Ne nadarmo je první případ s katánskou šéfkou oddělení vražd Giovannou Guarrasiovou s názvem Černý písek (2018) uvozen citátem Georgese Simenona: „Nezáleží na zločinu, záleží na tom, co se odehrává nebo co se odehrávalo v tom, kdo ho spáchal…“ Mohli bychom říct, že Maigret i Vanina, jak se naší vyšetřovatelce říká a jež byla pojmenována údajně podle Stendhalovy povídky, mají společné nejen to, že pracují u policie a že jsou tomuto poslání naprosto oddáni, nýbrž rovněž to, že kouří. Ale zatímco Maigret neustále v koutku převaluje dýmku, Vanina šlukuje cigarety.
Logika nočního rybolovu
 . |
Teď však musíme hlavně vyjmenovat to, čím se od sebe liší. Zaprvé ten první je muž, ta druhá žena, což nám krásně charakterizuje dobu, v níž se pohybují. Maigret je pak nezměnitelně ženatý, zato Vanina je svobodná a bezdětná. Je to jednak v důsledku její neblahé palermské historie, jednak proto, aby mohla Cristina Cassar Scalia této devětatřicetileté policistce dopřát občas nějaký ten milostný románek či úlet. Opět ve stylu klasických detektivů typu Phil Marlowe ale musí na konci každého případu stanout charismatická postava znovu osamělá na pozadí západu slunce, přičemž tušíme, že za kamennou tváří se skrývá nejedna osobní bolístka.
Velký rozdíl, na první pohled patrný, i když si to možná člověk zároveň hned neuvědomí, potom spočívá v tom, že klasické maigretovky mívají tak sto stránek, zatímco katánské případy jdou hodně přes tři sta. Byla by jistě zajímavá textová analýza, jež by odkryla, co stojí za faktem, že popis Vaninina pátrání – a není v tom v rámci současné krimi literatury nijak výjimečný – je tak nakypělý. A především je třeba podotknout, že to naprosto odporuje tradovanému názoru, že lidé dnes nemají čas číst tlusté knihy. Jde tedy o důsledek skutečnosti, že se nyní musí čtenářům naopak všechno dopovědět, dovysvětlit?
Nevracej se do Palerma
„Když Vanina vešla k domovnici do bytu, připadala si trochu jako Maigret. V Simenonových detektivkách je vždycky nějaká domovnice, které se po bytě potulují děti a kočky. V Katánii to bylo složitější, tuhle profesi tam obvykle vykonávali muži.“ Tady se dostáváme asi k základnímu kameni, na němž stojí případy katánského Maigreta v sukních.
Protože to podstatné se tu odehrálo v minulosti. Vanina je v Katánii náplavou. Přišla z Palerma, tamní vzduch dále nemohla dýchat, přestože tam zanechala matku, otčíma i nevlastní sestru. A hlavně svého milého, který taky pracuje proti zločinu a kterému včasnými výstřely zachránila život. Proto už nechce žít v Palermu a proto už nechce pracovat na protimafiánském, stačí jí obyčejné vraždy. Navíc když ve čtrnácti viděla, jak jejího otce, jenž stál rovněž na straně spravedlnosti, mafie jednoho rána rozstřílela na ulici. Její vyvolený v Palermu zůstal, zplodil dceru a po ulicích se musí pohybovat v neprůstřelném autě.
Nad detektivkami z Katánie si uvědomíme, jak je Itálie rozmanitá. Když se o někom zmíní, že má styky v Římě či odešel do Milána, čtenář úplně cítí zásadní odlišnost.
Vanina je dále milovnicí starých italských filmů, především těch natáčených na Sicílii. Nicméně vedle takového Antonioniho Dobrodružství (1960) s Monicou Vittiovou zde jsou zmíněny daleko mladší snímky, které se ale taktéž stačily stát novodobou klasikou, jako jsou Bio Ráj (1988) s Philippem Noiretem či Sorrentinova Velká nádhera (2013).
Nechybí ani zmínka o slavném seriálu Chobotnice (1984) s Michelem Placidem. Osudy Corrada Cattaniho po nocích hltali i diváci socialistické Československé televize, přičemž toto jméno se stalo tak populárním, že stálo hned vedle Vinnetoua a Sandokana.
