo vedení výtvarného kroužku ve vězení. Potom jsem několik let pracoval na stavbách, v Rakousku, v Irsku a pak mi jedna britská nadace dala stipendium v Africe. 

LN: To zní nějak příliš snadno…
Vlastně to i tak bylo. V roce 1998 jsem byl na rezidenčním pobytu v Londýně, v Gas Studiu. Když mi končila tahle stáž, řekli mi, že kdybych někdy jel do Jihoafrické republiky, ať se ozvu, prý tam mají pobočku. Tehdy mi to přišlo úplně nereálné, ale o rok později se naskytla šance. Moje obrazy byly na jedné výstavě, kterou organizovala česká ambasáda v JAR. A já se nabídl, že bych ji tam mohl jet nainstalovat. Nakonec z toho byly tři roky v Kapském Městě.

LN: A z Afriky jste putoval kam?
Zpátky domů. Bydlel jsem u Boskovic. Bylo to fajn, ale když si u nás v ulici otevřeli hospodu skinheadi a jejich pes Adolf tam pobíhal jak poděs, tak mě to přestalo bavit. Hledal jsem něco stranou, od lidí. V zimě jsem jel na běžkách kolem jedné polorozpadlé chaty. Líbila se mi, a tak jsem dal za dveře lístek, ať se mi majitelé ozvou. Za tři měsíce byla moje. Postupně si ji opravuju a je mi tam dobře, bez elektřiny, internetu.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...