Současná literatura je jako obří vypuštěný rybník, na jehož dně se plácá pár mřenek. Na jedné straně to je věčné opakování autobiografického psaní. Jenže nikdo toho nezažil tolik jako ti, kdo žili před námi, a nikdo taky dnes neumí psát líp, než psali oni. Na druhé straně to je ohlížení se do minulosti, odkud jsou vytahovány košaté příběhy. K tomu je opět třeba ze všech sil popírat veškerou předchozí literární produkci, jelikož ve srovnání s ní by tito noví literární dravci pochopitelně rovněž neobstáli. Jde z toho vůbec nějak vybřednout? A vtom si to do literárního světa rozvážně nakráčí Dario Ferrari (1982), chlapík z Viareggia, který se po čtyřicítce konečně k něčemu dokopal.
KNIHA TÝDNEPřestávka skončila Dario Ferrari V překladu Mariny Feltlové vydalo nakladatelství Meridione, Praha 2025. 416 stran.  |
Jak se s tím tedy tento rozkošný váhavec vypořádal? Napsal román, v němž si natáhl ony dvě ošoupané nohavice současné literatury: autobiografické psaní s příběhem zasazeným do sedmdesátých let 20. století, kdy se v Itálii kvůli politice unášelo a vraždilo. Což jen potvrzuje, jaký je tento regionální pisálek mimoň. Jenže zároveň jeho román Přestávka skončila (2023) odkrývá, že italská literatura má další velký literární objev, který je bezesporu vývozním artiklem.
Já a láska v Paříži
A abychom měli veškeré přitěžující okolnosti za sebou hned na začátku, dodejme, že nejen autobiografické psaní a obracení se do minulosti, ale Přestávka skončila je do jisté míry též univerzitní román, ovšem daleko zábavnější než erbovní Hostující profesoři (1975) Davida Lodge. Kupříkladu když román Daria Ferrariho naznačuje, že v univerzitním prostředí vyjde úplně nastejno, zda se člověk nesnaží, jako ústřední postava Marcello Gori, nebo snaží, jako jeho starší kolega Carlo: „Už patnáct let se mnou všichni jednají jako se zázračným dítětem katedry, dávají mi doktoráty, druhé doktoráty, granty, externí smlouvy a tak dál; ale mně bude příští rok čtyřicet a dělat zázračné dítě už mě docela sere.“ Připomeňme, že ne nadarmo se říkává: „Řím taky nepostavili za jediný den…“
Jelikož se ale Přestávka skončila ve svém středu zakalí vloženým příběhem z „olověných let“, může propojením univerzitního prostředí a politické angažovanosti profesorů letmo připomenout Sedmou funkci jazyka (2015) Laurenta Bineta. Vůbec by asi bylo namístě říct, že husarský kousek Daria Ferrariho spočívá v tom, že ze starých součástek stvořil zcela nový bourák, který však připomíná spoustu modelů od řady značek.
Rodák z Viareggia vystudoval v nedaleké Pise a v roce 2020 vydal detektivku Jidášova čtvrtá verze. O tři roky později přišel s románovým debutem. Zdá se, že si tedy počkal na dobu, kdy bude schopen fakt, že nepochází z centra či z metropole a že jeho život neoplývá ničím pozoruhodným, pozoruhodně uchopit a vznikne světový román. Případně když bychom chvíli odvozovali od jeho románového hrdiny Marcella Goriho, to tak zkrátka náhodou vyšlo, přirozeně, víceméně náhodně. Každopádně Dario Ferrari dospěl do bodu, kdy byl schopen s takto špatně rozdanými kartami zahrát mistrovskou partii – za pomoci jemného humoru a hyperboly, která z jeho biografie udělala cosi atraktivnějšího, aniž by ztratila na věrohodnosti.
A konečně, Marcello Gori má s Ignáciem Reillym více odlišností než shod, nicméně i debutový román Daria Ferrariho by se klidně mohl jmenovat Spolčení hlupců.
