V pořadí šestá prozaická kniha Édouarda Louise (1992) Monique na útěku tematicky navazuje na prózu Boje a proměny jedné ženy (Paseka, 2022), v níž popisuje proměnu vlastní matky poté, co vyhodila z domu násilnického manžela. Jedná se o portrét ženy uvázlé v patriarchální struktuře, v chudobě a nevzdělanosti, z níž se na několik mihotavých okamžiků stává svobodná žena, podobná šťastné šestnáctileté dívce, jíž kdysi byla.
Měkké drogy, nebo tvrdý trénink. Stojí za to přečíst si tři debuty mladých autorů? |
Nový text, který se pohybuje na pomezí prózy a eseje, na příběh matky navazuje a drží se osvědčeného narativu, který z Louise udělal současnou literární superstar. Čtenář dostává obvyklé ingredience: třídní přeběhlictví, třídní útlak, násilí v nejrůznějších podobách, patriarchát a feminismus. Sám příběh lze shrnout zhruba dvěma větami – jeho matka Monique uteče od násilnického přítele, bydlí chvíli u Édouarda v Paříži, mezitím jí pomáhá najít byt. Tyto pragmatické úkony popisuje a komentuje, jakým způsobem matka nabývá svobody. A víc než kdy jindy se pohybuje na hraně (ne-li za ní) sociálního kýče.
Přestěhovala se. A co bude dál?
Lapidární text má zpočátku téměř thrillerový náboj. Děj začíná telefonátem, v němž matka popisuje, jak jí opilý přítel nadává. Narychlo se balí, stěhuje. Fandíme jí a doufáme, že nepodlehne a nevrátí se. Všechno nakonec dopadá dobře a matce tleská přeneseně celý svět. Při inscenaci knihy Boje a proměny jedné ženy v Hamburku zvedá na pódiu pěst na znamení vítězství a zviditelnění neviditelného – a právě v tu chvíli se nám zjeví před očima agitační plakáty v křiklavých barvách. Vítězství neviditelného jednotlivce dojme, ale i znejistí. Musí to být tak průhledné a je to vůbec nutné?
Édouard Louis je zvláštní případ. Jeho knihy nejsou po literární stránce žádný zázrak a po celou kariéru si vystačil s jedním narativem, přesto je v nich obrovská výpovědní síla – paradoxně díky tomu, že nedává prostor alternativám, jak jeho příběh chápat. Teď se však čím dál častěji zdá, že stvořil hlavně dokonalý produkt. Jeho knihy se ukázkově pohybují po ose otazník, hvězda, dojná kráva a pak už bohužel zbývá jenom bídný pes, ke kterému, doufejme, nedojde. Ostatně o svém psaní Louis řekl: „Psaní je pro mě velice technicky náročné a bolestné. Kdybych měl dělat něco, abych se cítil líp, vybral bych si jinak.“
Zase pořád dokolečka. Tři nové romány českých autorů hrají na jistotu a opět vrací do nedávné minulosti |
A ačkoli na jednu stranu přiznává limity literatury v potenciálu měnit lidem životy, psaní chápe jako politickou řeholi s jasným úkolem. „Doufám, že můj život je daleko komplexnější než mé knihy. Možná to není otázka komplexnosti, ale dalších světů, které jsou jen mé, jsou privátní a ostatním by nedávaly smysl. Vynechávám vše, co by ostatním nepřipadalo zajímavé. Zůstává mi fenomén třídy, sociálního útlaku, maskulinity, homofobie nebo touhy, témata, která mohou dávat smysl kolektivně,“ vysvětloval v rozhovoru Jonáši Zbořilovi, když poznamenal, že mu v jeho knihách chybí hlavně sebepřijetí.
Absence důležitých otázek
I proto je líčení matčiny cesty za osvobozením repetitivní. Portrét se mu podařil především kvůli jazyku, který ji charakterizuje (zde patří díky překladatelce Sáře Vybíralové, na slovo vyfikla už jsem málem zapomněla). Monique je silná a slabá zároveň, a ačkoli je dost možné, že na konci se v jejím vysněném domku, kde je poprvé v životě sama a nemusí se o nikoho starat, časem uhnízdí nějaký povedený přítel, co má problém s alkoholem, držíme jí palce, aby nepodlehla. Žen, jako je ona, máme kolem sebe tisíce a je důležité o nich mluvit.
