Pondělí 28. listopadu 2022, svátek má René
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Orientace

Etiketa pro holky a kluky. Jak se slušně chovat, vysvětluje dětem Ladislav Špaček

Etiketa pro holky a kluky foto: Shutterstock

V knize, z níž přinášíme ukázku, její autor, odborník na etiketu Ladislav Špaček, nabízí školákům řadu užitečných rad, jak se správně chovat v různých situacích.
  10:00

Proč byste se měli chovat jako slon v porcelánu? To je tak těžké naučit se pár pravidel a dávat si pozor, jak se chovám k ostatním lidem? Učeně se těm pravidlům říká etiketa, a pokud v nás toto slovo vyvolává dojem něčeho zastaralého, je to chyba. Etiketa je stará jak lidstvo samo, ale pořád je mladá.

S každou novou generací se přizpůsobuje nové době, jiným vztahům mezi dětmi a dospělými, mění se postavení žen a dívek, přibývají technické prostředky, se kterými si musíme umět ve společnosti poradit. Všichni máme doma počítač, v kapse mobil, navštěvujeme internet, jezdíme metrem, každý z nás už letěl letadlem, o tom se naším dědečkům ani nezdálo.

ETIKETA PRO HOLKY A KLUKY

Zábavný průvodce slušným chováním pro děti od 12 let radí, jak být dokonalým mladým gentlemanem či dámou. Knihu vydala Mladá fronta.

Dříve vedli rodiče děti do společnosti za ruku, dnes chodí děti a mládež samy běžně tam, kam se dříve dostaly jen výjimečně. Chlapci a děvčata jsou samostatnější, mají svá práva – ale i své povinnosti. Samostatnost ve společenském styku má svůj rub: odpovědnost.

Společenské normy jsou uvolněnější a pohodlnější než dříve, ale pravidla se jen proměnila, nevytratila se, protože etiketa je jen jiný výraz pro slušnost a zdvořilost – a ty potřebujeme stále víc. Se společenskou výchovou je to jako s plaváním: čím dřív začneme, tím líp; učit se držet správně příbor v dospělém věku je hodně pozdě.

Nemá smysl naříkat, že dnešní mládež je nevychovaná, na to si stěžoval už Aristoteles, když psal před dvěma a půl tisícem let, ze dnešní mládež nemá žádné chování, mlaská při jídle, nepozdraví a skáče do řeči dospělým. Úkolem rodičů a učitelů je výchova dětí k odpovědnému chování vůči jejich okolí. Děti a mládež ovšem musejí chtít – a tahle knížka jim v tom pomůže.

Slušnost, zdvořilost, ohleduplnost, takt

Pamatuj:

Chovej se ke každému slušně a zdvořile.

Užívej slova, která zjemňují vztahy mezi lidmi: prosím, děkuji, mohl byste..., buďte tak laskavá, nevadilo by vám, kdybych...

Slušnost není slabost, i v rozhodnosti musíme být slušní a zdvořilí.

O cokoli si můžeme říct slušně, anebo hulvátsky. Úspěch můžeme předem odhadnout.

Nejzdvořileji se chováme ke starším lidem.

Vždycky odhadni, co je druhému nepříjemné, a tomu raději vyhni. Naopak, vycítíš-li, čím uděláš druhému dost, neváhej a udělej to.

Neznáš-li pravidlo, jak se v dané situaci zachovat, všímej si zkušenějších.

Pravidly chování nepohrdej, bylo by to přezíravé ke všem lidem, kteří se chovají slušně.

Společenská významnost

Provokativně, špatně:

Všichni jsme si přece rovni, nikdo se nemůže nadřazovat nad ostatní, ani holky, ani starší.

Proč by někdo měl mít větší práva nebo by měl mít nárok na slušnější zacházení než ostatní?

Dříve se ženám prokazovala povinná úcta, ta doba je pryč. Dívka si umí otevřít dveře stejně jako kluk.

Se starými lidmi je potíž; jsou pomalí a nemotorní, cpou se na místa v tramvaji, jako by si je předplatili, vrážejí do lidí, myslí si, že všichni jsou tady kvůli nim.

