Všichni urputně hledáme díru na trhu. Jenže to není jen tak, ta se musí nejdřív svědomitě vyhloubit. Například v literatuře se nyní tlačí na pilu pestrosti a jinakosti natolik, že pod tím naprosto zmizeli postarší chlápci. Jistě, mohli bychom říct, že jejich čas tu byl dlouho, tak teď holt chvíli musí postát ve stínu. Jenže v poslední době slyšíme už i progresivní feministky říkat, že chlapi, hlavně ti dříve narození, jsou opomíjeni a že se chystají samy zhostit toho, aby se o nich víc mluvilo. Jinými slovy, chystají se zaplnit díru na trhu, kterou svědomitě vyhloubily pomíjením a odstrkováním.
Tajný život institucíLadislav Šerý Vydalo nakladatelství Malvern, Praha 2025 200 stran  . |
Letošní sezona je v české literatuře nicméně právě ve znamení dominance mužů, kteří už dávno nejsou žádní dvacátníci, a jejichž texty se navíc točí kolem postav otců. Po Románu pro pitomce Lukáše Balabána (1985) a Roku s ostatními sirotky Václava Jamka (1949) to je teď Tajný život institucí Ladislava Šerého (1958). A hned dodejme, že nejde pouze o dominanci kvantitativní, nýbrž rovněž co se týče kvality.
Tajný život institucí je přitom popisem pouhého jediného dne postaršího úředníka z kulturní instituce, jež je tady zvána Naše malé muzeum, nicméně již podle polohy je evidentní, že se jedná o Památník národního písemnictví. O žádný výrazný děj tu ale nejde, skutečnou ústřední roli zde má totiž přímá řeč – jako obvykle v české literatuře. Především však neandertálský projev ředitele této instituce na poradě. Ten na jednu stranu dá vzpomenout na všechny ty normalizační komunisty, ovšem z paměti vyvolá i opravdovou špičku literárních blbů: Bedřicha Krause von Zillergut z Haškova Švejka.
Doba se jaksi přežila
Ale vezměme to popořadě, protože číst Tajný život institucí je jako stoupat na horu – nic vysokého, jsme v Česku, tak si představme třeba Říp – a potom z ní zas pozvolna klesat. Rozvedený pětapadesátník Marek míří do úřadu, pomalu a se zastávkou na kafíčko a něco dobrého. Jde tak o mlčenlivé lebedění si, přestože si náš hrdina uvědomuje, že to má své limity: „Doba není nezajímavá, jen je víc cítit, že se jaksi přežila a teď se bezmocně převaluje jako moře v rybníku, nemůže tam ani zpátky.“
Ocitáme se tak vlastně v podobném rozpoložení, které vládlo v románu Nikdy nebylo líp (2016), jenž se jeví být autorovým opusem magnum. Protože bolševik je nadobro pryč a Marek jako intelektuál žije v Praze: „Je to moje město, vyvzdoroval jsem si ho, jinam jsem nechtěl, tady je mi dobře. (…) To ohromné město, které můžeš objevovat celé dny a týdny v kuse, a nikdy se ho nenabažíš. A noví kamarádi a hospody a všude milion holek, to je opravdu iniciační zážitek, který nastane jednou za život. O tohle jsou Pražáci ochuzeni.“
I smrt rodičů přináší úlevu: Lukáš Balabán v Románu pro pitomce zkoumá tíhu odkazu slavného otce |
Pro někoho půjde o upřímné vyznání, pro jiného o důkaz, že je Marek boomerem určeným k likvidaci. Pro jednoho to budou pozoruhodné postřehy o našem světě, pro jiného zdlouhavé mudrování: „Budovatelského ducha komunisti ani nemuseli nijak zvlášť povzbuzovat, stačilo do dávno připravené půdy zasít myšlenku lepší budoucnosti, zalévat ji propagandou, spustit konkrétní kroky. A během deseti patnácti let přišly výsledky: auta, motorky, ledničky, pračky, televize a další věci, do té doby nevídané. Stejně jako všude na Západě jsme se svezli s americkým konzumním modelem, i když se zpožděním. Kvalita byla samozřejmě nižší, ale koho to trápilo? Kromě toho plno lidí přišlo v podstatě zadarmo k trvalému nebo rekreačnímu bydlení po vyhnaných Němcích, to se taky počítá.“
Přepracovaný Západ
Zatímco v Nikdy nebylo líp tvůrce nabídl hned několik postav, jež byly jeho alter egem, v novince jako by šlo o souboj různých hlasů, které se v ní přetlačují – a v odpověď jako uklidnění přichází poznání, že ať by se zachoval odvážněji, či zbaběleji, dopadlo by to podobně.Tajný život institucí – je to snad traktát, nebo spíš pamflet? – určitě není silný svým dějem nebo postavami, prim tu opravdu hraje přímá řeč: kdo a jak tady co říká. A co k tomu Marek v duchu podotýká a co si říct nahlas netroufne.
