Když ve čtvrtek 30. ledna zemřela v 78 letech anglická zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová, každému nejspíš naskočilo její jméno v úplně jiné souvislosti. Jedna z největších krásek „swingujícího Londýna“ šedesátých let, mladinká interpretka žebříčkových popových songů v téže době, milenka Micka Jaggera, dlouhodobá nenapravitelná narkomanka, žena, která se ale dokázala odrazit ode dna a oslovit ve své druhé kariéře hned několik subkultur. A také herečka, jež dokázala prodat krásu svého těla i schopnost ztělesnit charakterní role, za což sklízela obdiv kritiky i diváků. Tím vším skutečně Marianne Faithfullová byla.
I am so saddened to hear of the death of Marianne Faithfull. She was so much part of my life for so long. She was a wonderful friend, a beautiful singer and a great actress. She will always be remembered. https://t.co/aFAu1TwNTO
Jako by ji k mírně bizarnímu, mírně exkluzivnímu životu předurčil už původ. Otec byl sice „jen“ profesor literatury, matka ovšem používala jméno Eva von Sacher-Masoch. Správně, jejím praprastrýcem byl autor erotického díla Venuše v kožichu Leopold von Sacher-Masoch, díky němuž zná sexuologie termín „masochismus“. Mariannina matka navíc v mládí bývala baletkou a tančila mimo jiné ve scénických dílech Bertolta Brechta a Kurta Weilla, což dostane po několika desítkách let, jak uvidíme, docela zajímavou konotaci.
Její hlas léty života ve stoce lidské společnosti neskutečně zhrubl, ale získal mimořádnou pravdivost, kterou zpěvačka uměla vždy posílit empatií vůči zpívanému obsahu.
S vizí, že se stane folkovou písničkářkou, kterých se tehdy, podobně jako na druhé straně Atlantiku v New Yorku, začaly i v Londýně rojit davy, začala Marianne Faithfullová vystupovat v kavárnách a „hip“ klubech. Swingující Londýn nabýval na obrátkách a každá mladá tvůrčí osobnost, navíc obdařená krásnou tvářičkou, byla žádaná. Na jakési párty Rolling Stones, kam se vetřela, si jí povšiml stounovský manažer Andrew Loog Oldham a londýnský umělec a hlavně galerista John Dunbar. První si osmnáctiletou Marianne omotal kolem prstu manažersky, druhý citově a bylo z toho manželství.
Do žebříčků
Rozhodně většího úspěchu než roční manželství s Dunbarem se dočkal výsledek spolupráce s Oldhamem. Ten totiž zaúkoloval svoje „oslíčky-otřes-se“ Micka Jaggera a Keithe Richardse, aby napsali pro jeho nový objev písničku. Vzniklo As Tears Go By, song veleslavný dodnes, který v době svého singlového vydání vykopl Marianne Faithfullovou do první desítky britské hitparády. Ostatně, že to byla dobrá písnička, stvrdila o rok později její nahrávka samotnými Rolling Stones, od kterých sice v té době posluchači chtěli stále hlavně ostřejší a bluesové kousky, ale tahle silná balada je prostě nemohla nedostat.
Zemřela múza „Stounů“ s drsným hlasem, zpěvačka Marianne Faithfullová |
As Tears Go By se mimochodem stalo nejen největším životním hitem Marianne Faithfullové, ale také písní, kterou považovala pro svůj život zjevně za zcela zásadní a na níž po celou svoji dráhu pracovala. Když trošku předběhneme chronologii, musíme konstatovat, že verze z roku 1964 je ze všech tří studiových, které nazpívala, vlastně nejslabší. Když ji znovu natočila v roce 1987, tedy ve svých jedenačtyřiceti letech (a po zásadních životních peripetiích, ke kterým se ještě dostaneme), najednou je z někdejšího žebříčkového popěvku v duchu barokizujícího popu zatěžkaná, až bluesová balada, ve které zpěvačce, jejíž hlas s tím mladickým nemá vůbec nic společného a připomíná spíš sípajícího Toma Waitse, věříte každé slovo. A totéž v bleděmodrém platí i pro třetí, poslední studiovou verzi As Tears Go By, jen s průzračnějším instrumentálním doprovodem a dalších jedenatřicet let starším hlasem na albu Negative Capability.
