Když naše dítě nemluví plynule. Jak odstranit koktavost a může se pak ještě vrátit?

Při psaní knížky jsme vycházeli nejen z našich osobních terapeutických zkušeností, ale i ze zkušeností jiných odborníků doma i v zahraničí, z výsledků nejnovějších výzkumů, poznatků z nejnovějších publikací v této oblasti apod. Motivem k jejímu napsání byly nejen časté otázky rodičů, s nimiž se při terapii dětí s neplynulostí řeči každodenně setkáváme, ale i fakt, že se čím dál častěji setkáváme i s rodiči, kteří jsou dezorientováni v záplavě nejrozličnějších, nezřídka doslova protichůdných informací z denního tisku, různých bulvárních časopisů, reklam, internetových zdrojů.

Pokud si z nich vyberou bombastickou, ale šarlatánskou informaci, mohou svému dítěti i přes nejlepší úmysly uškodit. Naším cílem bylo poskytnout čtenářům jednoduchou (ale ne zjednodušující!) formou základní poznatky o příčinách, projevech a důsledcích poruch plynulosti řeči/koktavosti i možnostech jejich předcházení a odstraňování.

Příznaky, které lze u našeho dítěte slyšet

Slyšet je samozřejmě může pouze pozorný pozorovatel. Zkusme mu tedy položit otázku: Co může pozorný pozorovatel u svého dítěte s koktavostí nejčastěji slyšet? Sluch je velmi zvláštní orgán člověka. Oči můžeme spontánně a víceméně nenápadně přivřít – když vidíme něco nepříjemného. Ve spánku je dokonce vyřadíme z vědomé činnosti a necháme je odpočívat. Se sluchem je to komplikovanější – nejenže funguje i ve spánku, ale hlavně: takto spontánně a víceméně nenápadně ho vyřadit z činnosti nelze.

Jistěže si můžeme zacpat uši, když něco „nechceme slyšet“, ale představte si, jak si zacpáváte uši, když slyšíte těžké neplynulosti/zakoktávání v řeči svého dítěte. A hlavně si představte jeho reakci! Přitom poslouchání těchto těžkých neplynulostí patří k nejtrýznivějším zážitkům rodičů: bezmocně poslouchají, jak se jejich dítě se svou řečí trápí, a neumí/nedokážou mu pomoct.

V minulých kapitolách jsme se už shodli na tom, že ne každá neplynulost je zakoktávání, ale že při neplynulosti/zakoktávání jde o velmi specifickou neplynulost. Teď zkusme pozorně poslouchat neplynulost/ zakoktávání dítěte. Při takovémto soustředěném poslouchání pozorný pozorovatel poměrně rychle zjistí, že vlastně existuje víc druhů neplynulostí/zakoktávání:

OPAKOVÁNÍ (ODBORNÍCI JE NAZÝVAJÍ „REPETICE“)

Dítě může několikrát opakovat celá slova nebo obraty (například „Proč, proč jsi už přišla?“) nebo slabiky (například „Jak – jak – jaktože jsi přišla?“) nebo hlásky (například „P-proč jsi už p-přišla?“). Obvykle se za nejlehčí z těchto repetic pokládá opakování celých slov nebo obratů.

Při čtení těchto řádků jste si jistě uvědomili, že tyto repetice se občas vyskytují i u lidí, kteří netrpí koktavostí. Zásadní rozdíl je však jednak v tom, že u lidí, kteří netrpí koktavostí, se tyto repetice vyskytují jen občas – tedy s mnohem řidší frekvencí výskytu v běžné řeči (jak co se týká četnosti výskytu repetice jako jevu v celém řečovém projevu, tak i co se týká počtu opakování jednotlivých slov nebo obratů při konkrétní neplynulosti), zejména však v tom, že se u nich vyskytují bez nápadné námahy při mluvení. Důležité je, že čím menší části slov jsou v řeči dítěte neplynulé, tím více se obvykle uvažuje o těžším stupni neplynulostí/zakoktávání.

TLAČENÍ (V ODBORNÉ TERMINOLOGII „PROLONGACE“)

Tento příznak se pokládá za těžší než repetice. Nejednou mu předchází velmi nepříjemné zablokování v proudu řeči. Dítě se při své promluvě nedobrovolně zastaví (blok) a potom ze sebe namáhavě vytlačuje (prolongace) nějaké slovo (například „Pppproč jsi už pppřišla?“).

Repetice nebo prolongace se obvykle velmi často vyskytují při tzv. závěrových souhláskách (například P, T, K, M, B). U těchto souhlásek artikulační orgány nejdřív utvoří určitou zábranu – závěr (například obouretná zábrana při hlásce M, když se chystáme vyslovit slovo máma), kterou je pak třeba výdechovým proudem vzduchu prorazit, aby bylo vůbec možné danou hlásku slyšet. Právě s proražením této zábrany při závěrových souhláskách mívají lidé s koktavostí často větší problém než při jiných souhláskách (kde se při artikulaci vytváří například úžina) nebo při samohláskách.

Kromě toho je třeba, aby si pozorný pozorovatel všiml i toho, že repetice a prolongace se obvykle vyskytují na začátku slova či věty.

VSUVKY

Dítě do svého projevu nepatřičně a nápadně často vsouvá různé hlásky, slabiky, celá slova, dokonce i slovní obraty. Poslouchající člověk – když je to pozorný pozorovatel – má při tom dojem, jako by si těmito vsuvkami dítě chtělo pomoci při překonávání neplynulostí. Například: „Proč jsi už a tedy přišla?“

PŘERUŠENÁ SLOVA, NEKOMPLETNÍ SLOVNÍ OBRATY, KORIGOVÁNÍ

Dítě se v polovině slova zastaví, odmlčí (jako by v duchu bojovalo s neplynulostí) a po určité pauze pokračuje. Například „Proč jsi ---- už přišla?“ Jindy dítě nedokončí větu a začne říkat další (například „Proč jsi už…, jdeme jíst?“) nebo se „opraví“ – nahradí jedno slovo jiným slovem (například „Proč … jsi šikovná?“).

