Než se ale pokusíme odpovědět na tyto dvě otázky, je zapotřebí si něco ujasnit. Tržní ekonomika neboli kapitalismus neskončila až únorovým převratem roku 1948. Na cestu socialismu jsme nastoupili hned po skončení druhé světové války. Košický vládní program z dubna 1945 zahrnoval znárodnění bank, pojišťoven, dolů, hutí a dalšího tzv. klíčového průmyslu; také nechvalně známé devizové přísliby byly zavedeny okamžitě po válce. I tehdejší demokratické strany se přiklonily k názoru, že Čechoslovák má trávit svůj čas především v Československu: do zahraničí se smí podívat výjimečně za odměnu anebo tehdy, pokud je jeho cesta v zájmu národního hospodářství.
V mnoha ohledech však hospodářství osvobozeného Československa navazovalo na protektorátní praxi, kdy podniky byly podřízeny zájmům státu, maloobchod fungoval v režimu přídělového systému, zahraniční obchod byl monopolizován státem a finanční trhy téměř neexistovaly. Lze tedy bez velkého přehánění hovořit o tom, že tržní ekonomika u nás zanikla již během let 1938–1939. Prakticky jsme tak strávili celé půlstoletí v socialistických režimech s dominantní ekonomickou rolí státu.
Polopravdy o Listopadu. Skutečně jsme bojovali proti komunistům? A šlo o svobodu, nebo o konzum? |
Nejdůslednější socialismus
Nicméně až po roce 1948 jsme se dočkali skutečně důsledné likvidace podnikání na všech úrovních, od bank a dolů až po posledního holiče nebo hokynáře. V dogmatičnosti uplatňování socialistických zásad jsme překonali nejen Poláky, Maďary a východní Němce, ale dokonce i Sovětský svaz, náš vzor. Ve všech těchto státech zůstaly alespoň ostrovy soukromého podnikání. Ano, ani Sovětský svaz neměl tak důsledně socializované zemědělství jako ČSSR, o Polsku a Maďarsku vůbec nemluvě a i Německá demokratická republika měla soukromé obchody, které směly konkurovat státní obchodní síti HO (Handelsorganisation).
Listopadovou revoluci jsem zažil ve 22 letech a jediný soukromý podnik, který jsem do té doby viděl, byla chovná stanice akvarijních rybiček v Lánech u Rakovníka. Nenápadný a režim nikterak neohrožující charakter tohoto podnikání zřejmě přispěl k tomu, že žádného vyšetřovatele Sboru národní bezpečnosti nenapadlo uplatnit paragraf o nedovoleném podnikání – jediný paragraf, který byl v tehdejší legislativě věnován soukromému sektoru.
Štrougal a fotoaparát
Při vzpomínání na 80. léta si vybavuji, jak postupně docházel český a slovenský národ k nezadržitelnému poznání, že jejich otcové a dědové se v roce 1948 vydali nesprávným směrem. Zaostávání bylo patrné již od 60. let každému, kdo viděl na silnici škodovku a vedle ní mercedes, nicméně 80. léta přinesla novou kvalitu. Objevily se walkmany, CD přehrávače, videopřehrávače, ale hlavně domácí počítače. Především ony představovaly pro socialistickou vládu neřešitelný problém. Každému bylo jasné – dokonce i komunistům! –, že tato technika znamená budoucnost. Zároveň bylo ale neméně jasné, že socialistické hospodářství tyhle elektronické hračky nedokáže vyrobit. A kdyby jenom hračky: mimo možnosti průmyslu východního bloku se dostala většina náročnějších technologií v nejrůznějších odvětvích průmyslu.
„Díky, že můžem.“ Ale někdy zapomínáme, že některé věci nemůžeme, ba nesmíme |
Vzpomínám si na reportážní fotografii jednoho významného činitele, myslím, že to byl sám premiér Lubomír Štrougal, na jednom veletrhu v Praze nebo možná v Brně. Komunistický funkcionář ve střízlivém obleku a dlouhém kabátu – což byla prakticky uniforma tehdejších vládců – drží v ruce poslední model automatické zrcadlovky Canon a tváří se velmi zamyšleně. O čem tehdy asi mohl přemýšlet? Říkal si v duchu „to je konec, už nám definitivně ujel vlak“? Anebo snad soudil, že při využití všech předností plánované ekonomiky a při správné aplikaci zásad přestavby hospodářského mechanismu můžeme ty kapitalisty ještě dohnat a předehnat?
