Pokud měl někdo relikvii světce jenom sám pro sebe a stále při sobě, byl pod Boží ochranou, a tak kdo mohl, nosil její kousek na hrudi ve zdobené schránce, v tzv. enkolpionu. Někdy se lidé o jejich získání přímo rvali: třeba když v klášteře v dnes polské Třebnici zemřela později svatořečená Hedvika Slezská (1174–1243), její klášterní sestry podle středověkého textu „přispěchaly s toužebnou radostí a každá si vzala z ostatků, co se jí podařilo získat. Některé odstřihovaly nehty, jiné vlasy.“ Alžbětě Durynské prý lidé takto po smrti zase zohavili uši a prsa.
Podle historika Norberta Ohlera a jeho knihy Umírání a smrt ve středověku byla taková praxe častá, ale letopisci ji z úcty prý raději přecházeli mlčením. Obzvlášť proto, že v těchto zvycích mohly přežívat předkřesťanské představy, podle nichž vegetační a plodivá síla sídlila právě v těch částech těla, které si lidé chtěli odnést. To se nehodilo zmiňovat už vůbec.
Morbidní nádhera
Kult světců a jejich relikvií přehledně shrnuje kniha Smrtí smrt překonat. Relikvie a jejich moc ve středověku (Masarykova univerzita 2023) od skupiny kulturních historiků z Masarykovy univerzity, která ukazuje, že vztah k relikviím se postupně vyvíjel. V pozdně antickém římském světě, který se mrtvol štítil, se relikvie bezpečně ukrývaly do schránek a zakopávaly hluboko pod zem, mimo zraky věřících.
Vztah křesťanů k ostatkům mrtvých se změnil až vlivem původně kočovných národů, pro které byla smrt v jejich každodenní realitě něčím velmi blízkým: „Například vražda v této společnosti neznamenala neodčinitelný prohřešek, ale čin, z něhož se bylo podle dobových zákonů možné vyplatit. Zásadně jiné byly také oproti Římanům jejich pohřební rituály, i vztah kočovníků k mrtvým tělům byl proto mnohem uvolněnější. Ostatky pro ně již nebyly něčím odporným, co je potřeba dostat mimo dosah smrtelníků. Díky tomu se ostatky transformují v cosi, k čemu bylo nutné se přiblížit, aby se znásobila posvátná moc.“
Kolem roku 600 se tak v důsledku setkání kultury římské a kultury mladších národů začínají v Římě přestavovat chrámy nad hroby světců a kopou se krypty a hrobky tak, aby se poutníci mohli dostat co nejblíže k posvátným tělům. A začínají se také vystavovat relikviáře, které ale původně měly ukázat nebeské ctnosti světců.
Hledání relikvií bylo výnosné. A tak dnes máme hned čtyři lebky Jana Křtitele ve dvou kostelech, jedné mešitě a jednom muzeu.
Mnohé byly vyráběny z ryzího zlata a byly doslova obsypané drahými kameny; použitím abstraktních forem měly probouzet představivost diváka. Ve středověkém světě měl totiž každý drahý kámen svůj hluboký význam, který obvykle odkazoval k nějakým křesťanským ctnostem; pro vzdělaného člověka se stěna z drahých kamenů stávala jakýmsi slovníkem vlastností a pojmů souvisejících s křesťanskou věroukou. Relikviář je tedy nejen zpřítomněním neviditelného, ale i jakýmsi zakódovaným popisem ctností světce, jehož relikvie jsou ve schránce uzavřeny: „Prostý věřící mohl rozpoznat vzácnost materiálu a vytušit význam světce právě na základě ceny a množství použitých drahokamů. Průměrně vzdělaný člověk poznal narážky na nebeský Jeruzalém a Boží přítomnost, erudovaný člověk mohl přemýšlením o významu drahých kamenů dosáhnout výjimečného poznání světce a skrze něj i Boha.“
Valencie, město plné mystiky svatého grálu a skvělého jídla. Právě odsud totiž pochází pravá španělská paella |
Ovšem tato práce s reprezentací relikvií nebyla dostačující pro všechny. Texty z 11. století naznačují, že „prostý lid“ si žádal pohled do tváře a očí svatých, takže relikviáře začaly získávat podobu bust nebo tvarů částí těla, zvláště rukou. A hlavně: tyto schránky zprůhledněly. Ve století dvanáctém se totiž začala formovat myšlenka, že „vidět znamená věřit“, a vnímat posvátno fyzickým zrakem začalo být zásadní v mnoha oblastech. Například v rámci kultu eucharistie se staly populárními monstrance, tedy bohatě zdobené stojany, které vystavovaly hostii zrakům věřících.
