Klasik politické teorie Henry Kissinger své sté narozeniny oslavil vydáním nové knihy Umění politické strategie, jež se liší od všech předchozích. Mnohem víc v ní klade důraz na jednotlivce. Předmětem Kissingerova zájmu jsou nadaní političtí stratégové, kteří jsou schopni vytušit společensko-politické procesy, a doslova tak hýbat dějinami.
Dle Kissingerova překladatele Martina Pokorného lze knihu číst také jako velmi svébytné memoáry. Se všemi šesti státníky se totiž osobně setkal, přičemž nejsilnější kapitolu lze paradoxně přiřadit osobnosti, se kterou se znal ze všech nejméně – Charlesi de Gaullovi. Každý z nich zároveň svébytným způsobem splňuje Kissingerův požadavek na „historicky poučeného stratéga“, jenž by měl vidět do minulosti i do budoucnosti.
Lidovky.cz: Tato Kissingerova kniha je v něčem nová. Poprvé v ní přesouvá důraz z obecnějších politických procesů na jednotlivce. Znamená to, že u stoletého Kissingera nakonec zvítězily silné individuality?
Tu knihu je jednoznačně možné číst jako velmi svébytné memoáry – se všemi šesti politiky, jejichž strategie analyzuje, se totiž osobně setkal. Je navíc oproštěna od všeho, co by třeba mně na memoárech vadilo – to znamená nepřípadné historky, sentiment nebo přílišná sebestřednost.
Kissingerovi se myslím opravdu pozoruhodným způsobem podařilo sloučit objektivní historii s osobním tónem. V tomto ohledu mě to opravdu překvapilo. U stoletého autora trochu hrozilo, že bude buďto příliš osobní, nebo naopak přehodí tíhu práce na své asistenty a bude to de facto pouze jeho jménem zaštítěný výcuc z deníků nebo nějakých protokolů. Nestalo se naštěstí ani jedno, ani druhé.