Najdeme tu vtipy tohoto typu: „,Kdo jsou tihle?’ ,Poslední je Giacomo Mattei. Pamatuješ si ho?’ ,Ne.’ ,Ale jo, vzpomeň si. Pokouší se o doktorát asi tak podvanáctý. Ten s brejlema jako politici z osmdesátek, co tvrdí, že napsal lexikon Giorgia Manganelliho, ale nemůže najít vydavatele.’ ,A jo! Ten, co jezdil na letní tábory, kde se mluvilo jen latinsky.’ ,Ale s restituovanou výslovností.’“
V labyrintu dramat třicetileté války. Kniha, která provází dlouhým konfliktem krok za krokem |
Avšak vypadá to, že legrace končí ve chvíli, kdy se ocitáme v nejrozsáhlejší části románu Fantaziom, v níž se Marcello snaží rekonstruovat příběh činnosti Brigády Ravachol, jejímž zakladatelem byl Tito Sella. Právě jeho dílo bylo navrženo věhlasným školitelem jako vhodný materiál pro disertaci – a Marcello, ač ho nezná, to samozřejmě neodmítá, jelikož se nechává nést proudem.
Jakou mám cenu…
V rámci prostudování archivu Tita Selly se následně Marcello ocitá na studijním pobytu v Paříži. Najednou jeho příběh připomíná spoustu pařížských příběhů a zároveň příběh Tita Selly. Dokonce se zamiluje a sblíží s mladou revolucionářkou Teou – a následně to oznámí své letité partnerce Letizii, a tak její pragmatické sebevědomí studentky medicíny utrpí hlubokou ránu. Těžko říct, zda to máme brát jako ukázku Marcellovy čestnosti, anebo jelimánkovství, neboť je evidentní, že s Teou to je jen obláček, jenž se brzy rozplyne.
Ještě předtím však Marcello hodlá Tee věnovat výtisk Célinovy Cesty do hlubin noci,založený zrovna na tomto místě, které jako by už rovnou předpovídalo brzký konec pařížského románku: „Dobře, podivuhodná Molly, chci, může-li mě ještě v tom svém, mně neznámém útulku číst, chci, aby věděla, že můj poměr k ní se nezměnil, že ji ještě a pořád mám rád, tím svým způsobem, že sem může přijet, až bude se mnou chtít sdílet můj chléb a můj nejistý osud. Není-li už krásná, dobrá, co na tom! Shodneme se! Uchoval jsem si v sobě tolik krásy z ní, tak živé, tak teplé, že ji mám jistě dost pro oba a ještě aspoň na dvacet let, a to stačí do smrti.“
Jako by šlo o potvrzení skutečnosti, že vše, co prožijete v Paříži, musí připomínat nějaký slavný román či film, neboť jich o ní vzniklo již tolik, že je jimi přeplněná. Přitom se naopak dá říct, že v důsledku davů turistů, kteří tam jezdí právě z tohoto důvodu, nezbývá prostor na to, aby o ní dnes vzniklo něco velkého.
Koneckonců stejně umělecky vybydlené a turisty zamořené je přece i historické centrum Prahy. V současnosti by asi Franz Kafka jenom stěží žil v blízkosti Staroměstského náměstí. A pokud ano, jistě by se ihned po smrti mohla konat výstava jeho nechtěných, letmých portrétů, které by byly odhaleny v mobilech turistů.
Zprvu se zdá, že Fantaziom bude nejen středem, nýbrž taktéž zlomem románu Daria Ferrariho, že přechod přes tento hřbet nevybalancuje. Že mu vážné, tuhé vyprávění nebude sedět. Ovšem brzy se ukáže, že italský prozaik umí být dobrodružně napínavý a že i do tohoto vyprávění dokáže zamontovat humorné pasáže, aniž by to působilo rušivě.
Třeba když floutek, jehož brigáda unese, neboť je synem bohatých rodičů, upřímně radí, jak si mají únosci počínat, aby dostali co nejvíc. Zaprvé se mají obrátit na mamku, protože taťka je škrt a taky se jenom přiženil do bohaté rodiny, a zadruhé: „,Řekněte si o čtyři sta padesát.’ ,Čtyři sta padesát milionů?’ ,Přesně. S tím, že se nakonec dohodnete na třech stech dvaceti. Ale nesmíte na to přistoupit hned, na těch tři sta dvacet. Trvejte na čtyř stech pade. Nechte je, aby sami postupně zvyšovali částku. Uvidíte, že na tři sta dvacet to dotáhnou.’ ,Do prdele,’ uteklo Titovi. ,Ty víš, na kolik milionů si tě vaši ceněj?’