V důsledku těchto změn se proto i relikviáře začaly koncipovat tak, aby věřícím umožnily pohlédnout přímo na relikvii, opatřovaly se průhlednými stěnami, případně se používal horský křišťál, jenž umožňuje optické zvětšení relikvií a může se stát „vitrínou“. Jestliže pro pozdně antický a raně středověký svět bylo rozložené tělo nepřijatelné a relikvie se ukazovala jen při určitých příležitostech, později už byl tělesný fragment vystaven trvale v celé své „morbidní nádheře“. Od neviditelné kosti se tak evropští křesťané dostali ke kosti viditelné a poté ke kosti glorifikované.
V těch částech Evropy, které zůstaly katolické, tento vývoj dosáhl vrcholu v barokní době, kdy byly kosti dokonce instalovány v různých pózách, zpochybňujících hranici mezi mrtvým a živým tělem, mezi relikvií a sochou: „Z mrtvoly budící odpor se v barokní imaginaci stává předmět dávaný všem na odiv, jako by šlo o něco naprosto nádherného.“
Kdy je kradení v pořádku
V tomto kultu mrtvých těl ovšem zdaleka nešlo jen o zbožnost, jakkoli se z dnešního hlediska projevovala drasticky a brutálně, ale také o moc a prestiž. Spory o zázračné tělo mohly propukat dokonce ještě před smrtí světce. Když prý jednou svatý František na cestě zeslábl a onemocněl, vydali se jej rytíři z Assisi doprovodit do jeho rodného města, protože se v Assisi obávali, že kdyby světec zemřel někde jinde, získali by „jeho přesvaté tělo jiní“.
Ovšem stejně tak byly relikvie předmětem podvodů, manipulací či nekalých finančních investic: „Kvůli relikviím se krade, plení a zabíjí. Relikvie se falzifikují ve velkém. S rozrůstající se měšťanskou společností po roce 1000 se relikvie stává čím dál tím více tržní komoditou,“ uvádí kniha Smrt smrtí překonat.
Ale pozor, sousedé přitom nevnímali zloděje svatých ostatků jako kriminálníky, ale spíš jako „naše chlapce“, kteří jsou pevní ve víře, ale přitom ještě udělali „dlouhý nos“ na zazobané náfuky nebo pohany odjinud a vyfoukli jim to nejcennější, co měli. Zároveň se předpokládalo, že světec, který by nechtěl, aby se jeho ostatky přestěhovaly do nového „bydliště“, by se krádeži přece aktivně bránil svou nadpřirozenou mocí. Krádež ostatků proto nebyla považována ani tak za čistou zlodějinu, jako spíš „únos spřátelené osoby ze zajetí“.
Trvalé vystavení korunovačních klenotů v nedohlednu. Vykročili jsme k němu, ale jen o malý kousek |
Kuriózní je, že zástupci obcí, kterým se podařilo nějakou relikvii úspěšně a poctivě zobchodovat, přesto někdy prohlašovali, že ji získali krádeží. Říkali to zřejmě proto, aby na prodávajícího nepadl hněv věřících, kteří by těžce nesli, že příslušného světce klášter nebo farnost prostě vyměnily za peníze. A navíc, historka o důmyslné krádeži ospravedlňovala utajenou investici i na straně kupujícího – věřící totiž leckdy předpokládali, že jestli by jim někdo relikvii prodal, tak jedině proto, že nebyla pravá nebo příliš účinná, a tak by o ni ani nestáli.
