Podívejte se, konečně nejde o nijak zvláštní případ současné literatury. Básnířka musela vydat prozaickou knihu, aby se jí dostalo konečně zaslouženého věhlasu. Dílo Památce paměti (2017), kterému dala sama autorka záměrně matoucí podtitul – podobně jako to kdysi dělával Bohumil Hrabal – „romance“, se dokonce dostalo do užšího výběru mezinárodní odnože Bookerovy ceny. A nyní vychází česky další básnířčina próza, Trik (2024), jež potvrzuje, že Marija Stěpanovová není nijak zvláštní případ současné literatury. Třeba proto, že její hlavní hrdinkou je spisovatelka M., právě pobývající v literární rezidenci. A to jsme ještě neuvedli, že ruská básnířka v Památce paměti píše o své rodině, o životech jednotlivých členů, pátrá po jejich minulosti. Není nic běžnějšího…
Neumětelové a kazisvěti poroučí. Jak komunisté poničili český venkov, že se dodnes nemůže vzpamatovat |
Ledaže bychom se na to podívali poněkud jinak. Památce paměti pochopitelně není žádná „romance“ a nejedná se ani o dnes tak typickou knihu, v níž jsou bezostyšně vykrádány cizí hroby. Načež se s ukořistěnými příběhy významně chřestí, aby bylo dost čtenářů a aby za to některé zmatené poroty „umělce v předstírání“ ověnčily literárními vavříny.
Maskované příbuzenství
Památce paměti je totiž naopak výjimečné tím, že tento proud současné literatury přesně diagnostikuje: „Kultura se chová k minulosti jako stát závislý na surovinách k přírodním zdrojům – vysává z ní všechno, co může; parazitování na mrtvých se ukazuje jako výhodné řemeslo. A oni to všechno snášejí s lhostejnou pokorou stromů. To, jak snadno mrtví přistupují na vše, co s nimi děláme, živé provokuje, aby zacházeli ještě dál. Průmysl paměti má své stínové dvojče, průmysl rozpomínání (a přibližného chápání), který cizí skutečnost používá jako surovinu určenou k přepracování.“
Trik
 . |
Na takový stav jsme si již zvykli. Stejně jako na pokrytectví parazitních tvůrců, kteří pateticky pronáší, že je třeba historii připomínat, zatímco oni ve skutečnosti aplikují historickou narkózu, kýčovitě ukolébávají dojmem, že to už by se dnes stát nemohlo. Je to podobně nehorázný nesmysl, jako kdyby vám někdo do očí tvrdil, že ženy znásilňuje proto, aby se o nich začalo více mluvit. Z hlediska literárního je pak na tomto knižním průmyslu trudný fakt, že takovým autorům sice někteří mohou závidět zástupy čtenářů a taky zmíněné literární vavříny, avšak nelze jim závidět samotná díla, neb jde o pouhou imitaci umění.
A když se vrátíme k Mariji Stěpanovové (1972), je smutně příznačné, že když zde nakladatelství Akropolis v překladu Aleny Machoninové Památce paměti před čtyřmi lety vydalo, nenásledovalo žádné halasné přivítání, žádné debaty o tom, že tento text je bodem obratu v současné literatuře. O to více je třeba ocenit, že totožná sestava nyní přišla s překladem novely Trik. Asi už nepřekvapí, že se nejedná o typické dílo dnešního literárního světa, kde spisovatelka píše o tom, že je na tvůrčím pobytu a nemá o čem psát, a tak píše o tom, jak je na tvůrčím pobytu a nemá o čem psát – a to i proto, že je jí žinantní, aby byla na tvůrčím pobytu a nic nevytvořila. Dodejme, že pro řadu literátů, kteří nejsou movití, je tvůrčí pobyt velkým vytržením z běžného života: něco jako dovolená po řadě let, kdy na žádnou dovolenou nebylo.
Hlavní hrdinkou Triku totiž není spisovatelka M., nýbrž daleko spíš bestie. Protože spisovatelka M. není na tvůrčím pobytu jako jiní spisovatelé: na pár týdnů odjet a potom se zas klidně vrátit domů. Kdo někdy pobýval v některé z literárních rezidencí, možná tam někoho takového potkal. Mívají speciální, výsadní postavení a je s nimi zacházeno s daleko větší pozorností a citlivostí. Jedná se o literáty, kteří tam zůstávají déle než ostatní, ovšem to z toho důvodu, že se do své země nemohou či nechtějí vrátit, neboť se obávají toho, co by následovalo.