Tajný život institucí nabízí popis porady, kterou vede ředitel lačný moci, prebend a přátelení se s mocnými. Přitom k tomu naprosto není kompetentní.
Vypravěč je sice bystrý a inteligentní, nicméně číst novinku Ladislava Šerého rovněž znamená strávit čas ve společnosti jedince konformního tak, až je to otravné: „Kancelářská práce, sen všech lenochů. Je to v podstatě zbyrokratizovaná náplň všedního dne, zklidňující, aby nepropukala nespokojenost se životem, ohlupující a pohodlná, aby nevyplouvaly na povrch jiné možnosti, méně pasivní, méně konformní.“ Je to o to protivnější, že dobou, která přála konformistům víc, tedy dobou vlády jedné strany, Marek evidentně pohrdá. Nezmůže se ale taky na nic lepšího než na parazitování na státu.
Je pravda, že sám přiznává, že již není zrovna jura a že je za zenitem: „Všechno mi sice ještě jakž takž chutná, ale už to nemá grády jako dřív. Vlastně to nemá žádné grády, skutečná radost z prožívání každodennosti je pryč. Jsou dny, kdy mi nejde vůbec nic, a jsou čím dál častější.“
Jako by byl najednou daleko pobavený nadhled souboru poznámek o našem světě z trilogie Laserová romance, započaté Ladislavem Šerým v roce 2005: „Ministerstvo životního prostředí varuje, společnost vážně poškozuje zdraví… ministerstvo dopravy varuje, auta mrzačí a zabíjejí… ministerstvo varuje, kultura zmizela… ministerstvo práce a sociálních věcí varuje, práce smrdí čím dál víc… ministerstvo školství varuje, školy ničí dětskou duši… ministerstvo vnitra varuje, na všechny si posvítíme…“
Marek není v Tajném životě institucí žádnou výjimkou, na sympatickou postavu zde nenarazíme. Protože všichni jsou těžko snesitelní již z toho důvodu, že v Našem malém muzeu setrvávají. Jsou to odporní červi svíjející se v páchnoucím bahně: „Volby nic neřeší, naopak je to vhodný terén pro všechny druhy manipulace, rozdělování a polarizace na základě emocí. Produkce negativních postojů, budování obrazu nepřítele, to dnes rozhoduje. Lidi na to slyší, protože bez náboženství nebo jiné víry nemají žádný cíl, nevědí kudy kam. Uspokojování poptávky po orientačních bodech a po alespoň nějakém smyslu potom legitimizuje každou špatnost.“
Není naše rodina jen trapný omyl? Autor Včelího bodnutí ukazuje, že slova ještě mají hodnotu |
Zkrátka, červi říkají: Nemůžeme za to, že jsme odporní, když se musíme svíjet v páchnoucím bahně. Bahno oponuje: Nemůžu za to, že páchnu, když se ve mně svíjejí ti odporní červi...
Nicméně rozčarování může pocházet i z faktu, že vytoužený odklon od Východu přinesl pouze to, že jsme zjistili, že Západ dávno není, co býval: „Vyhořelý Západ. Příliš mnoho pracoval a teď to má. A taky dost vykořisťoval, takže si může dovolit silnou vrstvu rentiérů. V mechanicky udržovaném blahobytu se pak oslabují zdravé instinkty, mezi které patří v první řadě nepouštět si domů nepřítele. Hlupáci navolí superbohaté fašisty, to bude jejich poslední akt demokratické vůle. Už se jich nikdy nezbaví.“
Budou se mýt okna
Ale teď už pojďme na to nejlepší, na prostředek Tajného života institucí, nabízející popis porady, kterou vede ředitel lačný moci, prebend a přátelení se s mocnými. Přitom k tomu naprosto není kompetentní. Kdo zná literární prostředí, ví, kdo byl předobrazem – je naprosto nepochopitelné, jak se někdo takový vůbec mohl ředitelem Památníku národního písemnictví stát.