Pozorně poslouchající člověk může mít někdy dojem, jako by dítě při tom hledalo slovo, které se mu vysloví snadněji. Poznámka: Čím jsou děti s koktavostí starší, tím častěji používají následující postup. Když mají říci například „Praha“ a mají problém s hláskou P, mohou hledat jiné, lehčí slovo a říci „hlavní město“. Takový způsob mluvení je ale velmi náročný. Zkuste si ho v praxi – je to jedna z dobrých metod, jak pochopit situaci dítěte s koktavostí při komunikaci, která se pokládá za „běžnou“ – ne však pro děti s koktavostí…

Jak lze dítěti účinně pomoci

Jak vlastně obecně určit cíl, kterého by měli dosáhnout rodiče dítěte s neplynulostí/koktavostí? Mnozí zodpovědní rodiče si kladou tuto nebo podobnou otázku. Co má být vlastně cílem přístupu rodičů k jejich dítěti s neplynulostí/koktavostí (kromě toho, co je samozřejmé – že budou spolupracovat s odborníky a respektovat jejich rady)?

Například čerstvě rozvedená maminka osmiletého chlapce s koktavostí nám ve svém e-mailu napsala: „Jsem bezradná, pokud jde o to, co bude dál, čeho mám dosáhnout při své péči o řeč dítěte, které vyrůstá bez otce a ještě k tomu má i koktavost.“

Když naše dítě nemluví plynule

Náš nejdůležitější cíl? Možná vás překvapí, že ten nejdůležitější cíl našeho snažení při péči o dítě s neplynulostí/koktavostí nesouvisí bezprostředně s metodami korekce koktavosti! Naším cílem je totiž dosáhnout toho, aby si naše dítě bylo absolutně jisté: „I když mám problémy s řečí, jsem bez jakýchkoli podmínek milováno a budu rodiči stále milováno, i kdybych se zakoktávalo třeba celý život.“ Dítě si to jistě neumí takto exaktně definovat a precizně formulovat, ale musí to takto bezpodmínečně cítit – jinak bude hrozit, že mu při jakkoli intenzivní odborné péči nepomůžeme…

Všechny ostatní cíle mohou být sice velmi důležité, ale jsou až druhotné. Dítě musí mít pocit, že je v bezpečném prostředí a je stejně milováno jako jeho plynule hovořící vrstevníci. Když tedy splníme podmínky pro dosažení tohoto hlavního cíle, můžeme se začít zabývat i řečí našeho dítěte.

Za ta tisíciletí, co je koktavost známá, se nasbíral neuvěřitelný počet těch nejrůznějších metod a technik korekce. Vynecháme-li ty šarlatánské, ještě je stále kolem 300 metod a technik, které se zaměřují na terapii koktavosti. Nejdřív několik všeobecných rodičovských otázek a odpovědí na ně:

Dá se koktavost v každém jednotlivém případě odstranit?

Platí tu analogie s jinými vážnými onemocněními, u nichž vždy existuje i možnost, že se neodstraní (nebo se neodstraní úplně) a stanou se chronickými: když má dítě například diabetes nebo vážné metabolické onemocnění, existuje šance na jejich odstranění, ale i jistá pravděpodobnost, že možná budou přetrvávat…

S koktavostí je to tedy v těžkých případech podobné. To však – ani při těchto vážných onemocněních, ani při těžké koktavosti – v žádném případě neznamená, že máme rezignovat, právě naopak! I v těch nejtěžších případech vždy existuje šance, že problémy budou odstraněny, nebo alespoň redukovány.

Největší šanci na odstranění koktavosti máme tehdy, když k její terapii dojde co nejdřív. Protože koktavost vzniká nejčastěji v předškolním věku, je potřeba, aby rodiče dětí s neplynulou řečí co nejdříve navštívili odborníka a nečekali, až dítě ze svých problémů s plynulostí „vyroste“. Čím je dítě starší, tím je potom i práce při odstraňování koktavosti náročnější. A nejúčinnější je – jako ve všem – předcházet problémům tak, aby koktavost vůbec nemusela vzniknout.

Může se odstraněná koktavost ještě „vrátit“?

Bohužel ano. Občas se to skutečně může stát. Všeobecně známým problémem terapie koktavosti jsou odjakživa její recidivy. Je to jedna z nepříjemných zvláštností koktavosti oproti některým jiným druhům narušené komunikační schopnosti. Když například naučíte dítě správně říkat „ř“, obvykle mu tato dovednost zůstane už natrvalo.

U koktavosti (podobně jako například i u chřipky…) je však jistá pravděpodobnost vzniku recidivy, a proto musíme být na tuto možnost připraveni. Může se to stát tehdy, když dítě prochází nějakým vážným životním stadiem (stává se to například při nástupu puberty), ale i při tzv. „salámové metodě“.

Při „salámové metodě“ totiž člověk postupně (po maličkých kouscích, jako když si postupně ukrajujeme ze salámu) přestává respektovat a aplikovat principy a techniky, které si už při terapii osvojil. Když se nic nápadného nestane při prvním kousku, dovolí si potom neaplikovat i další a další „kousek“ atd. Paralelně s tím se však zvyšuje pravděpodobnost recidivy!

Redakčně kráceno a upraveno.