Tyto otázky se neustále vrací: když si chcete ze současné české literatury přečíst něco dobrého, sáhnete po jméně, které už znáte, jdete na jistotu? Nebo naopak po tom, koho ještě neznáte, neboť nikdo z těch, které jste četli, vás nenadchli, a tak doufáte v nový objev?
Potom se tu nabízí další otázka: sáhnete v knihkupectví raději po knihách českých tvůrců, nebo raději po překladu? Lze si představit, že mnoho lidí odpoví, že nad českou literaturou již zlomili hůl, že ji přestali sledovat.
Nejedná se o otázky podstatné pouze pro potenciální kupce knih, ale i pro tuzemské nakladatele. V poslední době lze od nich slyšet diametrálně odlišné odpovědi.
Někdo řekne, že naše spisovatele už vydávat nebude, že to nemá cenu – to jsou jistě nejčastěji ti, kteří nejsou spokojeni s kvalitou textů a během let nenašli nikoho, kdo by se prodával tak, aby stálo za to ho vydávat, ať je kvalita jakákoli.
Nejdřív se sblížíme, pak si ublížíme. Je manželství tak špatné, jak naznačuje irská spisovatelka Claire Keeganová? |
A pak jsou nakladatelé, kteří jdou českou cestou, dokonce cestou sympatického objevování, protože tak se nemusí platit žádná práva, překladatel a debutant taky nemůže chtít – a většinou ani nechce – o moc víc, než že mu bude kniha vydána.
