Většina našich problémů se točí kolem lásky, sexu a manželství. Respektive většina našich problémů souvisí s tím, jak se k sobě má láska a sex, láska a manželství a taktéž manželství a sex. Odbornicí na tento podstatný aspekt našich životů byla francouzská prozaička Colette (1873–1954). Ukazuje to už její slavná novela Osení (1923), prázdninový příběh mladé lásky Fila a Vinky, odehrávající se u moře.
Gigi/KočkaSidonie-Gabrielle Colette V překladu Dany Melanové vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2025 176 stran  . |
Fil si bolestně uvědomuje svou nedospělost a zároveň to, že dospělost je plná konvencí a předstírání, ne nadarmo o generaci rodičů mluví pohrdavě jako o „stínech“: „Já bych se zbláznil, slyšíš, zbláznil, když si pomyslím, že je mi teprve šestnáct! Ty roky, které přijdou – matura, zkoušky, příprava k povolání –, ty roky nejistoty, koktání, kdy člověk to, co zkazí, musí znova začínat, kdy dvakrát přežvykuje to, co nestrávil, když propadne… Ty roky, kdy se člověk před tatínkem a maminkou musí tvářit, že ho baví nějaké povolání, aby jim nedělal těžké srdce, a přitom vidí, jak se oba snaží, aby vypadali neomylně, ačkoli toho o mně nevědí víc, než o sobě vím sám… Vinko, Vinko, já tuhle dobu svého života nenávidím! Proč mi nemůže být rovnou pětadvacet?“
Navíc nedospělost života ve školních lavicích se kříží s dospíváním, s dospělostí tělesnou. Fil a Vinka k sobě patří již od dětství, jejich rodiny se léta znají, a tak se vše zdá jasné, předem dané. Ovšem toho léta se Fil dopustí zrady, neboť upadne do osidel starší ženy. Nebo by bylo lepší říct, že Fil najde zasvětitelku či že objeví způsob, jak může vybít své tělesné potřeby, a tak s Vinkou mohou zůstat oním krásným mladickým párem, který nedělá žádné takové odporné a směšné věci? Chce Fil Vinku a jejich vztah ponechat co nejdéle čisté, neušpinit je?
V samém závěru čteme Filovo vyznání: „Řeknu jí: ,Jistě víš, že naše láska, láska Fila a Vinky, vede jinam než na tu kupu vymlácené pohanky s pichlavou slámou. Vede jinam než na postel v mém nebo tvém pokoji. To je jasné a samozřejmé. Věř mi! Když mi žena, kterou neznám, dala radost tak silnou, že se ještě daleko od ní celý třesu, jako se třese zaživa vyrvané úhoří srdce – co teprve nám dá naše láska! To je jasné, to je samozřejmé. Kdybych se však mýlil, nesmíš se dozvědět, že se mýlím…’“ Přičemž Vinka již dříve reaguje jako žena usmýkaná léty manželství: „,Dokud mě trápíš,’ řekla, ,jsi aspoň tady.’“
Jiný název neexistuje
Nakladatelství Odeon se rozhodlo sáhnout po francouzské klasičce, jež je nyní uvedena celým jménem Sidonie-Gabrielle Colette, a dvojici jejích próz vydalo v novém překladu Dany Melanové. Svazek otevírá Gigi (1944), jež se dočkala hned dvojího zfilmování, a to v letech 1948 a 1958. V prvním snímku debutoval mladičký Philippe Noiret, v druhém si pro změnu zahrál Maurice Chevalier. Příběh měl i divadelní adaptaci, kde se hlavní role ujala Audrey Hepburnová.
K literatuře Colette přivedl její první manžel spisovatel Willy. Byl to klasický pygmalionský příběh: pod manželovým pseudonymem vyšly i její první knihy.