Jako by tak bylo v krimi příbězích Cristiny Cassar Scalii leccos podepřeno, či dokonce vystaveno z dávných cihel. Například starý kriminálník dlící v palermské věznici si jednoho dne nechá zavolat Vaninu, které chce sdělit cosi podstatného k letitému případu na základě toho, že si přečetl knihu Leonarda Sciascii, věhlasného sicilského spisovatele, jehož dílo se zaměřovalo na tragické konce odlišnosti zákonů státu a mafiánských pravidel, tedy na krajové zvyklosti, „které zdálky mohou připadat svérázné a barvité, ale zblízka ztrácejí každý půvab“.
V minulosti mají kořeny též Vaninou řešené případy. V Černém písku se po objevení mumifikované mrtvoly vracíme až k případu desítky let starému, v nyní přeložené Logice nočního rybolovu (2019) směřuje kořínek hlouběji do historie. To, zda byla mladá dívka zavražděna na kokainovém dýchánku a následně v obřím kufru svržena do moře, je pouze pěna na sklenici s temným mokem.
Na dotvrzení se na scéně jakožto přičinlivý pomocník objevuje letitý kmet: bývalý vrchní komisař Patan`e, který přes pokročilý věk a dlouholetý odstup dodává tehdejší podrobnosti – a svou přítomností ujišťuje, že minulost byla chlapská.
Kam s tou pistolí?
Sicilská tvůrkyně, jinak oftalmoložka, Cristina Cassar Scalia (1977) navíc letos po řadě Vanininých příběhů přišla s novou sérií odehrávající se opět na východním pobřeží Sicílie, tentokrát v autorčině rodišti, letovisku Noto, kde je vyšetřovatelem Scipione Macchiavelli, „přeložený ze sladkého římského života šedesátých let minulého století“, což jen ladí se vším, co bylo řečeno výše.
Vanina patří k rázným ženám, které si nic nenechají líbit. K její charakteristice stačí v tomto směru jediná věta: „Vanina si pomyslela, že kdyby si nějaký muž dovolil mluvit podobným tónem s ní, poslala by ho do prdele během deseti vteřin.“ Vyšetřovatelka sicilské autorky tak zapadá do současného trendu, ostatně i v krimi seriálech převládají pátračky. A když už jde o muže, je to většinou retro: Sherlock Holmes s Herculem Poirotem tak najednou patří do téže škatulky jako Bodie s Doylem.
„Babička mi tuze ráda měřila prsa.“ Být mladou dívkou v Itálii podle italské spisovatelky není snadné |
I podle knih Cristiny Cassar Scalii vznikl seriál Vanina. Snad bude zdařilejší než ten, který byl vytvořen podle románů s rovněž sicilským komisařem Montalbanem. Přičemž můžeme zase dodat, že je typické, že se dnes podle románů točí spíše seriály než filmy, to i proto, že domácí sledování převládlo nad návštěvami kina. Ovšem kriminální romány, zvláště ty úspěšné, bývají z podstaty taky sériemi, neboť si čtenáři – a taktéž autoři – oblíbí své hrdiny a nechtějí se s nimi jen tak rozloučit.
Vanina je velká sympaťačka, která má kolem sebe tým, z něhož patří k jejím oblíbencům ti schopní a ti, kteří jsou vždy k dispozici. Prostě stejné nátury, jako je jejich šéfka, kterou oslovují „šéfe“ – patrně aby se tak zdůraznilo, že se jedná o ženu, „která má koule“. Ale jsou zde i ti, jež Vanina tolik v oblibě nemá, neboť ji spíše brzdí či vyzrazují informace, a s nimi si to dříve či později rázně vyřídí. Slovně.
Je vůbec pozoruhodné, jak často tu čteme, že si Vanina na večírky či oslavy musela vzít takové oblečení, aby pod ním mohla mít pouzdro s pistolí, případně že si musela dát do kabelky alespoň menší zbraň, ale zároveň je vše nesmírně krotké. Při vyšetřování se neustále spěchá, avšak nic napínavého či nebezpečného se v prvních dvou románech neděje. Navzdory tomu, že se nacházíme na Sicílii. To i toho Maigreta, jenž taky nebyl žádným akčním hrdinou, svázali a nechali ho ležet celou noc na přístavním molu. O to obdivuhodnější je, že se Cristině Cassar Scalii daří nás těch téměř čtyři sta stran udržet.
Dieta? Nic pro ni
Jak je to možné? Je to například i díky tomu, že si nad detektivkami z Katánie uvědomíme nejen to, jak rozsáhlá Itálie skutečně je, ale především to, jak je rozmanitá. Vypráví se zde sice o Sicílii, ale nikoli o Palermu, nýbrž „pouze“ o Katánii, a přesto se jedná o prostředí podané tak, že má člověk chuť se tam hned rozjet. Když se ve městě nedaleko Etny o někom zmíní, že je neapolský rodák, že má styky v Římě či že – jako Vanina – načas odešel do Milána, potom čtenář úplně cítí odlišnost, ohromnou vzdálenost krajů či měst, které jsou zároveň pořád součástí téhož státu. Jak daleko a jak jiný je italský sever, když se na něj díváte ze Sicílie.
