Geologové mluví o „těsném vyhnutí se katastrofě“. A upozorňují, že podobné jevy budou častější: ustupující ledovce přestávají podpírat horské svahy, jež se zhroutí do fjordů jako domečky z karet.
Tracy Arm’s Post-Tsunami Landscape https://t.co/zzGsUldr19 a través de @NASA
Mechanismus není nový. V říjnu 1963 se v severní Itálii zřítil do čerstvě napuštěné přehrady Vajont obrovský kus hory Monte Toc. Voda přelétla přes hráz jako přes okraj vany a smetla celé údolí. Hráz sama vydržela, ale to bylo málo platné. Tehdy se vina hledala v lidském díle: špatně zvolená lokalita, ignorovaná varování, přehrada jako symbol technokratické pýchy. Příroda byla v tom příběhu kulisou, člověk viníkem.
Jenže aljašský případ ukazuje, že hranice mezi „přirozeným“ a „způsobeným člověkem“ se rozmazává. Ledovec, který kdysi držel skálu pohromadě, zmizel kvůli oteplování. Ale i to oteplování není jen naše dílo. Klima se v geologické historii měnilo mnohokrát – prudce, dramaticky, bez ohledu na lidskou přítomnost. Příroda má na změnu nárok. My ji jen urychlujeme, zpomalujeme nebo posouváme jinam. A někdy ani nevíme jak. Golfský proud může změnit svůj běh a střední Evropa může během jedné generace připomínat Karélii. A nebude to „vina“ ani „nevina“, jen další kapitola dlouhého příběhu klimatu.
Přírodě přisuzujeme jakousi morální čistotu, člověku odpovědnost. Jenže v době, kdy se přírodní a lidské vlivy proplétají, už to tak jednoduché není.
Zajímavé je, jak odlišně k těmto věcem přistupujeme. Když sokolům vybere hnízdo výr, bereme to jako součást divokosti krajiny. Kdyby totéž udělal člověk, byl by to skandál. Přírodě přisuzujeme jakousi morální čistotu, člověku odpovědnost. Jenže v době, kdy se přírodní a lidské vlivy proplétají, už to tak jednoduché není. Některé procesy, které působí jako čistě přírodní, jsou reakcí na změny, které jsme způsobili. A naopak – některé krajiny jsou díky člověku stabilnější, pestřejší a vlídnější, než by byly bez něj. Jen se o tom nemluví, protože to nezapadá do jednoduchého rámce „člověk škodí, příroda trpí“. Hypotézy o tom, že tradiční hospodaření zvyšovalo biodiverzitu nebo že mozaikovitá krajina mírnila extrémy počasí, existují – jen nejsou tak líbivé jako příběh o zkaženém světě.
Aljašská megatsunami je navíc paradoxem doby: turisté míří do fjordů, aby viděli tání ledovců, a přitom právě tání zvyšuje riziko, že se na ně zřítí kus hory. Některé lodní společnosti už mění trasy a vědci volají po monitoringu nestabilních svahů. A my ostatní bychom si měli připustit, že příroda není ani nevinná, ani zlá – jen reaguje na podmínky, které se mění, ať už kvůli nám, anebo navzdory nám.
U Aljašky udeřilo zemětřesení o síle 7,3. Úřady varovaly před tsunami |
Možná je to nejdůležitější poselství těchto nočních katastrof: že svět, který se otepluje i proměňuje vlastními cykly, mění i stabilitu hor. A že někdy stačí minuta, aby se z krásné krajiny stala past, kterou jsme pomohli nastražit – a zároveň jí jen přihlížíme, protože příroda si své pohyby řídí sama.