„Vzpomněl jsem si, jak jsem četl v jedné historické knize, že se kdesi našla těla žen z období neolitu, jejichž kostry nesly stopy zlomenin způsobených násilnickými muži. Má matka zažívala násilí s pachutí jeskyní a pravěkých obydlí, s pachutí tisícileté agresivity.“ Jenže zásadní otázka v textu chybí. Zvládne to? Je to třetí stejný muž, kterého musela opustit.
Chybí také nějaká poctivější konstrukce postavy matky. Ta ostatně nepotřebuje slyšet o útlaku, sama se nechce vrtat v minulosti, potřebuje terapii, aby se dokázala vymanit ze zaběhnutých vzorců. Monique je promarněnou šancí popsat tuhle ženu ve vší její ambivalenci. A jednoduše v textu chybí protistrana – kde je ona. Při čtení jsem měla poprvé pocit, že si Louis její příběh ukradl, aby osvobodil sám sebe. „Díky ní jsem zjistil, jaké potěšení přináší psát pro jiného, pro jiné. Poznal jsem, jaký požitek nabízí zmizení, stažení se, stav, v němž se člověk stane jen pohledem v příběhu jiného osudu než toho vlastního. Kniha, kterou čtete, vznikla v jistém smyslu na matčinu objednávku. Nerozhodl jsem o ní, neplánoval jsem ji. Nenapadla mě jako prvního. Nic v literatuře mi nikdy nepřineslo takovou radost.“
Životní a literární prohry maminek. Opravdu spisovatelky potřebují vlastní pokoj? |
Sama Monique svůj příběh vnímá trochu lehkomyslně, dokonce vtipkuje, že si najde ramenatého Brazilce. A my tušíme, že jsou věci, jimž nedokáže odolat, i že evidentně nedokáže žít sama. To všechno autor ignoruje ve jménu svého sociálního boje a revoluční pravdy. Jenže co kdyby se podíval na svět náhle jinak, co by přinesl? Nabízí nám text, který neklade odpor, text, v němž je všechno dané. Nezdráhá se vyslovovat podobné banality a dojímat sám sebe: vyloučení, které tvořilo základ jejího života, spočívá v tak drobných, tak nepatrných detailech, napadlo mě, když jsem ji poslouchal: je jí přes padesát let, ale ještě nikdy neokusila některé chutě, nikdy nepocítila některé chuťové vjemy, šlo o jakési kulinářské a smyslové vyvlastnění. Když uvažujeme o vyvlastnění, o chudobě, představujeme si, jak je těžké koupit si oblečení nebo zaplatit složenky, ale nemyslíme na tyto věci, na chutě, vůně, na nikdy nepoznané vjemy.
Průvodce velkým světem
V jednom z četných rozhovorů Édouard Louis řekl, že literaturu vnímá jako válku. Jeho minulost se za ním neustále plouží jako stín: mrtvý bratr, matka, týraná sestra, otec alkoholik. Posedlost vlastním osudem a osudem rodiny přináší otazníky ve věrohodnosti – například v nové knize je to zvláštní fakt, že se sice o matku postará, ale víceméně se s ní i nadále příliš nestýká. I když žila v Paříži, nevídali se – a teď jí okázale předvádí restaurace a dává jíst nová jídla.
Autor sám se občas své péči podivuje a naznačuje, že může jít o snahu odčinit to, že jí svou první knihou ublížil. Jenže trochu připomíná nějakého boháče, který se načas ujal své Vivian. Asi proto se k ní staví výhradně pozitivně, nezastírá její někdejší surovost, která ale jako by spolu s minulostí, již popsal, zmizela.