Stejné je to s malými dětmi, ty jsou navíc protivné a jejich maminky jim všechno dovolí.

Správně:

Ve společnosti si nejsme všichni rovni. Podle zákona ano, ale tradice nás zavazuje k větší úctě vůči starším, ženám a nadřízeným. S větší ohleduplností se chováme i k dětem, maminkám s dětmi, hendikepovaným, invalidům. V praxi se to projevuje tím, že ty, kdo jsou společensky významnější, pozdravíme jako první (ale oni nám podávají ruku jako první), nabídneme jim místo, dáme jim přednost ve dveřích, otevřeme jim dveře, i když víme, že to dokážou také.

Jdeme-li po ulici, společensky významnější osobu si vedeme po své pravici. Například jde-li dívka s chlapcem, jde vpravo, chlapec vlevo. V kině či divadle sedí dívka vpravo. Pravá strana je čestnější.

Jdeme-li se dvěma společensky významnějšími osobami (třeba s dívkou a její maminkou), půjde nejdůležitější osoba uprostřed (maminka), méně významná vpravo (dívka) a nejméně významná vlevo (chlapec).

Toto pravidlo porušíme tehdy, je-li to pro společensky významnější osobu pohodlnější, např. když jdeme po silnici a vpravo jezdí auta, přesuneme dívku na levou, bezpečnější, stranu. Pokud by mělo v kině vedle dívky sedět nevábně vyhlížející individuum, posadí se chlapec vpravo, aby dívku chránil před nepříjemnými pocity.

Stejně tak se chlapec rozhodne, když si všimne, že by dívka neviděla na plátno přes hromotluka sedícího před ní.

Když někoho představujeme, společensky významnější osoba by měla jako první vědět, s kým ji chceme seznámit. Představujeme tedy nejdříve chlapce dívce a pak dívku chlapci, kamaráda rodičům.

Ruku nabízí vždy významnější méně významnému: žena podává ruku muži, starší mladšímu.

Tykání navrhuje významnější méně významnému: starší mladšímu, dívka chlapci, šéf podřízenému.

Jak podáváme ruku

Provokativně, špatně:

Nikdo nechápe, proč si lidi podávají ruku. Stačí přece mávnout dlaní, zvolat „čau“ a všichni si rozumíme, že jsme se pozdravili.

Podání ruky vypadá trochu směšně: lidé se uchopí za ruce, třesou jimi, často nevědí, v jakém pořadí si ruce podat, tak se sápou po ruce někoho, kdo si ji právě podal s jiným, prostě je to jen důvod ke zmatkům a trapasům.

Když vám už ruku někdo nabídne a musíte ji přijmout, dejte najevo, že jste chlap: stiskněte mu ruku tak, že mu oči vylezou z důlků, lhostejno, je-li to žena nebo muž. Takhle na setkání s vámi nikdy nezapomene a o to nám jde.

Podávání ruky je hlavně nehygienické. Kde máte jistotu, že ten druhý si umyl ruce?

Správně:

Podávání ruky je nejrozšířenější pozdrav na světě. Je pravda, že někde se stále zdraví tradičními způsoby, např. v jihovýchodní Asii sepnutými dlaněmi a úklonou, domorodci na Novém Zélandu si položí čelo na čelo a otírají se nosy, muslimky a ortodoxní židovky vám taky ruku nenabídnou, ale to jsou nepatrné výjimky. I v těchto zemích si naprostá většina lidí s hosty potřese rukou.

Podávání ruky se vyvinulo z gesta, kterým příchozí dával najevo, že v ruce nemá zbraň. Tisíciletá tradice nás zavazuje dodržovat čistotu a symboliku tohoto pozdravu.

Proto si podáváme pravou ruku (pravá strana je vždy čestnější), a to i leváci. Ruku si nepodáváme přes překážku (třeba přes stůl nebo do kříže).

Ruku nabízí vždy společensky významnější osoba: žena, starší, host, učitel, nadřízený. Nabízenou ruku nelze odmítnout.

