Prozatím si patrně jenom oddaní nadšenci všimli, že se na internetu objevují první fotografie z natáčení pátého filmového dílu série o profesorovi archeologie Henrym Jonesovi jr. alias Indianu Jonesovi. Většina potenciálních diváků připravovaného snímku však tuto informaci zachytí až za několik měsíců, až tajemství neznámého pokladu bude mírně poodhaleno v traileru k novince. Může se proto jevit zbytečné či přinejmenším předčasné psát o tomto hrdinovi teď, jenže chyba lávky – zrovna dnes je to aktuálnější než jindy, jelikož v pátek uplynulo na den přesně čtyřicet let od okamžiku, kdy ho svět poznal.
  |
Rovněž v pátek 12. června 1981 měl v (amerických) kinech premiéru první snímek o archeologových osudech a dosud jediný, jenž v názvu nenese jeho jméno, protože původně se nezamýšlelo, že by mohlo jít o seriál. Tehdy poprvé se hráli Dobyvatelé ztracené archy. (Přesto existuje oficiální varianta titulu s hrdinovým jménem v úvodu – takto byl snímek přejmenován pro videodistribuci.)
Dnes už se ani nezdá, že šlo o filmový přelom, protože od té doby vzniklo vedle prozatím tří pokračování jmenovaného snímku bezpočet jeho variací. Úspěch Indiany Jonese usilovala napodobit, dohnat či dokonce předstihnout série Tomb Raider, která se známý koncept pokusila okořenit převrácením do ženského hávu akční a vnadné pistolnice, archeoložky Lary Croft.
Jinak na to šla série Mumie, jež se vrátila do stejné epochy, v níž se před svým čtvrtým dílem výlučně odehrával sám Indy – do třicátých let 20. století. Přísně do současnosti naopak vykročila týmovka Lovci pokladů, která jako ingredienci navíc vyzkoušela aktuální městský look (inovace jonesovského modelu v tomto případě spočívala v tom, že dobrodružství při pátrání po vzácném předmětu unese nejen historie, ale i ryze současné velkoměsto, dejme tomu Washington, D. C.). Totéž, ale rozvinuté o konspirace, zkusily adaptace knih Dana Browna s hrdinou Robertem Langdonem jako Šifra mistra Leonarda.
Další nápodoby a inspirace
Jelikož u podobné produkce často nejde o víc než o touhu těžit z úspěšného konceptu a současně o odhodlání dopřát divákům to, po čem tolik touží, tedy další dobrodružství oblíbeného hrdiny, přicházelo i na méně výpravný, ale o to okatěji napodobitelský háv. Sem patří například televizní snímky s Flynnem Carsonem, které kopírovaly dokonce i podobu jonesovských plakátů. Osobně mám nejradši snímek Sahara z roku 2005, v němž parta hledačů pokladů pátrá na největší poušti světa po vraku americké válečné lodi z občanské války, která sem i se zlatým pokladem na palubě doplula přes Atlantik a následně po rozvodněném Nigeru…
Strašlivá zápletka podle jednoho z mnoha románů s hrdinou Dirkem Pittem spisovatele Clive Cusslera je obohacena o ekologický apel, abychom si všichni dávali pozor, jak zneužíváme a přehlížíme Afriku: zde zločinný kapitalista ruku v ruce s africkým diktátorem skladuje pod zemí nebezpečný toxický odpad, který otráví spodní vody v Africe. Ten film je ryzí nesmysl, jenže krásný.
Jednak se jako jeden z mála přiblížil Indianu Jonesovi v tom podstatném, co se jiným nedaří: obsahuje nenucený humor a mezi postavami to přirozeně jiskří. Jednak, a to je záliba osobní, leč přiznat ji musím, kdykoli sleduji film Cesta do hlubin študákovy duše a scény, v nichž profesor francouzštiny zabavuje nezdárnému studentu Peterkovi řečenému Šejk pod lavicí rozečtený šestákový román Žlutý ďábel plný honiček po pouštích v Arábii, aby si ho pak sám mohl zaujatě číst po vyučování, představuju si, že tento utajený příběh je kvalitou něco jako Sahara – dobrodružství, do něhož se kluci ponoří a při jehož četbě se pitomě uculují a honí očima stránku za stránkou.