Stačí jeden mustr a je z toho Nobelova cena. Další romány Annie Ernauxové opakují témata pokaždé nějak nově |
Často tak přeskakují z péče jedné země do péče země další, což se zdá těm, kdo přijeli jen na chvíli a mohou se vrátit domů, úžasné. Jenže dotyční to pochopitelně jako úžasnou situaci nevnímají. Zaprvé na psaní nemívají vůbec pomyšlení. Jsou osamělí, odtržení od jazyka i domova, neustále sledují zpravodajství, píší si a volají s přáteli a rodinou a jejich frustrace a zármutek rostou. Takové provizorium lze ukončit pouze tím, že se spisovatel smíří s tím, že se domů již nevrátí, a někde se usadí, případně se rozhodne vrátit, čímž riskuje – někdy je to evidentní –, že to nedopadne dobře. Že z fešáckého žaláře v zahraničí se ocitne ve skutečném vězení ve své vlasti.
Bestie nepřestává žrát
Marija Stěpanovová (1972) se rozhodla odejít z Ruska kvůli válce na Ukrajině, respektive kvůli Putinovu paranoidnímu vládnutí. Usadila se, stejně jako její kolegyně Ljudmila Ulická či ukrajinský básník a prozaik Serhij Žadan, v Německu. Stejně je na tom spisovatelka M. z novely Trik, pobývající v literární rezidenci nedaleko jezera, poznáváme tedy, že jsme na okraji Berlína.
Řekli jsme ale už, že hlavní hrdinkou tu není spisovatelka M., daleko spíš bestie, jak je nazývána země, odkud M. přišla, respektive odešla: „Tato země teď válčila s jinou, sousední zemí, vraždila její obyvatele střelnými zbraněmi, palbou z nebe, vlastníma rukama, a stále se jí nedařilo zvítězit ani se smířit s tím, že ona země se nenechá sežrat. Někdy, poměrně často, si udělala čas i na to, aby vraždila své vlastní obyvatele, kteří jí zjevně připadali jako její vlastní orgány – vzteklé, nebezpečné, odvádějící pozornost od lovu a jídla.
Cizí město, kde M. nyní žila, bylo plné lidí, kteří utekli z obou válčících zemí – a ti, na koho zaútočili její spoluobčané, hleděli na bývalé sousedy s hrůzou a podezřením, jako by dřívější, předválečný život, ať už byl jakýkoli, ztratil sebemenší význam a jen maskoval vaše příbuzenství s bestií, která nepřestávala žrát.“
A pak že se literární talenty dnes už nerodí. Nový román Douglase Stuarta potvrzuje jeho světovou třídu |
Mohlo by se zdát, že Marija Stěpanovová napíná veškeré síly nejen k tomu, aby z nastalé situace upletla novelu, tedy fikci, ale navíc že chce, aby šlo o alegorii postihující cosi univerzálnějšího: že Trik nechce být pouhým záznamem aktuálního stavu, jenž s jeho pominutím ztratí relevanci a ostrost. Proto tu až na úvodní letopočet 2023 nejsou žádné konkrétní názvy a jména a všemu vévodí charakterizace ruského systému jakožto bestie.
Jenže v případě ruské básnířky tato figura nepůsobí upachtěně ani úmorně, nýbrž zábavně, je to důkaz jakéhosi pohrávání si, odlehčení. A především, označení – neměnného? – ruského systému jakožto bestie je velmi jasnozřivé, přičemž nás zpětně musí mrzet, že jsme si mohli léta naivně myslet, že se taktéž v Rusku cosi zásadního změnilo/změní.
Trik je mimochodem velice prozíravým textem i v tom, jak ukazuje, že některé lidi zajímají spisovatelé pouze ve chvíli, kdy jsou oni či jejich země v nějaké nepohodě, a o samotnou literaturu tady tedy vůbec nejde. O literaturu ale mnohdy nejde ani z druhé strany. Už jsme řekli, že v takto zjitřeném rozpoložení nemívají spisovatelé na psaní příliš pomyšlení. A hlavně Marija Stěpanovová opakovaně zdůrazňuje, že M. někam jede vystupovat jakožto spisovatelka, avšak de facto již spisovatelkou není.
Přede mnou i za mnou
Což můžeme vnímat též jako vypíchnutí časového skluzu – rozlomenosti toho, čím spisovatel právě žije, a toho, co bylo zrovna z jeho díla do kterého jazyka přeloženo. Přičemž to, že jste vy nebo vaše země v nějaké nepohodě, uvedení těchto překladů napomáhá, přestože samozřejmě nemají s přítomným stavem vůbec nic společného, leckdy už ani s autorem, jenž se náhle ocitl mimo domov.