Dívka z titulních stran
Úspěšná, talentovaná, krásná. A samozřejmě také obletovaná, s tím kroužek na prstě nenadělal vůbec nic. Zvlášť ne v prostředí, v němž se vyskytoval známý svůdce Mick Jagger. V tomto případě ale nešlo o pouhý flirt na jednu noc. Marianne se kvůli slavnému zpěvákovi rozvedla a jejich vztah nakonec trval bezmála čtyři roky. Na tu dobu vlastně tvořili poměrně stálý pár, který zdobil první stránky společenských magazínů, stali se jakýmsi ztělesněním swingujícího Londýna coby progresivní metropole, jejíž mládež určovala světové dění v kultuře, módě i životním stylu.
Žádná jiná žena – a že se jich kolem kapely točily desítky, ne-li stovky – natolik nepoznamenala tvorbu Rolling Stones jako Marianne Faithfullová. Jagger s Richardsem jako ústřední autorská dvojice ji brali za jakýsi model k psaní svých písní typu You Can’t Always Get What You Want nebo Dear Doctor, přímý vliv prý měla na vznik Wild Horses či I Got the Blues a sama je spoluautorkou songu Sister Morphine (který ostatně sama později nazpívala). Bez Marianne Faithfullové a jejího vztahu s Jaggerem by možná byla úplně o něčem jiném slavná písnička Sympathy for the Devil. Její text totiž inspiroval Bulgakovův román Mistr a Markétka – a právě tuhle knihu prý Marianne Mickovi „podstrčila“ ke čtení.
Marianne Faithfullová s Mickem Jaggerem.
Nejen jako zpěvačka a inspirátorka, Marianne Faithfullová se už jako velmi mladá sžívala se světem herectví. Do drobnější role ji obsadil třeba Jean-Luc Godard ve filmu Made in USA, ovšem hlavní roli si vystřihla v roce 1968 v romanticko-erotickém hitu Jacka Cardiffa Dívka na motocyklu, kde hrála ženskou „polovičku“ tehdy už veleslavného Alaina Delona. Byla ale obsazována i do divadelních inscenací včetně absolutní klasiky, jako jsou Čechov nebo Shakespeare. Její původně divadelní Ofélie z Hamleta je zachycena i ve filmové verzi z roku 1969.
K šedesátým letům patřily neodmyslitelně také drogy – a ty Marianne nezvládla. Vztah s Mickem Jaggerem končila roku 1970 jako silně závislá na heroinu.
Ode dna
K šedesátým letům ovšem kromě nástupu nové kultury i životního stylu patřily neodmyslitelně také drogy – a ty Marianne nezvládla. Začala s pokuřováním marihuany jako každý v té době – a vztah s Mickem Jaggerem končila v roce 1970 jako silně závislá zejména na heroinu. Vypadalo to, že jí není pomoci.
Od roku 1970 několik let žila Marianne Faithfullová na úplném společenském dně. Sice prošla několika vztahy, ty ale vždycky rozvrátila její neovladatelná drogová závislost. Stala se v podstatě bezdomovkyní, žila na ulici a ve squatech v londýnském Soho, žebrala, říká se, že když bylo nejhůř, nebránila se ani prostituci. Tu a tam ji někdo známý na ulici potkal a poznal, někteří přátelé ji dokonce dovedli na odvykačku, jiní, jako její starý producent Mike Leander, se jí pokusili pomoci nastartovat znovu hudební kariéru, ale nic nefungovalo. Občas si prožila chvilku v chládku za držení drog, ale státní moc si na ní nic nevzala. Vypadalo to na definitivní konec kdysi slavné femme fatale.
Souhrou náhod se ale Marianne Faithfullová seznámila s hudebníkem Barrym Reynoldsem, který s ní natočil dvě demonahrávky, které podsunul majiteli vydavatelství Island Records Chrisi Blackwellovi – a ten se rozhodl do riskantního podniku se zpěvačkou, obecně považovanou za odepsanou, pustit. Udělal dobře. Výsledkem bylo album Broken English, které vyšlo v listopadu 1979 a způsobilo poprask.
Marianne Faithfullová a Alain Delon ve filmu Dívka na motocyklu.
V první řadě zpěvem Marianne: její hlas léty života vysloveně ve stoce lidské společnosti, intenzivním kouřením a závislostí na drogách neskutečně zhrubl, ale zároveň získal mimořádnou pravdivost, kterou zpěvačka uměla vždy posílit svojí jedinečnou empatií vůči zpívanému obsahu. Zadruhé celkovým hudebním laděním, zvukem a produkcí: na rozdíl od předchozích pokusů Faithfullové, které se odehrávaly kdesi na poli folku, folkrocku, nebo dokonce country, tady zní hudba jednoznačně ovlivněná tehdy vrcholně aktuální novou vlnou, punkem či reggae.