Poměrně nedávno byl konečně nahrazen novým ředitelem, jenž byl ovšem též dosazen právě vládnoucí politickou reprezentací. Navíc svého předchůdce nechal ve stavu, aby náhodou chudák nebyl vyhozen rovnou na dlažbu. To vše samozřejmě za státní peníze a za vlády pravicových stran, které pochopitelně proklamovaly zeštíhlení státu, ale jako na potvoru to zas nevyšlo, přestože se muselo začít šetřit.
Lidskou špatnost zajez dobrotami, radí italská spisovatelka detektivek |
A k tomu přidejme nesmělý dotaz, proč ještě za minulého ředitele tato instituce nekoupila Hrabalovu vilu ani dvojvilu bratří Čapků, avšak Reynkův dům v Petrkově ano. Pokud byste si třeba mysleli, že to bylo proto, že po této nemovitosti bažila jedna ze zaměstnankyň, jež měla k bývalému řediteli velmi blízko, pak byste se mýlili. Nebo nemýlili?
„Povolanost“ ředitele na poradě vynikne – vedle toho, že vše nakousnuté se odkládá na jindy, neboť starý pán musí za chvíli odkvačit na ministerstvo –, když je řeč o chystaném mytí oken. A především když opakovaně hovoří o tom, že je nutno šetřit: „Protože my teda nemáme žádný celkový přehled, jakou máme spotřebu… Týká se to samozřejmě elektřiny a samozřejmě taky vody, tak prosím i na záchodě splachujte opatrně a s mírou… Je to záležitost, která nás bude škrtit zřejmě ještě asi nějakou dlouhou dobu možná… je třeba s tím počítat a prosím pěkně myslete na to… jakmile přijdete do práce, myslete na to. Protože samozřejmě… musíme se s tou situací nějak vyrovnat a nebude to lehké, to upozorňuji rovnou a vy to víte také…“ Přitom nejlepší by bylo, kdyby se všichni spláchli.
Následně se „dědkovo“ ptydepe ještě dostane do vyšších obrátek tím, že je jedním z podřízených obviněn z neschopnosti a lpění na funkci a je mu jasně řečeno, že by měl své křeslo uvolnit, což ho pochopitelně rozpálí. Přičemž nijak nepřekvapí, že na to zareaguje tím, že chce dotyčného vyloučit z porady. I tento konflikt ale patrně nakonec vyšumí do ztracena, jak to v této instituci ani jinak nemůže být.
„Babička mi tuze ráda měřila prsa.“ Být mladou dívkou v Itálii podle italské spisovatelky není snadné |
Proto jsou čtenáři odporní taktéž veškeří „dědkovi“ podřízení. Proč tak dlouho pod ním pracují a dávno nic neudělali? A copak nemají ani kousek sebeúcty, že se nezvedli, nedali výpověď a nešli pracovat jinam, kde by to dávalo větší smysl? To jsou takoví zoufalci, že se musí stát de facto spoluviníky tohoto obludného blba s funkcí? Marek navíc v duchu vyjadřuje řediteli sympatie, jelikož on aspoň není bez chuti a zápachu, je to prostě hamižný buran. Ostatně, mají k sobě blízko rovněž, co se týče onoho splachování: ráno v bytě Marek totiž mudruje o tom, že přestal splachovat po každém použití toalety, odmítá dělat něco jenom proto, že je to zvykem.
Popíjení s cizinci
Nepřekvapivě se závěr Tajného života institucí odehrává v hospodě, konkrétně v proslulém hostinci Na Slamníku. Zase se mudruje, tentokrát nad pivem. A hlavní roli zde přebírá grafik David, s nímž si Marek dá dostaveníčko a jenž „vzbouřencům“ dodává kuráž a revolucionářský background proudem nevyžádaných rad, které sám asi nikdy neměl možnost či odvahu použít. Patrně se to bude zdát na první pohled jako zbytečné natahování textu, nicméně závěrečná část nás dovede k jasnému poznání, že jde jen o sérii nikam nevedoucích tlachů.
A dále k intenzivnímu uvědomění si toho, že se jedná o prózu z pracovního prostředí. Marek nad půllitrem nesedí s přáteli, nýbrž s kolegy, se spolupracovníky. Což se zvlášť názorně vyjeví ve chvíli, kdy se po telefonu od bratra dozvídá, že jejich otec zemřel. Sdílení tak intimní informace s ostatními u hospodského stolu správně vyhodnotí jako nepatřičné a nechá si to pro sebe. To je ta Márova pohodička: pracovat pod neschopným – či všehoschopným – mamelukem a potom sedět v hospodě s lidmi, kteří mu jsou vlastně cizí.
