Kam jsme došli? Jde v Totožnosti o kondenzaci románového sdělení? Tam, kde dříve Milan Kundera potřeboval několik stovek stran, najednou stačí stovka jedna?
Je tato kondenzace důsledkem moudrosti stáří, která už se umí zaměřit jen na to podstatné, která zbytečně „nevyšívá“, nepředvádí se? Anebo je naopak Totožnost roztahanou povídkou? Jedná se o zdlouhavě servírovaný motiv známý již z Falešného autostopu ze Směšných lásek?
A ještě se můžeme ptát jinak: jde o románovou kondenzaci proto, že tady Milan Kundera už psal francouzsky? Jde tu o pozvolné rozvalování či rozbalování jednoho (navíc recyklovaného) motivu proto, že byl pro autora tak podstatný, nebo proto, že zkrátka neměl jiný, že nic nového nezažíval, pouze se utvrzoval ve svých náhledech?
