Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Zúročuji, co umím z Čech, říká tanečník proslulých Ultima Vez

Kultura

  7:00
PRAHA - Do Prahy přijíždí slavný belgický taneční soubor Wima Vandekeybuse Ultima Vez s remakem svého prvního představení What the Body Does Not Remember z roku 1987. V obnovené inscenaci tančí český tanečník Pavel Mašek.

Ultima Vez - What the Body Does Not Remember foto: Danny Willems

Pavel Mašek

Patří k nejvýraznějším tanečníkům naší současné taneční komunity. Je členem nové skupiny úspěšné choreografky - Lenka Vagnerová & Comp. (Jezdci, Perfektní den, Mah Hunt). Předtím byli společně s Lenkou Vagnerovou několik sezón pilíři skupiny DOT504, kde se zúčastnili velmi úspěšných nastudování děl choreografické dvojice Josef Fruček&Linda Kapetanea - choreografií Holdin´ Fast či 100 Wounded Tears. Pavel Mašek je inteligentní, fyzicky skvěle vybavený a až sebevražedně spolehlivý, partnersky citlivý tanečník s jemným smyslem pro humor.

Jak jste si pro sebe pojmenoval téma inscenace What the Body Does Not Remember?

Inscenaci tvoří šest rozdílných částí, které jsou logicky provázány různými, odlišnými linkami jednotlivých tanečníků. Je proto docela zajímavé, jak rozdílně každý z nás to představení zevnitř vnímá. Pro část souboru jde o výkon blížící se spíše sportovnímu, já osobně to celé vnímám jako hodně divadelní, jednoduché a srozumitelné. Ale tím je to právě silné. Inscenace vychází z celkového přístupu Wima ke své tvorbě. Nechce po tanečnících, aby reagovali naučeně, podle fixní choreografie, touží vidět skutečnou reakci na fyzický akt, samozřejmě v rámci pravidel. Při zkoušení What the Body Does Not Remember jsme se hodně řídili pomůckou: „jednej tak jako by to bylo poprvé, ale zároveň i naposled!“. A také jsme hodně slýchávali: „Zapomeňte, že jste tanečníci!“

Máte pocit, že tato inscenace může ještě dnes rezonovat?

Určitě ano. Vznikla v osmdesátých letech, která byla v mnoha ohledech revoluční. Jako celá řada dalších projektů té doby. Byla to velmi vlivná doba. Už to je důvod, proč se na to dnes jít podívat. Je to možnost seznámit se s uměleckým dílem, které ovlivnilo spoustu dalších tvůrců.

Jak byste charakterizoval styl Vandekeybusovy práce? Co vás u něj nejvíc překvapilo? Je práce v Ultima Vez pro vás stres nebo se bavíte?

Já jsem přímo s Wimem moc nepracoval, on se zkoušek zúčastnil jen několikrát, protože je právě teď plně zaměstnán tvorbou nového filmu Galloping Mind. Zkoušel s námi místo něho Eduardo Torroja, španělský tanečník z původního obsazení a spolupráce s ním je velmi zábavná. Mohl jsem Wima poznat víc, když jsem nedávno také alternoval jednu z předchozích inscenací – nieuwZwart a Wim vedl zkoušky. On především dokáže velmi srozumitelně vysvětlit, co chce. Řekl bych, že hodně pracuje s instinkty, se syrovými emocemi, se zdánlivě jednoduchými věcmi, které se později snaží rozvinout dál. Stres při práci s ním nebo vůbec při práci v souboru nepociťuji, možná je to tím, že kolem sebe cítím dobře fungující mechanismus.

Měnil Vandekeybus něco oproti původní verzi? Nebo je to čirá kopie?

Jediná změna oproti původní verzi je v počtu interpretů, namísto původních deseti je nás dnes na jevišti devět. Vzhledem k tomu, že se Wim Vandekeybus rozhodl obnovit tuto choreografii jako oslavu dvaceti pěti let existence souboru Ultima Vez, snažil se také, aby bylo vše pokud možno tak jako v roce 1987.

Zohlednil při práci na nové verzi třeba vaše speciální vlastnosti? Ovlivnili další tanečníci celkovou podobu, vyznění?

Jelikož jsme byli vybíráni pro tuto konkrétní, již vyhraněnou inscenaci, vybírali nás hodně typově; nepočítalo se s nějakými speciálními individuálními vlastnostmi. Přihlíželo se také k tomu, zda tvoříme dohromady zajímavou sestavu. Myslím, že výsledná podoba je každým z nás nakonec hodně ovlivněna, jsme přece rozdílné individuality, ale naštěstí se už od začátku ukázalo, že každý chce fungovat jako tým.

Jakou roli hrajete v celé skladbě? Máte dojem, že jste při práci s Wimem jako tanečník vyrostl a v jakém ohledu? Co vám dělalo největší potíže a co největší radost?