Chladní jak sněhové vločky. Proč chlapci zabijí seniora, aby si mohli koupit boxerky Calvin Klein |
Marija Stěpanovová je nedostižná v tom, jak trpělivě a zároveň neurážlivě vše osvětluje, jako nějakou bajku. Třeba když mluví o divácích, kteří chodí na čtení, aniž by je zajímala samotná literatura: „Vyptávali se spisovatelky M. na zvyky bestie s napjatým soucitem, jako by i ona byla nakousnutá, dokonce částečně ohlodaná, a jen náhodou zůstala ležet v trávě poměrně zachovalá. Někteří chtěli pochopit, jak je možné, že bestii doposud nikdo nezabil nebo že ve své nezkrotné nenasytnosti nesežrala sebe samu, a naznačovali, že M. a lidé, které M. ve své zemi znala, měli včas zakročit, dlouho předtím, než bestie vyrostla a začala požírat všechny bez rozdílu.“
Jistě byste chtěli vědět, co na to M. odvětila, ovšem už jste si určitě zvykli, že v tak komplikovaném světě, v němž žijeme, jsou věci, na něž se neodpovídá, protože je to příliš složité. A pokud někdo rychle a lapidárně odpoví, zní to naopak podezřele. Ale snad přece jen stojí za to si odpověď M. vyslechnout, neb se snaží být poctivá: „M. s tím plně souhlasila, ale stálo ji jisté úsilí, aby svým spolubesedníkům vysvětlila, že sama podstata bestie činila lov na ni nebo bitvu s ní obtížnými. Víte, bestie nebyla přede mnou a nebyla ani za mnou, mohla by říct M., byla vždy kolem mě – do té míry, že mi roky trvalo, než jsem rozpoznala, že jsem žila uvnitř bestie a možná se v ní i narodila.“
Návštěva muzea
Českému čtenáři se nad Trikem neustále tlačí na mysl název „americké“ prózy Egona Hostovského Cizinec hledá byt (1947). Nicméně nad novelou Mariji Stěpanovové jsme ještě daleko intenzivněji nuceni si uvědomit, že je to tu zas: další vlna ruské emigrace. To, co zažil Bunin nebo Nabokov a řada dalších, a to včetně onoho stesku po vlasti, často i tematizovaného. Nedávno jsme o bláhovém návratu mohli číst v Hrdinském činu Vladimira Nabokova, který mimochodem vyšel v roce 1932 právě v Berlíně.
Trik je zaznamenáním cesty spisovatelky M. do vedlejší severní země na literární festival. Avšak toto putování se začíná komplikovat, zadrhávat, je zde plno podivných setkání a retardujících detailů. Je to cesta k ještě většímu zmaru, či naopak k naprostému osvobození se a zmizení, potlačení vlastní identity? Každopádně Marija Stěpanovová počínání své hrdinky glosuje mimo jiné odkazy na některá jiná díla.
„Bylo mi trapně a styděla jsem se.“ Oksana Vasjakinová o rodičích v nové sbírce |
Jakožto „antibiotikum“ je převypravována Nabokovova povídka Návštěva muzea, v níž se nebohý hrdina náhle ocitne zpět v – nyní již sovětském – Rusku: „Nebudu líčit ani to, jak mě zatkli, ani další své strázně. Řeknu jen, že mě stálo neuvěřitelnou trpělivost a úsilí dostat se zpátky přes hranice a že od té doby jsem se zařekl plnit úkoly, jež člověku svěřuje šílenství druhých.“
Železniční téma a rezignovanost spisovatelky M., či dokonce její radost z toho, že život opustil zajeté koleje, pro změnu z paměti vyvolá povídku Kupé Raymonda Carvera. Týká se to též hlavní postavy Pnina (1957), dalšího románu Vladimira Nabokova: „Nyní je čas prozradit jedno tajemství. Profesor Pnin nastoupil omylem do jiného vlaku.“ Pnin je ostatně rovněž cizincem hledajícím za oceánem byt.
A pro všechny noční vlky a další kolaboranty, kteří si nechali zacpat uši rubly, ještě jeden detail z Triku: „M. někde slyšela, že těch, kteří prošli vězením, je v její zemi mnohem víc než těch, kteří mají cestovní pas, a tudíž i šanci, že se dostanou ven a podívají se na jiné země a na to, jak v nich žijí jiní lidé.“ Když překladatelka v doslovu zmiňuje Vzkříšení (1899) Lva Nikolajeviče Tolstého, můžeme dodat, co si v jednu chvíli myslí jeho hlavní hrdina Něchljudov: „Ano, jediným místem příslušejícím poctivému člověku v Rusku je dnes vězení!“
