Název nejnovější knihy německé autorky Judith Hermannové odkazuje k situaci, kdy byla s jedním ze svých přátel málem nedopatřením uzamčena v objektu, kde by pak museli přečkat celý víkend, než by se zas otevřelo.
Při představách, co by následovalo, se tak rovněž nabízí, co všechno by si díky tomuto zatuhnutí stihli povědět…
Jistě má leckdo spoustu podobných zážitků. Totiž vrstvení pocitů, že se téměř s každým potkává jenom krátce, náhodně a nestihne si s nikým říct zdaleka vše, protože on sám nebo ten druhý už musí běžet, vystupovat, případně končit hovor, jelikož mu volá někdo další a on to musí vzít...
Jenže Judith Hermannová píše ve své novince taktéž o období covidu a to byla doba, kdy se sice někdo uzavřený doma cítil osamělý, neb žije sám, ovšem jiní, kteří nežijí sami, zas byli zaskočeni tím, jak moc těsně a neustále musí najednou být s těmi druhými.
Nejenže začalo hrozit, že by si mohli konečně všechno říct, ale možná si taky konečně všechno řekli a následně se rozhostilo všeříkající ticho.