Tohle ovšem není případ Indiany Jonese. Důvod jeho úspěchu je prostý a tajemný zároveň: je dán mírou talentu jeho tvůrců. Výsledkem jejich práce totiž samozřejmě je brak, jenže nikoli tupý, nýbrž poučený; brak záměrný, brak hravý. Právě toto ladění Indyho odlišuje od všech jmenovaných nápodob. (A to jich ještě mnoho zůstalo stranou, třeba Doly krále Šalamouna, které mají přinejmenším tři filmové verze. Obě novější – s Patrickem Swayzem z roku 2004 a především s Richardem Chamberlainem z roku 1985 – svým výrazem opět nepokrytě čerpají z úspěchu Indiany. Naopak verze z roku 1950, v níž vedle dalších hraje i Hugo Haas, sama nejspíš sloužila jako jedna z inspirací tvůrcům Dobyvatelů ztracené archy.)
Ostatně jsme-li u nápodob a inspirací, sám Indiana Jones je vlastně derivátem; tedy alespoň tak o něm kdysi hovořili jeho otcové režisér Steven Spielberg, producent Frank Marshall a druhý producent a autor postavy a námětu George Lucas.
Desatero Svatého grálu
Mnohokrát už se zmiňovala historka, že když byli spolu kamarádi a spolužáci Spielberg s Lucasem na dovolené, unavoval Spielberg Lucase svou neustálou ódou, jak má rád Jamese Bonda a jak rád by si natočil něco takového – a tak Lucas Spielbergovi načrtnul rysy postavy Jamese Bonda vědátora. Stvrzením této lásky k tajnému agentu Jejího Veličenstva je nejen struktura Dobyvatelů ztracené archy s úvodní akční sekvencí, v níž hrdina utíká před obrovskou valící se koulí, ale táž stavba i dalších dílů série – a o pár let později také obsazení Seana Conneryho do role otce Indiany Jonese v díle Poslední křížová výprava i jeho tehdejší zdánlivě nesmrtelné usrknutí ze Svatého grálu v závěru filmu.
Jiná známá inspirace pro Dobyvatele ztracené archy, již nelze pominout, je francouzský snímek Muž z Ria, jejž Steven Spielberg vroucně miloval, nesčetněkrát ho zhlédl v kině a jehož autorovi, režiséru Philippu de Brocovi, psal za film uznalé dopisy. (Skutečně existovaly doby, kdy se evropský a americký film i jejich tvůrci ovlivňovali navzájem, navzájem se inspirovali a čerpali od sebe, a kdy hranice mezi filmem uměleckým a populárním ležely úplně jinde než dnes. Láska Spielberga k de Brocovi je jeden z dokladů takových časů.)
Ale stejně jako u poznámek k dílům vycházejícím z Indyho platí rovněž při výčtech jeho inspirací, že jich jistě bylo více, než bývá zmiňováno nebo se běžně uvádí, a že některé nikdy rozklíčovány nebudou, protože tvůrcům do hlavy nevidíme a nevíme, co všechno jim jí tehdy táhlo. Je to ostatně jedno, pro úspěch Dobyvatelů bylo nakonec klíčové rozhodnutí angažovat Lawrence Kasdana, jednoho z nejpodstatnějších scenáristů 80. let a mimo jiných děl autora dosud nejlepšího dílu Hvězdných válek – Impérium vrací úder.
Nebudu ovšem předstírat, že vím, který ze jmenovaných čtyř mužů, již za Dobyvateli autorsky stojí, vymyslel, po čem se v nich bude pátrat. Zato je třeba podotknout, že jestliže obecně jsou nejoblíbenějšími z dosavadních čtyř snímků první a třetí, je to dáno zvolenými artefakty, o něž v obou filmech jde.
Jak Dobyvatelé ztracené archy v případě Desatera, tak Poslední křížová výprava v případě Svatého grálu se totiž obracejí k pilířům křesťanské civilizace, k jejímu stěžejnímu textu (Bibli) a dvěma zásadním hrdinům: Mojžíšovi a Ježíšovi. Netuším, jak snímky vnímají diváci v Asii nebo arabských zemích, zda jsou i tam populárnější než druhé dva, ale v Evropě i Americe je jejich obliba založena také tím, že se s nimi snadno lze identifikovat, protože nahlížejí jakoby do nitra a za tajemství příběhů, které všichni žijeme a které tvoří naší součást. Vždyť kdo by nechtěl vidět, jak vypadá předmět, na němž si Bůh dopisuje s námi, zanedbatelnými smrtelníky?
