Zrní stopuje kojota do vlastního nitra

Jak už to v podobných případech bývá, propagační formule neobratně načrtla instrumentální schéma - a při tom pominula jádro a duši talentované kapely, která zaběhla do neznámých končin českého nezávislého popu. Trefnějším štítkem, který hojně užívá i samotná skupina, je "kladenskej uhelnej zen".

Nepřetrhnutelný vztah člověka a přírody, psychedelické a snové halucinace; černouhelné doly a brownfields kolem bývalé huti Poldi, jejichž dědictví přetrvalo ve městě i roky po ukončení provozu; zdánlivá špína nonstopů a sběren železa - to vše se vtisklo do poetiky Zrní už na debutu Voní (2009). Naplno ale proud inspirací vytryskl až na druhé desce, Hrdina počítačový hry jde do světa (2011). Podmanivá koncepční deska, jejímž jádrem byla pouť takřka exupéryovského Hrdiny (grafickou podobu pro něj Zrní našli v jedné z ruin Poldovky) z teplého, ale nadále neudržitelného hnízda přes svět mrakodrapů a spěchajících lidí až do náručí smrti, přitáhla k Zrní zástupy nových fanoušků. Znamenala zároveň i zlom v přístupu k tvorbě a nakročení k méně rozevlátým zvukovým kompozicím.

Kapela Zrní v nahrávacím studiu.

Album Soundtrack ke konci světa (2012) bylo velmi zdařilým pokusem našroubovat vlastní jemnou poetiku na závity rádiového popu. Zrní atakovali mikrosvět hudebních cen a vysloužili si Anděla v kategorii Objev roku. Po dvanácti letech fungování a třech albech na kontě, jaká ironie, že? Vícero druhů křehkosti Jestli byl Soundtrack popem, aktuální deska Následuj kojota manévruje mezi přírodní mystikou debutu, soukromými dramaty a solidaritou se slabšími a smolaři. Zrní se nechali slyšet, že ve studiu experimentovali víc než kdy dřív. Je to tak zjevné, že to ani nemuseli výslovně formulovat.

Experimentování v případě Zrní ovšem neznamená, že by sestoupili k bůhvíjaké abstrakci. Na Následuj kojota nešli ani cestou zvukových proměn rozpoznatelných na první poslech. Jejich čtvrtá deska je velkou syntézou všeho, co Zrní dosud představovali. Zároveň je i osobitým mikrovesmírem, uzavřeným v šestnácti skladbách pod bedlivým dohledem kojota, prolhaného tvůrce světa.

Víc druhů křehkosti

Jemné frázování zpěváka Honzy Ungera a obsah textů svádí k mírně zavádějícímu dojmu, že na Kojotovi Zrní provozují milostnou lyriku a básní o těžkostech mezilidského vztahu. Asi se to tak dá taky brát. Nebylo by však fér upírat kapele vyšší ambice: u Zrní je třeba rozeznat vícero druhů křehkosti. Následuj kojota je cesta po stopách sebe sama, vedoucí skrz les až k pramenům nitra skrytých kdesi ve skalách. Klíčovou otázkou není "proč?", ale "odkud?". Není to putování, které lze s jistotou celé absolvovat během prvního poslechu.

Kladenští tuláci po hvězdách nahráli desku, která nedokáže moc dobře artikulovat, ale jakmile jí začnete odezírat z úst, rozumíte jí dokonale. Nestrhne zajímavým konceptem jako tři roky starý Hrdina, není ani tak průrazná jako Soundtrack ke konci světa. Na oplátku ale nabízí řadu mikropříběhů cestovatelů po stopách vlastní duše i starých snů bez ohledu na společenský status. Na konec desky si Zrní vyšetřilo prostor pro dvojici silných sociálních sond. Lazar je odyseou osamělého dělníka, který doufá ve vykoupení, ať už jím má být důchod, smrt, či láska na stará kolena ("tak den co den / ale ono to přijde"). Poslední skladba, Moře, zase v alkoholovém opojení vyplaví kladenskému bezdomovci pohled do vln, které byly dávným snem, s jehož splněním se nepočítalo ("nad ním je billboard, nad ním měsíc / a nad měsícem nic"). Naděje umírá poslední: i kdyby na ni mělo dojít až úplně nakonec.