Osvobození
Album Broken English je dnes právem považováno za součást kánonu anglického rocku a popu sedmdesátých let a zpěvačce pomohlo nastartovat novou kariéru. Postupem času se ale ukázalo, že povede úplně jinými cestami a s úplně jinými lidmi než dřív.
Přestože tedy Marianne Faithfullová vstupovala do osmdesátých let opět jako úspěšná zpěvačka, příliš se nevědělo, že její závislost na drogách stále zdaleka neskončila. Tohoto démona se jí podařilo zbavit až v polovině osmé dekády, poté, co se přestěhovala do Spojených států. A právě zde potkala další zásadní osobnost svého života, hudebního producenta Hala Willnera.
S ním nejprve v roce 1985 spolupracovala na poctě Kurtu Weillovi (z čehož by její maminka jistě měla radost), naprosto mimořádném albu Lost in the Stars: The Music of Kurt Weill, kde se na stejné ploše setkala se špičkovými osobnostmi alternativní scény, jako byli John Zorn, Tom Waits nebo Dagmar Krauseová, a o dva roky později si od něj nechala vyprodukovat své nové album Strange Weather, které považuje jedním hlasem kritika i fanoušci za jedno z jejích nejlepších, ne-li vůbec nejlepší. Faithfullová zde totiž našla ideální polohu pro svůj nově objevený „citlivý chraplák“. Albu dala název píseň Toma Waitse, jsou tu i stará blues a spirituály, stejně jako jazzové standardy či jedna dylanovka. A samozřejmě výše zmíněný „reparát“ z nazpívání písně As Tears Go By.
Colours of Ostrava 2007 - Marianne Faithfull
Zdánlivě nesourodý materiál sjednocuje kromě skvělého hlasu a projevu zpěvačky atmosféra, kterou albu dodala Willnerova produkce a instrumentace. Ve studiu se ostatně sešla hráčská elita, mezi hlavními hudebníky, kteří ucelený a soudržný sound nahrávek svými nástroji pomohli vytvořit, byli kytarista Bill Frisell, baskytarista Fernando Saunders nebo pianista Dr. John.
Od konce osmdesátých, resp. začátku devadesátých let už se Marianne Faithfullová zase mohla na hudební scéně pohybovat zcela svobodně, suverénně a sebevědomě. Takové je také její retrospektivní živé album Blazing Away, se kterým vstoupila do nové dekády, v níž se měla dostat do úplně nového prostředí a získat publikum, o jehož existenci možná neměla tušení.
Hvězdou alternativy
Marianne Faithfullová se od poloviny devadesátých let dostávala do pozice jakési „alternativní kmotry“. Už nezasahovala do hitparád a jiných žebříčků, o to váženější byla mezi lidmi, kteří od hudby očekávají především silnou výpověď a netouží, aby je zpěváci hladili po srsti. Celou sérii neortodoxních alb odstartoval projekt A Secret Life, sada písní, které pro Faithfullovou složil Angelo Badalamenti, proslulý hudbou k seriálu Twin Peaks. V roce 1998 pak nahrála The Seven Deadly Sins, operu německého skladatele Kurta Weilla, jehož jméno protíná zpěvaččin životaběh už potřetí.
Po roce 2000 jako by se o spolupráci s Marianne Faithfullovou téměř praly o generaci mladší velké hvězdy alternativy i rocku. Na jejích albech v pozici autorů i hostů najdeme opakovaně třeba Nicka Cavea, PJ Harveyovou, Billyho Corgana (Smashing Pumpkins), Jarvise Cockera (Pulp), Damona Albarna (Blur), Davea Stewarta (Eurythmics). Marianne Faithfullová také vystupovala v roli hlavní hvězdy na velkých rockových festivalech, včetně našich Colours of Ostrava v roce 2007 (Česko navštívila ještě dvakrát, konkrétně Prahu: v roce 2002 Palác Akropolis a 2015 Divadlo Archa).
U tak barvitě prožitého života se zdá být 78 let jeho trvání vlastně uspokojivá cifra, zvlášť při vědomí toho, že v sedmdesátých letech Faithfullová nejspíš několikrát „přežila vlastní smrt“. Ale i tak se nelze vyhnout sentimentu. Protože As Tears Go By prostě už nikdy nikdo tak krásně nezazpívá.