Ani z hlediska uměleckého nelze Sicílii vnímat jako Buranov. Je tu již zmíněný Leonardo Sciascia (1921–1989) a podle jeho románů natočené filmy: Každému, co mu patří… (1967) s Gianem Mariou Volontém či Den sovy (1968) s Francem Nerem a Claudií Cardinalovou. Připomenut je tu i Dům u mišpule (1881) Giovanniho Vergy. A o obyvatelích tohoto ostrova ve svých dramatech a povídkách hojně psal další tamní rodák, nositel Nobelovy ceny za rok 1934, Luigi Pirandello.
I smrt rodičů přináší úlevu: Lukáš Balabán v Románu pro pitomce zkoumá tíhu odkazu slavného otce |
„Nemělo cenu si něco nalhávat, dieta nebyla nic pro ni.“ To je další věta skvěle charakterizující Vaninu. Aby bylo jasno, Vanina není vůbec tlustá, je to nanejvýš atraktivní, nezávislá a samostatně uvažující žena. Ale prostě ráda jí. I proto, že na Sicílii vzniká spousta dobrot. Dokonce překladatelka Alice Flemrová a další ženy z nakladatelství Meridione čtenářům nabízejí na konci knihy odkaz, na němž je možné zhlédnout výrobu těchto sicilských laskomin – které se odhodlaly vlastnoručně vyrobit.
To Vanina je úplně jiný typ. Vše včetně snídaní si kupuje po kavárnách, pekárnách a obchodech, případně se může spolehnout na to, že její bytná Bettina, čiperná vdova, bude zas něco kuchtit – a když pořád vaříte, tak to potom taky musí někdo sníst. Tyto dvě ženy si naprosto vyhovují: jedna k smrti ráda vaří a o někoho pečuje, druhá věčně spěchá či je unavená a nikdy se nežinýruje. V tomto případě Cristina Cassar Scalia tedy úplně současný trend, obrácení tradičních rolí, nezachytila. Nabízelo by se totiž, aby Vanině vařil nějaký muž. Pravda, jeden se o to sice pokouší, ale dlouho to nevydrží. A mezi jejími katánskými přáteli figuruje též homosexuální pár: ten, co ohledává u Vanininých případů mrtvoly, a jeho přítel, investigativní novinář mezinárodního záběru.
Uprostřed ženského světa
Vanina tak není zrovna nejvzornější, co se týče dnešního zdravého životního stylu. Nejenže kouří, rovněž bez okolků pojídá maso, včetně karbanátků z koňského masa! To její mladší kolegyně Marta je přísná veganka a věčně popíjí podivně čpící bylinné odvary. Nicméně ani to ji neuchrání od toho, aby se stala milenkou policejního šéfa, jenž stojí ještě nad Vaninou a je o dost starší. Tady progresivní přístup k životu skončil v půli cesty…
Konečně jsme se dočkali klíčového románu brazilského spisovatele Osmana Linse. A stojí za to |
Ostatně stejně tak se prostřednictvím nejen Vanininy bytné Bettiny, ale především prostřednictvím bývalého vrchního komisaře Patan`eho důrazně naznačuje, že staří lidé nejsou přebyteční a k ničemu. Slouží jako zázemí či jako nositelé paměti. Naopak ostře vystupuje Vaninino zahlížení na mladé kolegy, především tedy na jednoho, a na jejich nedůslednost a ležérnost, co se týče plnění pracovních úkolů.
Mohli bychom velkohubě tvrdit, že jsme po přečtení Černého písku a Logiky nočního rybolovu již dostatečně nahlédli sicilskému Maigretovi pod sukni. Ale pravdě blíž bude to, že nás Cristina Cassar Scalia a Vanina mají dávno v hrsti a že budeme vyhlížet další případy, které vyjdou v českém překladu, abychom se dozvěděli o Katánii a samotné Vanině víc. Co na tom, že v nich asi narazíme častěji na briošku plněnou lahodným krémem než na odporného mafiána. Vanina si však zažila v Palermu své a cukr přece tak dobře obaluje nervy.
Ostatně, zásadní otázka, kterou mohou tyto detektivky ve čtenáři taky vyvolat, zní: Kdy i mafii ovládnou ženy?