Gigi má přitom pouhých padesát stránek a většina se uděje v hovorech – pokud ne přímo v klevetách. Ještě ne šestnáctiletá dívka žije se svobodnou matkou, živící se jako druhořadá zpěvačka v divadle. Pro její portrét včetně psychického rozpoložení stačí Colette jediná věta: „Andrée Alvarová jedla vydatně, což svědčilo o jejím pesimistickém založení.“
To její dcera je v tomtéž věku jako Fil a Vinka, takže zápasí se svým dospívajícím tělem. Je vždy otázka, zda tělesný rozpuk dívku zaskočí a její fyziognomie se stane úhlavním nepřítelem, přítěží, či naopak zda se skamarádí a vytvoří neporazitelný tandem: „,Ráda bych nosila maličko delší sukně, abych nemusela být pořád složená do Z, jakmile si sednu. Chápeš, babičko, s těmi krátkými sukněmi musím pořád myslet na to tam dole.’ ,Tiše! Nestydíš se říkat tomu to tam dole?’ ,Radši bych tomu říkala jinak, opravdu…’ Paní Alvarezová zhasla lihový hořák, prohlédla si v zrcadle na krbu svůj vážný španělský obličej a rezolutně prohlásila: ,Jiný název neexistuje.’“
Domácnost tří žen navštěvuje bohatý strýček Gaston, majitel cukrovaru, o jehož milostných poměrech a rozchodech si Gigi čte v bulvárním tisku. Oproti strýčku Gastonovi jsou chudé. I když teta Alicia, již Gigi hojně navštěvuje, žije v oparu výjimečnosti: „,A my nejsme všední?’ ,Ne.’ ,A jak se ti všední lidé liší od nás?’ ,Mají hloupý mozek a nestydaté tělo. A navíc žijí v manželství. Ale nemyslím si, že tomu rozumíš.’ ,Ale ano, teto, chápu, že my se nevdáváme.’ ,Manželství pro nás není zakázané. Ale místo, abychom se vdávaly už, stává se, že se vdáváme konečně.’“
Postarat se o budoucnost
Jako by se mohlo zprvu chybně očekávat, že Colette bude starosvětsky upejpavá a úzkoprsá, též by se mohlo jevit, že její příběhy jsou až moc pocukrované, vyklíčené na vatičce. Jenže ve skutečnosti pijeme sladký likér s hořkým ocasem. Strýček Gaston se totiž rozhodne, že dalším jeho úlovkem bude Gigi, a starší ženy to vidí jako rozumné, nemají sílu se tak skvělé nabídce – kterou kdysi samy možná neprozřetelně odmítly či ji ani nikdy nedostaly – zpěčovat.
Rychlokurz psaní v Paříži. Colette je inteligentním příběhem ženské emancipace |
Třeba bude Gigi nakonec taky ráda, ale její svolení vyznívá, jako by se chystala skočit do studny: „,Strýčku, řekl jste babičce, že se chcete postarat o moji budoucnost.’ ,O velmi krásnou budoucnost,’ doplnil ji rozhodně Lachaille. ,Bude krásná, pokud se mi bude líbit,’ opáčila Gilberte neméně pevným hlasem. ,Vždycky mě doma přesvědčovaly, že jsem na svůj věk opožděná, ale já přesto chápu, co to znamená. Chcete se o mě postarat: to znamená, že odejdu z domova. Že půjdu s vámi a že budu spát ve vaší posteli…’“
Taky v Kočce jde o mladé lidi a o lásku, sex a manželství. A rovněž v tomto případě jde o příběh divadelně zredukovaný na pár postav, jichž jako by se okolní společnost nijak nedotýkala, nezasahovala do jejich života. Je to též důsledek prostého faktu, že Alain a Camille jsou mladí, krásní a sice ne úspěšní, nicméně z bohatých rodin: „Vstal ze zelené lavice, nasadil důležitý a blahosklonný úsměv Amparata mladšího, který se žení s mladou Malmertovou, dcerkou firmy Ždímačky Malmert, děvčetem, ,které není tak úplně z našich kruhů’, říkala paní Amparatová. Alain však dobře věděl, že když Ždímačky Malmert mluví v rodinném kruhu o Amparatovi-hedvábí, neodpustí si povýšeně podotknout, že Amparatovi už v hedvábí nepodnikají, matka a syn si pouze ponechali podíly v podniku a syn už tam nefiguruje jako šéf…“
Od začátku navíc dostáváme signály, že především Camille je rodinným prostředím, tím, že jí nikdy nic v ničem nebránilo, zkažená a nedospělá: „Věděl, že stejně jako děti a dospívající lže a nezačervená se při tom; že dokáže obelhat rodiče, aby se po večeři mohla s Alainem sejít v ,nočních podnicích’, kde spolu tančili; pili tam však jen pomerančový džus, protože Alain neměl rád alkohol.“
Camille je dětinsky marnivá: „Odrazem v zrcadle proti nim ho zasáhl Camillin pohled temný výčitkou, který ho neobměkčil. ,Nepolíbil jsem ji na rty, když jsme byli sami. No jasně! Nepolíbil jsem ji na rty, to je ono! Dneska nedostala svůj příděl polibků. Dostala jeden ve tři čtvrtě na dvanáct v aleji v Lesíku, pak ve dvě hodiny po kávě, pak třetí v půl sedmé v zahradě. No jo, chybí jí ten večerní…’“
Jejich neslučitelnost
Ale to ještě není všechno, Camille je rovněž pěkně nestydatá. Nebo je spíš Alain maloměšťák a pokrytec navrch. Při sexu mu je Camillino nahé tělo dobré, ovšem ráno je všechno jinak: „,Taková nestydatost,’ pomyslel si. ,Úplně nahá? Kde si myslí, že je?’ Poznal krásné nohy, které už dávno důvěrně znal, ale udivilo ho její břicho, zkrácené poněkud nízko umístěným pupíkem. Neosobní mladickost zachraňoval svalnatý zadek a drobná ňadra nad rýsujícími se žebry. ,Ona snad zhubla?’ Výrazná záda, stejně rozložitá jako hruď, Alaina šokovala. ,Má plebejská záda…’ Camille se právě lokty opřela o jedno okno, vyhrbila se a zvedla ramena. ,Taková záda mívají služky.’“
Filmové premiéry: francouzská smetánka zažívá návaly smrtelné vášně s Keirou Knightleyovou |
Atmosférou, v níž cítíme předzvěst katastrofy, jako by Kočka připomínala Velkého Gatsbyho (1925), v němž jsou taky některé mladé postavy nesympatické svou nafrněností, neberou ohledy na druhé a na to, co způsobí. A v neposlední řadě je tato zlatá mládež odporná tím, že si vlastní „urozenost“ nijak nezasloužila, pouze se narodila do bohatých rodin.