Jsem obsazen do role, kterou původně interpretoval Eduardo Torroja, takže jsem měl veliké štěstí, že s námi zkoušel právě on. Pro mě osobně je jeho linka logicky vystavěná od začátku do konce, takže se v ní neztrácím. Nemám pocit, že bych při této práci nějak výrazně jako tanečník vyrostl. Spíše si myslím, že zúročuji to, co jsem měl možnost se naučit už při práci v Čechách, především s Lenkou Vagnerovou. Největší potíž byla opustit Prahu a práci v ní, největší radost mi udělala zpráva, že čekám potomka.

Wim Vandekeybus a Ultima Vez

Wim Vandekeybus je choreograf a umělecký vedoucí belgické a mezinárodní skupiny současného tance Ultima Vez. Vytvořil pro ni nezaměnitelný, riskantní, survivalový styl. Jeho taneční vyjádření patří k těm nejdynamičtějším, nejasertivnějším, nejagresivnějším. Je způsobem vyjádření apokalypticky myslícího choreografa.

What the Body does not Remember je katastrofickým tancem v krajině nikoho s brutálními střety těl, létajících v horizontálních přeskocích nízko nad zemí. Je to pohyb v nebezpečném terénu, podminovaném choreografovými eschatologickými pocity. I většina jeho následujících děl byla zachvácena horečkou zániku a urputnou vůlí k přežití. Zásluhou Divadla Archa, které jeho tvorbu periodicky již léta uvádí, si Praha tento soubor a tohoto choreografa již dávno oblíbila. Představení What the Body Does Not Remember (Co si tělo nepamatuje) bylo v Praze poprvé uvedeno v roce 1997.

 

Jak momentálně vypadá personální složení mezinárodního souboru Wima Vandekeybuse? A vlastně i věkové?

Ultima Vez oproti minulosti trochu změnila taktiku a v současné době neobjíždí jen s jednou věcí, ale hned se šesti. To znamená, že i tanečníků je teď v souboru více. Někteří jsou angažováni ve více inscenacích, někteří jen v jedné. Ve What the Body Does Not Remember tančí Argentinka, Islanďanka, Ruska, Slovenka, Brazilec, Kostaričan, Belgičan, Američan a já. Věkově jsme v rozmezí od dvaceti dvou do třiceti pěti let. Já jsem třetí nejstarší. Myslím, že dohromady tvoříme zajímavou sestavu a jsem rád, že mezi námi nejsou žádné rozbroje. Naopak mám při každém představení mám pocit týmové práce, ne osobního prosazování se.

Jaký ohlas u publika má remake? Kde jste s tím zatím všude byli a liší se reakce podle místa?

V Bruselu po premiéře byly ohlasy velmi pozitivní. Hned poté jsme zahájili turné. Prozatím jsme hráli v Itálii, Belgii, Austrálii, USA, Holandsku, Německu, Norsku, Irsku, na Slovinsku a teď je na řadě konečně Praha. Postupně nás čekají vlastně všechny světové kontinenty. Pokud jde o reakce – v inscenaci je jedno místo, na které diváci reagují, a tak jsem moc zvědavý na reakce v Praze.

Co vás zaujalo na belgické kulturní atmosféře, speciálně v oblasti belgického tance? Změnily vás a vaše plány pobyt a práce v Belgii?

Neviděl jsem toho moc, ale z toho, co jsem mohl vidět, jsem byl zklamaný. Naše taneční scéna je v mnoha ohledech pestřejší a zajímavější. Pobyt mě docela změnil; jsem ve svých třiceti letech poprvé v životě zaměstnán se stálým příjmem. Ale vím, že tuto jistotu mám jen po určitou dobu. Představa, že se pak opět vrátím do nejistoty, je trochu děsivá, zvlášť když teď očekávám narození potomka. Naštěstí belgický systém pro tanečníky funguje celkem dobře, takže nebudu po ukončení angažmá v Ultima Vez vržen úplně do prázdna.

Jak vypadal konkurs u Wima Vandekeybuse?

Nejdříve probíhá jednodenní kolo, ze kterého postoupí jen někdo na následující týdenní workshop. V tom se intenzivně pracuje osm hodin denně. Zhruba v polovině týdne následuje další selekce. Tento systém se mi zdá dobrý, máte čas dostatečně předvést své možnosti.

Jak vypadá váš nynější denní režim? Jste při práci u Wima Vandekeybuse unavenější než v Praze?

V průběhu dvou měsíců zkoušení začínal každý všední den hodinu a půl trvajícím tréninkem a pokračovalo se do večera zkouškou. Víkendy byly volné. Takový režim mi hodně vyhovuje. Udržuje vás v kondici, a tělo se zároveň dokáže zregenerovat. Po premiéře jsme hned zahájili turné, takže režim se změnil. Pokud delší dobu nehrajeme, máme před každým představením tak dva - tři dny zkoušky. Obecně se od vás však očekává, že se budete sami udržovat v kondici, to je vaše osobní zodpovědnost.

A co si tedy vaše tělo nepamatuje?

Moje tělo si spíše pamatuje; hlavně úrazy, opakovaně přetěžovaná místa, údery, pády, ale naštěstí tomu všemu stále odolává.

Autor: