Nejprve si přečtěme něco pamětihodného. Toto píše Patrik Ouředník: „Oč víc je na světě spisovatelů, o to víc je ve světě sklíčenosti. Buď jsou špatní: jejich nicotnost nás deptá; nebo jsou dobří: to, co říkají, nás ničí.“ A teď tu máme trojici mladých lidí, kteří se nedávno stali spisovateli, neboť vydali první knihu. Respektive, myslíte si, milé děti, že se člověk stane spisovatelem tím, že vydá knihu? Cože? Že vás to nezajímá? Že vás zajímají spíš drogy, pouliční násilí, případně sport? V tom případě byste si právě měly přečíst knihy těchto tří debutantů a následně si je též zapsat do čtenářského deníku.
Nejsvětovější název má česká prvotina. Kniha Lover/Fighter, již vydalo nakladatelství Dokořán, je prozaickým debutem Kristiny Hamplové (1997). O této hudební publicistce se můžeme dozvědět rozličné věci: že „učí na střední škole“, ale i to, že se paní učitelka „organizuje proti uhlobaronům“. Můžeme taky najít rozhovor na DVTV, kde vystupuje jako odbornice a fanynka Taylor Swiftové – již neváhá srovnávat s Franzem Kafkou –, na přebalu knihy se však píše, že její tvorbu „nejvýrazněji ovlivnily texty Roberta Bolaña a Kurta Vonneguta“.
Pomíjivé efekty vítězí
Lover/Fighter je rozdělen do čtyř částí, časově odlehlých: začíná se v minulosti, v roce 2014, končí se v budoucnosti, v roce 2031. Tyto oddíly běží rychle v krátkých kapitolách, jejichž názvy jsou vysázeny tak velkým písmem a zalomeny takovým způsobem, aby to nahnalo stránky. První kapitola začíná velmi dobře, když mladá vypravěčka popisuje prostředí rodného maloměsta nedaleko Prahy: „Kdyby se někdo obtěžoval napsat průvodce po našem městě, na první straně by stálo tohle: Tradiční nápoj je grepový birell. Tradiční oděv je cyklistický dres. Státní svátek je každá sobota. Hlavní náměstí je cyklostezka. Cyklostezka je ale ve skutečnosti víc než jen náměstí. Je to střed, rovník, aorta.“
K podobnému tónu se Kristina Hamplová vrátí ještě v kapitole o pálení čarodějnic: „Tým Kalba vede nejstarší lesák, Juliin táta, a na jeho straně stojí historie. Vize do budoucna ale Kalbě chybí a nachází se v silné početní nevýhodě. Baby Friendly Food Festival vizi má, ale je to tak hrozná vize, že trochu otravuje i samotné členy týmu. Chápou taky, že městu kralují celý rok a alespoň na čarodky by mohli nechat trochu místa protistraně.“
Jenž jinak je ale Lover/Fighter – hlavně se do toho nezamotat a něco nepoplést! – o tom, že holky mají někdy rády holky. O modrém papouščím mase, po němž je, stejně jako po jiných drogách, poptávka. V neposlední řadě v knize narazíme na spoustu rvaček, které tato droga vyvolává, perou se pochopitelně i holky, máme přece rovnoprávnost. A na konci je zas horko a vypravěčka se stará o kluziště na Letné. Neptejte se proč.
Česko, Norsko, Velká Británie – odtud přicházejí tři debuty mladých autorů. FOTO archiv LN /koláž Šimon
Kristina Hamplová se patrně snažila být odvážná, divoká, nespoutaná. Denně se dozvídáme, že někde cosi provedl nějaký dětský gang, ale při čtení Lovera/Fightera nás vůbec nenapadne tuto realitu s textem jakkoliv spojovat. Působí to totiž pouze, jako by autorka neměla co říct, jen chtěla vydat knihu. A k tomu to vypadá, že se s tím nechtěla příliš lopotit – ano, formulovat umí. Bohužel na obtíž jí je fakt, že kniha má mít určitý rozsah a taky že v ní asi má být nějaký příběh.
Tyto problémy jako by řešila unáhleně, látala díry za pochodu a tím se dostávala čím dál víc do úzkých: jak a kam pokračovat? Aby to ještě neuvadalo, nýbrž vrcholilo! Takový přístup nutně přináší prózu, jež má spoustu logických děr, jak musí každého čtenáře napadnout. Jako by se zde spoléhalo, že si ji každý přečte jednou, nedbale a nebude po ničem zbytečně pátrat. Vždyť je to přece jenom literatura. A literatura je pouze další možností sebeprezentace.
Mimochodem, naprosto totožný dojem zanechává rovněž loni publikovaná básnická sbírka Nepřeháním Natálie Schejbalové (1999), která pro změnu pracuje jako scenáristka na Nově. Najdeme tu verše jako: „umyla sis kundičku? / řekly dveře / můj otec má skvělý smysl pro humor“, „dobrou noc jsem random holka z reklamy na tampóny / s každým dalším nanesením rtěnky / je těžší se usmát / dobrou noc jsem předstíraný orgasmus tvé mámy / dobrou noc jsem jen krátký vlhký sen / svého / učitele angličtiny / dobrou noc všem dětem / všem tatínkům“ či „pohrdejte mnou když vám to zlepší den / jsem mužská postava z románu Milana Kundery / něco slíbí / pak nepřijde“.
Zase pořád dokolečka. Tři nové romány českých autorů hrají na jistotu a opět vrací do nedávné minulosti |
Jako by se u obou debutantek sléval jazyk reklamy a sociálních sítí: efekt a pomíjivost. Navíc nespoutanost Kristiny Hamplové má evidentně své meze, není si natolik jistá, aby zbořila to staré, co kdysi snad fungovalo – a co u ní už rozhodně nefunguje. Zaprvé je to lineárnost vyprávění, která činí z Lovera/Fightera poměrně fádní zážitek, jejž rozhodně na konci knihy netoužíte opakovat. Není důvod. Nic nového bychom nenašli, jenom by se prohloubilo vědomí, že je to horkou jehlou šitý příběh, jenž vůbec nemusel být vyprávěn.
Mrtvej, ve vězení, nevim…
Dalším aspektem, který je příliš krotký a který svazuje snaze o nespoutanost Lovera/Fightera křídla, je jazyk. Kristina Hamplová zůstává většinou u spisovných koncovek, a to i v případech, kdy to opravdu působí směšně – bohužel nikoli záměrně: „Luciin kluk se jmenuje Ondra. Když mu bylo asi osm, ukazoval s oblibou všem holkám pinďoura. Některé z těch holek pak napráskaly jeho mámě, že ho má hrozně fialového, tak zpanikařila a jeli k doktorovi. Radši se Ondry nezeptám, jak to dopadlo, ale všem v našem kroužku na dně bazénu vidím na očích, že myslí právě na to jeho fialové péro.“ „Fialové péro“ je skoro stejně dobré jako pokřik moravských fotbalových fanoušků: „Pražské kurvy!“
Lover/Fighter je tak reprezentantem děl, u nichž je podstatné to, aby strhla pozornost na tvůrce. Jedná se o text tvářící se jako alternativa, přitom je to mainstream. A taky o text tvářící se jako novum, a přitom je ošoupaný. Příběhově se snaží působit rozcapeně, ale jazykově má nohy křečovitě u sebe. Je to tak jen další kniha, nad níž se zahlaholí, že zde máme nový talent, ovšem aniž bychom měli dílo, k němuž je možné se vracet a vztahovat, které by ten talent potvrzovalo. Takových marných nadějí už v české literatuře bylo...
Lover/Fighter nevychází dobře ani ze srovnání s prózami mladých tvůrců, které byly nyní přeloženy do češtiny. Dvaadvacetiletý Oliver Lovrenski (2003) se stal před dvěma roky literárním objevem pro změnu v Norsku. Jeho knihu Když nám bylo míň nyní vydala Paseka v překladu Václava Křenka. A překlad tu hraje ústřední roli, neboť Václav Křenek musel rozmotat slang plný anglismů a zas ho zabalit do slangu plného anglismů. Možná se to dá srovnat s legendárním překladem Prezydenta krokadýlů (1963) Warrena Millera v podání Josefa Škvoreckého.
Kdo překládá, okrádá rodinu. Umělecký překlad byl vždy mrzce placen, ale dnes už neuživí nikoho |
Autor pocházející z chorvatské rodiny píše o mladících, kteří se poflakují po Oslu a užívají a dealují drogy, v čele s vypravěčem Ivorem: „chtěli sme bejt 2pacem a zlatanem a jordanem a tysonem a eldenem a banksym a podnikatelem jako musk, takže to nebyly sny, co nám chybělo, ale naděje, a proto sme teď tady a je z nás chapo.“ Jedno ze sportovních klišé zní, že rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem bývá nepatrný, avšak i na tomto případě vidíme, že mediální masáž o tom, že úspěšný může být každý, je otrávená slepá ulička. Neboť neúspěch, poznání, že nejsem výjimečný a můj život bude všední, je pro mnoho mladých lidí obřím bazénem, kam zklamaně padají a kde nejsou žádné pevné okraje, jichž by se mohli zachytit.