Kolik ještě příležitostí?
Ani druhý Chrám zkázy, ani čtvrté Tajemství křišťálové lebky nejsou horší filmy než první a třetí díl série, ale jejich výrazně nižší oblíbenost je dána tím, že divák s nimi nemůže tak snadno souznít, a proto k nim emočně zůstává chladnější. Zdá se, že sám hrdina a jeho charakterové vlastnosti ani jeho spojení s krásnou, chytrou a vtipnou ženou nestačí pro dostatečnou nosnost filmu, čímž se liší kupříkladu od zmíněného Muže z Ria, a že je potřeba přidat ještě úsilí o vhodný předmět. To je ta zásadní chemická rovnice Indiany Jonese.
A snad proto tvůrci oznámili, že pátý díl bude poslední a po něm již další nevznikne: možná sami cítí, že stvořili hrdinu s limitem, hrdinu vyčerpatelného – což je myslím zakódováno už právě v Dobyvatelích, z nichž je cítit, že mělo jít o samostatný film. Vždyť kolik možností pro ideální dobrodružství ještě Indy má? Oslovilo by diváky pátrání po Excaliburu? Kamelotu? Poseidonovu trojzubci? Spekulace kolem pátého filmu uvádějí, že tentokrát se Indy možná vydá do Atlantidy (což by se příslibem odhalení všeobecně sdíleného tajemství mohlo blížit biblickým příběhům), nebo možná vyšetří záhadu Bermudského trojúhelníku (tady cítíme křeč od počátku; toto by bylo řešení na chabé úrovni mimozemšťanů ukrytých ve městě dávno zaniklé mexické civilizace, jak to předvedlo Tajemství křišťálové lebky).
Ale nač předjímat, nechme se překvapit za rok. Pátý díl totiž dle úmluvy mezi Stevenem Spielbergem (jenž ho však jako první Indyho dobrodružství nerežíruje, nýbrž pouze produkuje – mimochodem, George Lucas už u filmu nefiguruje vůbec) a dosud nezmíněným představitelem Indiany Harrisonem Fordem musí vzniknout dřív, než bude herci osmdesát let. A ten tyto kulatiny oslaví napřesrok 13. července; ostatně možná se připravovaným snímkem rozloučí s kariérou a odejde do důchodu (pokud se film povede a herec to tak udělá, proč by ne; už se důstojně navrátil k dvěma jiným svým zásadním postavám a s oběma se rozloučil nanejvýš vhodně: jak s vesmírným pirátem Hanem Solem v díle Hvězdných válek: Síla se probouzí, tak s detektivem Rickem Deckardem ve filmu Blade Runner 2049).
Nevím, nakolik je Indiana Jones hrdina, jenž promlouvá také k mladým divákům. Přece jen je to čtyřicet let, co se narodil, filmy stárnou a vzhledem k bezpočtu jejich pokračovatelů ztratily pozici výsadního originálu (a nádherné počítačové adventury z osmdesátých let stejně jako seriál Mladý Indiana Jones, obojí v Lucasově produkci, už jsou mládeži jistě úplně neznámé).
Pokud dnes někdo uvidí dřív jiné filmy s podobným hrdinou a teprve potom Indianu Jonese, snadno může klít, že je to tuctová variace na milionkrát zhlédnuté. Sice nebude mít pravdu, ale nikomu nemůžu (a ani nechci) jeho nepoučenost vyčítat. Dějiny filmu jsou bohatší o čtyřicet let a je těžko určovat, co patří do jejich základu. Přesto se za snímek Dobyvatelé ztracené archy přimlouvám.
Ostatní Indyho kousky oželím, ale tento je výjimečný, třebaže nedokážu popsat proč. Užil jsem tu mnoho slov, ale vlastně se nepřiblížil tomu, abych sám pochopil, co je v tom filmu za kouzlo, že jeden malý kluk na něj hleděl s otevřenou pusou kdysi poprvé na letním táboře ve verzi, kde Harrisona Forda nemluvil jeho dvojník Jiří Štěpnička, nýbrž Ladislav Frej, a obrazy už na bůhví kolikrát zkopírované pásce ztratily sytost, což ale pranic nevadilo. Ten film jsem pak znovu viděl mockrát, pusa se mi nikdy nezavřela a je to tak dobře. Snad proto, že tajemství má zůstat tajemstvím, což ví Indiana Jones stejně dobře jako každý rozumný divák.