Nakonec, s jistou zbožnou hamižností si počínal i samotný císař Karel IV. Historik Denis Dumoulin líčí zděšení, které český a římský panovník vyvolal při své cestě do Švýcarska, kterou využil i jako příležitost ke kořistění v místních klášterech a kostelech. Kupříkladu v Sankt Gallenu „podle svých zvyklostí – a k bolestnému ohromení opata – bez zaváhání nechává otevřít hrobku a uchvacuje část čelisti a dvě žebra irského mnicha, jenž klášter založil. Ještě téhož dne se podobně hrůzostrašný výjev odehraje také u hrobky svatého Otmara, prvního tamějšího opata. Získat část světcovy lebky nelze bez použití pily.“
Jak si zdůvodnit odcizení ostatků, někdy mívalo až úsměvně naivní podobu. Z popudu Einharda, poradce Karla Velikého, byly v roce 827 z Říma ukradeny ostatky hned dvou mučedníků. Po jejich objevení a krátkém váhání totiž zloději dospěli k tomu, že když byli Petr a Marcellinus, jak se mrtví jmenovali, společníky v utrpení i v hrobě, bylo by nespravedlivé, kdyby měl jeden z nich v hrobě zůstat sám…
Svatý František (Palacký)
Sbíraly se však nejen různé části těl světců, ale i předměty, kterých se dotýkali. K vidění a zbožnému uctívání tak jejich majitelé hrdě vystavovali okovy svatého Petra, prsten svatého Josefa, mitru a slaměné roucho sv. Vojtěcha, kusy Mojžíšovy hole, tašku sv. Štěpána či šaty Panny Marie. S ní to bylo složitější, neboť ona i Ježíš podle křesťanské věrouky vstoupili s celými svými těly do nebe, nebylo možné získat jejich ostatek, takže uctívány musely být nástroje Kristova umučení. V Praze se je snažil shromáždit zmíněný Karel IV.
„Věřil v jejich posvěcující moc. Podle jednoho z církevních výkladů v místě, kde budou relikvie Kristova utrpení shromážděny kompletně, tam Kristus sestoupí v den Posledního soudu. Byla to tedy jakási eschatologická jistota pro něj, jeho rodinu i pro celé české království,“ tvrdí historik Jan Royt. Vedle toho byla (v mnoha různých exemplářích) uctívána Ježíšova údajná předkožka nebo údajné Mariino mateřské mléko.
Vatikán jde s dobou, vydal nová pravidla pro potvrzování zjevení |
Není překvapivé, že taková praxe vyvolávala kritiku a posměch, kupříkladu humanisty Françoise Rabelaise. Reformátor Jan Kalvín zase prohlásil, že kdyby shromáždil všechny třísky z Kristova kříže, postavil by z nich loď. A co se týká lahviček s mateřským mlékem Panny Marie, Kalvín poznamenal: „I kdyby byla Panna Marie krávou, nikdy by nedokázala nadojit tak velké množství mléka, a to ani za celý svůj život.“
Relikvie se však nedočkaly jen uctívání. Někdy byly terčem slovních či fyzických útoků protestantů, osvícenců či Velké francouzské revoluce. Ovšem i ta měla svoje mučedníky, z nichž zvláště zavražděný Marat začal být brzy uctíván coby mučedník svobody obdobným způsobem jako dříve svatí. Jak píše Simon Schama v knize Občané: Kronika Francouzské revoluce, jeho srdce bylo uloženo do achátové urny a dočkalo se i takovýchto projevů zbožňování: „Ó, Ježíšovo srdce, ó, Maratovo srdce. Marat je bůh, ať žije Maratovo srdce. Stejně jako Ježíš, i Marat plamenně miloval lid.“
Analogicky byli do podoby posvátných biblických figur později stylizovány osobnosti národního hnutí: u nás například Josef Jungmann jako Mojžíš či Karel Havlíček Borovský jako mučedník. Při jejich pohřbech docházelo k podobným scénám jako kdysi při úmrtích světců. Po smrti Františka Palackého došlo podle Jiřího Štaifa k sakralizování věcí, kterých se před smrtí dotýkal, už v prostředí jeho rodiny: s pietou schraňovali předměty, na kterých „lpěl dech ruky a bytosti“ velkého historika, včetně kůry z pomeranče, který ležel na jeho sekretáři v okamžiku smrti.