Muž při podávání ruky vždy stojí, žena může sedět, když si třese rukou s mužem, jinak také vstane.

Stisk ruky je pevný, ale nepřeháníme to. Nepodáváme ruku jako leklou rybu, ale ani nedokazujeme svoji sílu drtivým stiskem, při kterém praskají kosti a vržou šlachy.

Ruku tiskneme asi jednu až dvě vteřiny, nepoplácáváme se vzájemně familiárně po ramenou, netřeseme s rukou tak, že je to našemu protějšku nepříjemné.

Nepodáváme ruku tomu, kdo ji zjevně nemůže přijmout (má ruku v sádře, něco objemného nese).

Dlaň je mimořádně citlivá, a tak stisk ruky leccos prozradí, třeba že se nám potí ruka nebo se nám ruce třesou nervozitou a napětím. Potí-li se nám ruce, otřeme si před pozdravem ruku do kapesníku v kapse. Třesoucí se ruku zamaskujeme pevnějším stiskem.

Telefonování

Provokativně, špatně:

Babička mi vyprávěla, že když byla malá, neměli doma telefon. Jak to mohla vydržet? Denně jsou stovky věcí, které musím říct kamarádkám, bez mobilu bych se cítila jako Robinson na pustém ostrově. Ty reklamy na volné minuty jsou super, hned to vždycky vyzkouším a bavíme se s holkama skoro celou hodinu. S rodiči mám někdy problém, že mi nechtějí platit kredit, ale vždycky to nějak udělám.

Mobil mám pořád při sobě, neustále si píšeme a voláme. Řešíme všechno, co nás napadne, je to úžasná věc, jak člověk může kdykoli probrat i sebevětší hloupost s kamarádkou, třeba v tramvaji nebo v čekárně u zubaře.

Občas se po mně někdo ošklivě podívá, když mi mobil zvoní, tedy hraje melodii mého miláčka, na nevhodném místě, ale co je mi do lidí, kámoška je přednější.

Správně:

Mobil je samozřejmě skvělá věc a je dobře, že se můžeme kdykoli spojit s kýmkoli na světě, ale... Mobilní telefon nosí každý stále u sebe, a proto můžeme svým zavoláním vstoupit do děje, který nemůžeme předvídat. Nikdy nevíme, do jaké situace voláme, proto by první věta vždy měla znít: neruším, můžeš mluvit?

Není-li vhodné rušit v prostředí, kde právě jsme, telefonním hovorem, omluvíme se a zavoláme, až budeme moct v klidu hovořit.

S člověkem v mobilu mluvíme bůhvíproč hlasitěji než s člověkem, který stojí vedle nás, a to je zrádné. Vůbec si neuvědomujeme, že svým rozhovorem bavíme celou tramvaj.

Vůbec bychom si měli dát pozor na to, jaká témata řešíme telefonem. Někdy jsme zbytečně důvěrní, i když si nemůžeme být jisti, že nás vinou technické chyby neposlouchá někdo jiný. Totéž platí o sms zprávách – stačí se přehmátnout a dojde někomu jinému.

Mobil dáme na tichý režim při slavnostních příležitostech, kdy by rušil obřad, také tam, kde je pohromadě hodně lidí, jako v tramvaji či autobuse, v čekárně u lékaře, tam, kde se očekává klid, jako v knihovně, v muzeu, na hřbitově, dále v kině, divadle, restauraci, v obchodě, ve škole.

Dříve sloužil telefon ke stručnému sdělení, domluvení schůzky, získání informace. Dnes se používá k pestřejším účelům, ale přesto bychom neměli zaměňovat osobní rozhovor za rozhovor telefonem. Buďme věcní a struční.

Telefonická komunikace je náhražková, chudší než osobní. Nevnímáme při ní mimiku, gesta, úsměv, úlek, nevíme, kdo stojí vedle.

Tam, kde by telefonní rozhovor rušil (v tramvaji, v čekárně, u zubaře), raději napíšeme sms zprávu.

Redakčně kráceno a upraveno.


Autor:

Mohlo by vás zajímat