Jeho matka je v podstatě jakýsi sociologický konstrukt, který je jen prostředkem k líčení všeobecného útlaku a křivd, kterých se na matce dopustila bílá patriarchální společnost. Současně naráží na limity žánru autofikce. Je nemožné donekonečna replikovat vlastní příběh, vždyť i on sám cítí osvobození, že to projednou nemusí dělat, zároveň je však svázán etikou – stojí před ním vlastní živá matka –, jak ji popsat, abyste jí znovu neublížili. I když má o sobě pochybnosti a zcela jistě je má i o ní, nepřizná je.
 . Monique na útěkuÉdouard Louis |
Kvůli tomu jeho spasitelství vyznívá místy poněkud falešně a vývoj vztahu k vlastní matce lze srovnat s jinou postavou, s Elenou Greco z Geniálních přítelkyň. Elena pochází z podobného prostředí, stejně jako Louis se z něj vymaní díky vzdělání a stává se slavnou spisovatelkou. Byť otevírá stejné otázky, jde na ně jinak, přes podobenství a tradiční literární postupy a bohatou obraznost. Elena je ve svém jednání důslednější a uvěřitelnější. Zatímco Édouard ani jednou nevysloví obavu třeba z toho, jak se bude matka chovat na divadelní premiéře, Elena si na vlastní svatbě svých rodičů nevšímá a se čtvrtí, odkud pochází, nemá slitování. Dělá chyby, ale jejich vyhodnocení nechá na čtenáři, neomlouvá je okolnostmi.
V minulé knize Jak se stát jiným (Paseka, 2023) se Édouard Louis přiznal ke svým prohřeškům a k úporné snaze přiblížit se buržoazii. Neváhal stát se jiným člověkem, dokonale se přeprogramovat, aby vyhověl požadavkům vyšší střední třídy. Svoji identitu rozmetal a naučil se mimikry, „aby na něj nikdo nepřišel“. Když už to nemohl vydržet, všechno na sebe řekl a zvolil radikální obrannou strategii ve formě autofikce, která se tváří pravdivě. Každý tedy teď ví, „kdo je“. I proto se možná premiéry v Hamburku nebojí, všichni matku znají, ale není toto veřejné ukazování matky do jisté míry ponižující? Ovšem jeho matka je tak paradoxně mnohem svobodnější, do synova světa nahlíží jakoby kukátkem, je to pro ni hra. Připouští sice, že syn napsal pravdu, ale je to pro ni jen knížka.
Bídný pes autofikce
V českém kontextu se nabízí pro srovnání kniha Rozložit paměť od Marka Torčíka, který teď zažívá velký nejen český úspěch. Ten se sice pohybuje v dost podobném narativu, ale je invenčnější v tom, že připouští, že věci mohly a určitě byly trochu jinak a že člověk není jen signifikantní znak své třídy. Navíc jakmile se pustí do sociologických a politických rozborů, zní to otřepaně.
Stalinův spalovač mrtvol. Kniha Kremulátor popisuje příběh skutečného moskevského Kopfrkingla |
Torčík si je vědom toho, že autofikce zraňuje a je eticky problematická. Sám na to narazil při svém psaní, když přepsal postavu dědečka alkoholika na základě nalezených deníků, a stejně to jeho rodina nenesla lehce, ale tady si koneckonců můžeme říct, že umění není od toho, aby někoho hladilo po srsti, a někdy řízne. Každý, kdo se pokusil popsat věrohodně svého blízkého, narazil na bolest z jisté nemožnosti pravdivě ho zachytit a zároveň zažil vlnu nevole. Narazil na ni Karl Ove Knausgard, který vyrůstal s despotickým alkoholickým otcem, nebo Linda Boström Knausgard, která dokáže psát bez klišé a přece na dřeň o své psychické nemoci. A bylo by divné, kdyby na ni nenarazil sám Édouard Louis který podřizuje vše své snaze být radikálně politický.
Je těžké rekonstruovat či konstruovat postavy a vzpomínky tak, aby to bylo invenční a literárně hodnotné a zároveň aby byl respektován autobiografický prvek. A jak se ukazuje, v mnoha ohledech je fikce svobodnější a i ze samotné autofikce se pomalu stává bídný pes.
Autorka je spisovatelka
