V Galerii Zdeněk Sklenář se nyní setkáváme s díly z cyklu Zahrady, jež byly namalovány v letech 1959–1961 a jsou považovány za autorův přechod k abstrakci. Historik umění Pavel Kappel hodnotí toto krátké období jako „zásadní mezník v Sýkorově tvorbě“.
Potvrzuje to i kurátorka expozice, manželka a malířova spolupracovnice Lenka Sýkorová: „Obrazy z cyklu Zahrady představují vyvrcholení Sýkorovy krajinářské tvorby 50. let, dokládají jeho koloristické nadání a jeho směřování k abstrakci. Výstava připomíná odvážný Sýkorův čin, který ho stál mnoho sil, protože ještě v 50. letech prohlašoval, že abstrakci nemá rád a netouží se jí jako malíř zabývat.“
Zdeněk Sýkora – Zahrady barevGalerie Zdeněk Sklenář. Do 12. 4. |
Podle Sýkorové měl tehdy umělec pocit, že by tím opustil milovanou přírodu. Změnu v jeho výtvarném uvažování ale přinesla návštěva tehdejší leningradské Ermitáže v roce 1959, kde se seznámil s dílem francouzského malíře Henriho Matisse, jehož krajiny vyjadřují boj o autonomii obrazu, tedy o jeho nezávislost na skutečné přírodě.
„Zdeňku Sýkorovi, který do té doby zkoušel různé způsoby krajinomalby – od barbizonského dodržování lokálních barev přes impresionistické rozvolňování rukopisu i barevnosti až po první fauvistické pokusy –, bylo najednou jasné, že přírodu neopustí, když začne budovat obrazy jinak, když promění jejich barevnou i formální stránku,“ upřesňuje Sýkorová.
Změnu stylu, kdy Sýkora používá čisté a zářivé barvy, klade je vedle sebe ne podle skutečnosti, ale na základě své malířské zkušenosti a štětec nahrazuje špachtlí, nejlépe ukazují vystavené obrazy. Na některých lze ještě pozorovat realistické prvky, např. větve, keře (Stromy, 1958). Ty však postupně mizí, vegetace zahrad nabývá oválných obrysů, přírodní jevy jsou ztvárněny abstraktní zkratkou (První máj, 1960, Oranžová zahrada, 1959). O pár měsíců později jsou již natolik proměněny, že je umělec nazývá Kompozicemi. Cyklus Zahrady zahrnoval třicet obrazů, na výstavě však nejsou všechny, někdy se nepodařilo kontaktovat jejich majitele.
Vstřícný byl sběratel z Mnichova, další zápůjčky jsou z tuzemských privátních sbírek, z Národní galerie a lounské Galerie Benedikta Rejta. Instalace pamatuje i na období, které cyklu předcházelo. Vystaveno je plátno Černá zahrada (1958), které vzniklo v době, kdy malíři onemocněla maminka a on, aby se od ní nevzdaloval do plenéru, maloval v její přítomnosti na zahradě. Časovou osu malířova uměleckého vývoje znázornil autor architektonického řešení instalace Josef Pleskot čárou definující horizonty jednotlivých obrazů. Vede diváky od úvodních fauvistických krajin k Zahradám a končí u ukázek Kompozic.
Vztah Zdeňka Sýkory k Zahradám byl zásadní, vážil si jich a vždy připomínal, jak k nim dospěl. „Alespoň jednu ze Zahrad jsme měli doma na zdi, provázely nás celým společným životem. Nechyběly na žádné jeho retrospektivní výstavě včetně zahraničních. Nikdy však nebyla možnost vidět Zahrady pohromadě, po čemž jsme oba toužili. Ve velké míře se to podařilo až dnes, kdy vzpomínáme 105. výročí narození Zdeňka Sýkory,“ zakončila své úvodní slovo na vernisáži Lenka Sýkorová.