Kdybych se měl vsadit, volil bych jednoznačně první možnost.
Co bylo a co bude
V roce 1989 už zbýval jen nepatrný počet komunistů, kteří stále věřili v Marxovu utopii, zahrnující všeobecný dostatek zboží pro všechny, práci jako radost, zrušení peněz a závěrečnou krizi kapitalismu, po níž bude následovat vítězství proletářské revoluce po celém světě. Víc bylo těch, kdo sice dávno věděli, že naše země nevzkvétá, ale báli se nezaměstnanosti a ztráty sociálních jistot. Nakonec se ale zaostávání československé ekonomiky ukázalo být tak do očí bijící, že převážilo i ten strach o sociálno. Plus fakt, že i členové KSČ, a dokonce i režimní funkcionáři zatoužili jezdit bez výjezdní doložky do Vídně, Benátek, Paříže atd. Režim se zkrátka zhroutil v okamžiku, kdy ztratil vnitřní podporu.
Vynechme dnes již neproduktivní úvahy o tom, co všechno jsme měli za posledních 35 let udělat jinak a lépe. Dnes řešíme otázku, co bude za pět, deset nebo dvacet let. A to nejen na úrovni našeho státu, ale celého kontinentu. Při pohledu na různé makroekonomické a finanční statistiky se člověk těžko brání myšlence, že legendární věta „Naše země nevzkvétá“ je aplikovatelná pro větší část Evropy. Nemám v úmyslu přímo srovnávat sociálně-tržní ekonomiku, převládající v dnešní Evropě, k reálnému socialismu: rozdíl je do očí bijící a je jednoznačné, že dnes je lépe. Nicméně varovné signály zde jsou.
Uznává tu někdo jiné než ty „své“? 17. listopad ukázal, že vzájemná komunikace je skoro nemožná |
Bývaly doby (a ne tak vzdálené), kdy prakticky každá americká firma měla svoji obdobu v Evropě. Cokoli dokázala Amerika, dokázala i Evropa. Mnohdy i lépe. To dnes již neplatí. Evropa ztrácí vůči USA v oblasti inovací a vůči Číně v tradičních odvětvích; výhody, které donedávna měla, mizí s překvapivou rychlostí a hlavně důsledností.
Před pár dny vzbudila bouři na sociálních sítích slova premiéra Fialy o dohnání německých platů během čtyř let. Jenomže samotné Německo zaostává za růstem příjmů v USA a v jiných mimoevropských ekonomikách. A nejde jen o Německo, ale o celou Evropu, včetně zemí mimo EU.
Už to tu jednou bylo
Člověku připadá, že tento příběh už někdy viděl. A skutečně: ještě v 50. letech byl československý průmysl v mnoha oblastech na úrovni světové špičky. Je málo známé, že jsme tehdy měli svůj vlastní pokročilý vývoj v oblasti polovodičů (díky vědci německého původu Helmaru Frankovi, kterého si československá vláda ponechala jako živou součást válečných reparací), a dokonce jsme stavěli počítače vlastní konstrukce. Kdyby nebylo druhé světové války, patrně bychom měli televizní vysílání o deset let dříve. Také produkce českého strojírenství snesla světovou konkurenci a nešlo zdaleka jen o zbraně.
Ten více krvavý 17. listopad. Aneb jediná událost v českých zemích, která je světově uznávaným mezinárodním dnem |
Jenomže tento náskok se již během 60. let téměř vypařil. Ještě v 70. letech jsme byli schopni vyrábět klon mikroprocesoru Intel 8080, ale v 80. letech se naši funkcionáři jen bezmocně dívali na západní výrobky technické úrovně, o níž jsme si mohli nechat jenom zdát.
Třicet pět let od listopadu 1989 řešíme podobnou otázku jako tehdy: co budeme dělat, čím se budeme živit v tržním hospodářství? Tehdy byla odpověď poměrně snadná: stačilo zavést základní ekonomické reformy, prodat Škodu Mladá Boleslav koncernu Volkswagen – a ono to nakonec docela šlo. Tentokrát to bude obtížnější. Tentokrát totiž ani Volkswagen neví, co má dělat.
Autor je ekonom, působí ve fondu Algorithmic SICAV.