„Proč se vede za ruku s tím holobrádkem?“ Podzim polopenzisty přináší nečekaná zjištění |
Gionara mluvil tlumeným hlasem. ,Vím to přesně: mám cenu tři sta třicet tři milionů. Neměl bych to vědět, ale občas se tajně mrknu do lejster svejch rodičů. Mamka uzavřela pojistku na situace, jako je tahle: v případě únosu pokrývá výdaje až do výše tři sta třicet tři milionů. Ale je lepší, když prokáže, že vyjednávala, proto vám nemůže nabídnout hned tři sta dvacet. A nemůže ani dojít k přesný částce tři sta třicet tři: to už by bylo moc. A rozhodně by nezaplatila oproti částce z pojistky ani o tisíc lir víc, protože je sice z bohatý rodiny, ale i ona je z Luccy.’“
Neúplní a mladí
Připomeňme, že úplně jinak, dětskýma očima, ovšem rovněž nanejvýš působivě zpracoval tyto vyděračské únosy z nedávné italské historie Niccol`o Ammaniti v románu Já se nebojím (2001).
Marcella sice Dario Ferrari nechá vysedávat v pařížské knihovně, ovšem sám si celý vložený příběh z „olověných let“ vymyslel. Přesto působí autenticky. Je tak otázka, jak tento přístup nahlížet. Máme obdivovat literární schopnosti italského spisovatele, nebo to máme vnímat pouze jako nutný důsledek faktu, že je příliš líný na to, aby si něco skutečného detailně nastudoval a použil?
Je však opravdu obdivuhodným počinem, že záležitosti jako bombové útoky a únosy dokázal věrohodně vtěsnat do svého rodiště, do provinčního města na mořském pobřeží, které má 60 tisíc lidí. V neposlední řadě z toho vyplývá, že váhavý Marcello by se o takové „vážné činy“ dnes už ani pokoušet nemohl, doba je jiná.
Tady ovšem nevšední umění Daria Ferrariho ještě nekončí. Protože si připravil skvělou zápletku na závěr románu. Což jen prokazuje, že měl své dílo promyšlené, případně pozvolna došel k tomu, že nesmí být zakončeno alibisticky do ztracena, ale taky se nesmí jednat o přetíženou tragédii. Navíc si pro toto vyústění, korespondující s celkovým Marcellovým poznáním, že už je načase postoupit, že dobu postávání před prahem dospělosti již nelze natahovat, vytvořil předpolí Carlovou kompletní knihovnou, kterou Marcello při návratu do Pisy objeví v antikvariátu a ihned ji zakoupí.
Jako by nám tak skrze tento detail mával Umberto Eco. Ostatně dalším podstatným prvkem je tu věta z Rozpůleného vikomta od Itala Calvina: „Někdy se člověk cítí neúplný, a zatím je pouze mladý.“ Poslední věta románu Přestávka skončila zní: „Někdy se člověk cítí mladý, a zatím je pouze neúplný.“
Pozoruhodná je též „debata“ Marcella s jeho školitelem o tom, jak moc jeho disertace má či může být založená na biografii Tita Selly. Ve Fantaziomu se totiž dozvídáme více o Titově životě než o jeho textech… Dílo fiktivního tvůrce se v románu těžko předvádí. Lepší je spokojit se s prostým konstatováním, že je výjimečné, a nesnažit se to dokazovat. Přičemž to okamžitě poutá čtenářskou pozornost rovněž k propojenosti biografie Daria Ferrariho a jeho románového hrdiny.
Přestávka pokračuje
Je skvělé, že nakladatelství Meridione v překladu Mariny Feltlové román Daria Ferrariho vypustilo do českého literárního prostředí. Chtělo by se zvolat, že právě po vzoru Umberta Eca či Eleny Ferrante se Přestávka skončila jistě stane dalším mezinárodním literárním trhákem z Apeninského poloostrova, že ho budou číst všichni studenti filozofických fakult a další intelektuálové – a nejen oni – a že se o něm bude hojně diskutovat.
Ovšem při vědomí toho, jaká je současná situace a atmosféra, kdy všeho je moc, nikdo nemá čas, každý se zajímá především o to své a událost trvá nanejvýš čtvrt hodiny, vyznívá taková představa velice naivně, patrně se ukáže být mylnou. Proto se omezme na konstatování, že v normálním světě by se Přestávka skončila jistě stala bestsellerem a všeobecně známou a diskutovanou knihou a Dario Ferrari by byl ctěn jakožto mimořádný současný talent, na něž dnes dozajista v knihkupectvích příliš nenarazíte. Navíc talent prokázaný románem, který drží pohromadě a okouzlí. Protože jinak, pokud jste si ještě nevšimli, žijeme v „plandavých letech“: leckdo si o sobě myslí, že je výjimečná osobnost, a zatím je pouze dětinsky sebestředný. Přestávka bohužel pokračuje.