Zatímco spouštěčem katastrofy v novele F. S. Fitzgeralda je nejprve snaha o naplnění dávné lásky a následně autonehoda, v Kočce, jak napovídá název, je to Alainova čtyřnohá přítelkyně Saha, na niž nedá dopustit: „,Pumičko moje! Kočičko má milovaná! Bytosti výšin! Jak budeš žít, jestli se rozdělíme? Chceš, abychom oba vstoupili do kláštera? Chceš… já nevím…’“
Camille se snaží se svou sokyní vypořádat jednou provždy: „Ještě zaslechla škrábání drápků na drsné omítce, zahlédla Sažino modré tělíčko zkroucené do esíčka, jak se drží ve vzduchu silou pstruha skákajícího z vody, pak couvla a opřela se o zeď.“ Stejně jako se nemají čeho zachytit Sažiny drápky, se ale nemá čeho zachytit mladé manželství. Alain si totiž nedokáže představit, co se v jeho nevěstě odehrává: „Žádná milenka ho nepřipravila na to, aby uměl číst v Camille, v její dívčí prostotě. Nevyznal se ani v její nevypočítavé žádostivosti či v jejím pojetí uražené partnerské cti.“
Colette tedy i v Kočce vypráví o mladých lidech, o lásce, sexu a manželství. A i tento příběh o lidech žijících ve vatičce má hořký ocas. Alainova nedospělost se typicky zrcadlí v tom, že po milování náhle neví, co si s Camille počít: „Ona si totiž samolibě všímala, jak si Alain zvyká užívat jejího těla k milování, milování skoro nevraživému, k rychlému splynutí těl, po němž ji udýchaně odstrkoval a překuloval se na svěží stranu rozestlané postele. Naivně se tam k němu přimykala, a on jí to neodpouštěl, i když jí mlčky znovu podlehl. Za tu cenu potom mohl v klidu pátrat po pramenech toho, čemu říkal neslučitelnost jich dvou.“
Okradena manželem
Nebudeme si tady namlouvat, že Colette patří k zásadním postavám světové literatury první poloviny 20. století, to rozhodně ne. Nicméně připomenutí jejího díla dozajista nevyznívá doprázdna, neboť tak vidíme, že francouzská spisovatelka nic neretušuje, včetně sexu a životní hořkosti. A taky umí pohnutí mysli svých hrdinů velmi přesně zachytit. Proto má stále cenu její prózy číst.
I když možná je pro současnost zajímavější samotný autorčin příběh. K literatuře v Burgundsku vyrůstající dívku přivedl její první manžel, o čtrnáct let starší literát vystupující pod pseudonymem Willy. Připomíná to klasický pygmalionský příběh: nakonec pod manželovým pseudonymem vyšly i první knihy Colette, především úspěšná série s hlavní hrdinkou Claudinou. Po rozvodu jí však manžel tato díla upřel a ona musela začínat znovu.
Nejprve se živila jako herečka, postupně si vybudovala vlastní literární kariéru a bývalého manžela naprosto zastínila, stala se též i členkou Goncourtovy a Francouzské akademie. Před sedmi lety byl natočen životopisný film Colette: Příběh vášně s Keirou Knightleyovou v hlavní roli. A v doslovu nynějšího svazku čteme rovněž poznámku, že na počest francouzské literátky byl na trh uveden parfém s názvem Gigi – zahrady spisovatelů. Jestli Gigin další život byl jen navoněná bída, se už ale nedozvíme.