Vedle toho si umíme představit, že v případě Olivera Lovrenského a jemu podobných se přidává pocit nikoli odcizení, nýbrž cizoty. Přistěhovalci přinášejí do poklidné země naprosto jiné zvyklosti a temperament. Je opravdu těžké přijmout, že Když nám bylo míň se odehrává ve stejném městě jako Hamsunův Hlad (1890), i když se možná Lovrenského mladíci mohli cítit stejně zoufale, jako vyděděnci: „když nám na prvním stupni zadali úkol napište o svý rodině, napište o svým dětství, vždycky sem si vymejšlel a lhal, furt lepší než ta nejkratší prezentace ve třídě typu, mrtvej, ve vězení, nevim, nevim.“ V Když nám bylo míň se dočteme i o problematické pozici u nás dobře známého Barnevernetu: protože v jeho nápravných zařízeních probíhá distribuce drog rovněž velmi čile.
Nemusí nám být blízké prostředí, nemusí nám být sympatický Ivor a můžeme se míjet generačně – protože každá generace musí mít svůj generační román a taky hudbu, kterou považuje za tu pravou, neboť právě vyšla. Nicméně Oliverovi Lovrenskému nelze upřít odvahu. Našel vlastní způsob krátkých kapitolek, taktéž způsob vyjadřování. Nebojí se psát tak, jak chce a potřebuje, je tak sebevědomý, že se odvažuje být i de facto diletantský. Jeho shluk detailů působí jako opravdu tísnivá zpráva.
Netušili jsme, kdo jsme
A od přílišné uvolněnosti nyní k poslušnosti, ba k drilu. Od próz, kde se děti na rodiče příliš nespoléhají, ke knize, kde se děti tím, co jim rodiče říkají, ještě řídí, podvolují se. A od drog ke sportu, tedy na opačný pól. Snaha vyniknout ostatně mnohdy vězí právě spíše v rodičích, kteří toho kdysi sami nedosáhli, než v dětech, které jsou jimi drezírovány. Přičemž když to vezmeme do důsledku, svět sportu a drog od sebe zas tak daleko není: viděli jsme například, že loni tenisové světové jedničky – ženská i mužská – byly nachytány, že dopovaly.
Western Lane (2023), vydaná Prostorem v překladu Aleny Dvořákové, je debutem britsko-indické autorky Chetny Maroo. Její kniha se dostala mezi nominované na Man Bookerovu cenu, což je pro začínající literátku velký úspěch. I když po jejím přečtení to bereme především jako další důkaz faktu, že významné ocenění ztrácí na prestiži, případně že porotci v anglicky psané literatuře nyní nemají moc z čeho vybírat. Abychom mluvili jasně: Western Lane se zdá až příliš nevýbojná, každopádně suverénně vyjadřuje nejistotu dospívající dívky.
Životní a literární prohry maminek. Opravdu spisovatelky potřebují vlastní pokoj? |
Čteme též o rodině přistěhovalců, kde umírá matka, otec zůstává na tři dcery sám, přičemž teta vysloví po pohřbu vidinu, že jedna ze sester by mohla jít bydlet k nim, neb strýček a ona jsou bezdětní. Volba nakonec padne na nejmladší Gópí, vypravěčku, která se po matčině smrti uzavře v tréninkovém režimu. Hraje squash. Trénuje ji otec, jenž je rovněž mlčenlivý, ba sklíčený. V jinak soudržné rodině vůbec vyvstává spousta bolestivého dusna i proto, že se o řadě věcí nemluví. Nesmí či nedokáže.
Odchodem do Edinburghu se Gópí ocitá mimo svou rodinu, daleko od squashových tréninků a taky staršího spoluhráče Geda, s nímž se později setkává na turnaji, jenž jí přinese velké zadostiučinění a novou bolest: „Byli jsme nesmělí a vystrašení, protože mezi námi proudilo tolik citu, a přitom jsme netušili, kdo jsme.“ Skoro by se chtělo říct, že Western Lane je tak obyčejná, že bez jejího překladu by se zdejší literární prostředí klidně obešlo. Ovšem je napsaná tak, že kdyby něco takového dokázala česká literátka, to by bylo povyku! Což se dá odvodit i od toho, kolik zbytečných řečí teď někteří nadělají kolem nedotaženého Lovera/Fightera Kristiny Hamplové.