Při Palackého pohřbu honba za artefakty dosáhla takové míry, že to znevažovalo slavnostní průběh akce. Propukly totiž tahanice o smuteční stuhy a věnce, z nichž si jednotliví účastníci toužili pro sebe uzmout alespoň malý kousek. Takto vzpomínala Palackého vnučka: „Malý kousek z věnce jsem si utrhla. Na to počali všichni kol věnce trhat. Tu však nastala taková pranice a mačkanice o věnce, že museli rakev postavit a odepnuvše mašli dali lidem věnce k rozebrání.“
Einsteinův mozek i Napoleonův penis. Relikvie lákaly vědce i obdivovatele slavných |
Odděleně je pak v lihu uchováván Palackého mozek. Národní muzeum jej uložilo do depozitáře mezi další přírodovědecké exponáty. Uctivé pozornosti se mu podle Michala Stehlíka a Martina Gromana „dostalo až v padesátých letech dvacátého století, kdy byl uložen do zdi panteonu Národního muzea, který se tak stal skutečnou národní svatyní“.
Ano, těla významných Čechů a Moravanů začala být shromažďována zvláště na vyšehradském Slavíně, což byl podle Marka Nekuly nejprve název časopisu slavofilní orientace, než se význam přenesl směrem k neutrální „síni slávy“ a posléze k označení „shromáždění slavných Slovanů/Čechů“ nebo „místu setkání se slovanskou bohyní Slávou“. V jistém smyslu mohla být jako Slavín chápána i celá Praha.
Můj život je kompletní
Dnes se podobné posmrtné úcty dostává celebritám typu Johna Lennona, Elvise Presleyho nebo lady Diany. Jestliže křesťané chtěli (a chtějí) napodobovat Ježíše Krista a jeho matku Marii, skutečnou Madonu, případně se toužili alespoň připodobnit některému ze světců, tak i dnešní celebrity mají svoje imitátory, kteří se jim snaží podobat v gestech, oblečení i celkové vizáži. Nakonec, lidé si kupují značkové produkty celebrit, protože chtějí vypadat nebo se chovat jako ony, zvláště mladí lidé hledající vzory, na tom je postavený jejich marketing.
Někdy to ale nabírá groteskních rozměrů. Za horentní sumy se prodávají například Elvisovy vlasy nebo cokoli, co mu patřilo: jistý podnikavec prý po Elvisově smrti koupil jeho ranč a začal fanouškům rozprodávat patnácticentimetrová dřívka z plotu opatřená certifikátem, že dřevo je pravé. V meditační zahradě s Elvisovým hrobem v Gracelandu se někteří návštěvníci modlí, klečí nebo tiše zpívají Elvisovy písně a cihlová zeď obklopující areál je pokryta graffiti, která vyjadřují obdiv k jeho osobě, stejně jako prosby o pomoc a poděkování. Přečíst si tam můžeme hesla jako „Bez tebe bych nebyla sama sebou. Uvidíme se v nebi“ nebo „Elvis je Pán“, případně vyjádření nadšení z toho, že se dotyčnému podařilo na elvisovské poutní místo dorazit: „Dokázala jsem to. Můj život je teď kompletní.“
