Oficiálně Michal Pavlíček oslavil narozeniny už o něco dříve, na dvou lednových koncertech v pražské hale O2 universum. Koncerty byly opulentními průlety jeho kariérou s řadou přizvaných hostů, ať už takových, se kterými v minulosti přímo spolupracoval, nebo s nimiž cítí spřízněnost. Zazpívali Michael Kocáb, Bára Basiková, Monika Načeva, Kamil Střihavka, David Koller nebo Robert Křesťan, z mladších třeba Radek Škarohlíd z kapely Hentai Corporation.
Rozmáchlost celé show dodal kromě Pavlíčkovy kapely také symfonický Unique Orchestra a vokální sbor. Pavlíček byl vždy perfekcionista a maximalista a takovéhle oslavy kulatin k němu dokonale patří.
Nejen kytarista
Přestože se při hovorech či psaní o Pavlíčkovi primárně nešetří výrazy jako „instrumentální virtuos“, „kytarový mág“ a podobně, na jeho muzikantství je mnohem podstatnější něco jiného než jen nezpochybnitelná hráčská ekvilibristika. Ta by sama o sobě, nemít nějaký pevný základ a přesah k chápání samotné podstaty hudby a talentu k jejímu posouvání, byla k ničemu – ostatně, příkladů kytaristů, kteří jsou sice brilantními techniky, ale do množství odehraných not se jim už nevejde vlastně žádná opravdová hudba, známe ze světa i od nás spousty.
Zásadním bodem Pavlíčkovy kariéry bylo setkání s Michaelem Kocábem. Často se zapomíná, že původní Pražský výběr byla čistě jazzrocková kapela.
Na Pavlíčkovi byly vždy nejzajímavější jeho schopnosti překvapovat a propojovat prakticky nespojitelné. K čemuž patří i velmi vyvinutý čich na osobnosti, se kterými spolupracoval nebo které svým umem a talentem podpořil. Vlastně celá jeho kariéra je lemována silnými spolutvůrci, uměleckými partnery a partnerkami, a to přesto, že některé kytaristovy tvůrčí etapy vypadají jako čistě sólové exhibice. V jiných sestavách by totiž Pavlíčkova hudba nejspíš zněla úplně jinak (z této úvahy samozřejmě vyjímáme jeho tvorbu čistě skladatelskou, ať už scénickou, nebo muzikálovou).
Jazzrockový kořen
Přestože většinové rockové publikum začalo Michala Pavlíčka naplno vnímat až v rámci skupiny Pražský výběr, která na české scéně ztělesňovala světový trend nové vlny, často se podceňuje jeho působení v sedmdesátých letech v rámci jazzrockové a artrockové hudby. Ne proto, že by v té době vznikly pod jeho rukama hudební počiny, které měly zásadní význam pro chod scény, ale pro kytaristu samotného, pro jeho kořeny a příští vývoj. Protože právě estetika těchto dvou od podstaty nadprůměrně sofistikovaných žánrů nalinkovala Pavlíčkův rukopis, který trvá podnes.
První významnou zastávkou v Pavlíčkově kariéře byla skupina Expanze, která se etablovala v seskupení tak trochu připomínající hippie komunu ve starém mlýně na Příbramsku, kde mladí hudebníci trávili nekonečné hodiny improvizací. Pavlíčka členové kapely Expanze objevili v hospodě U Glaubiců a tehdy čerstvý absolvent FAMU přesvědčil spoluhráče svým zřetelným hráčským potenciálem a učenlivostí – jeho nejbližším spolupracovníkem v rámci kapely se stal Jiří Jelínek, ve své době vysoce ceněný kytarista, který bohužel velmi brzy zemřel. Pro Pavlíčkův vývoj a nasměrování ale měla jeho osobnost zásadní vliv.
Parta, kde se vyučil Michal Pavlíček. Archivní dvojalbum ukazuje, jak dobří hudebníci se pohybovali na naší scéně |
V roce 1976 se Michal Pavlíček zprofesionalizoval přestupem ke skupině Bohemia, jejímž zpěvákem byl Lešek Semelka. Byl to ambiciózní pokus o fúzi rocku, jazzu a artrockové romantiky. Pavlíčkovi umožnilo působení v Bohemii ponořit se do stylů, které byly tehdy na vrcholu světového zájmu díky jménům jako Mahavishnu Orchestra nebo Weather Report. Z určitého napětí mezi artrockově zaměřeným Semelkou a jazzrockerem Pavlíčkem a dalšími instrumentalisty Bohemie vzniklo také album Zrnko písku, vůbec první, na kterém se jméno Michala Pavlíčka objevilo. A přestože éra klasického jazz- a artrocku poměrně rychle skončila, v kytaristově muzikantském směřování zůstala jako hluboký kořen mnoha věcí, které následovaly.
Ojedinělá nová vlna
Dalším zásadním bodem Pavlíčkovy kariéry bylo setkání s Michaelem Kocábem a nástup do jeho už fungujícího Pražského výběru. Často se zapomíná, že původní Pražský výběr byla čistě jazzrocková kapela, která debutovala albem Žízeň. Nicméně právě příchod Michala Pavlíčka dodal kapele zcela nový impulz.
A to proto, že kytarista s sebou přinesl aktuální okouzlení novou vlnou – s jejími klíčovými nahrávkami jej seznámil podle jeho vzpomínek baskytarista Jasné páky Ivan Wünsch. Pavlíčka fascinoval tento aktuální, de facto postpunkový styl svou razancí, nadsázkou a odklonem od patosu, který byl v artrocku i jazzrocku všudypřítomný. Kapely jako Talking Heads, The Stranglers nebo B-52’s nabídly zcela nový způsob vyjádření.
Rozdíl mezi těmito vzory a tím, co posléze začal Pavlíček s Kocábem tvořit, byl ale zásadní v jedné věci: zatímco zámořští hudebníci měli samozřejmě spoustu zajímavých hudebních nápadů, energii a jakousi novou rockovou obraznost, po čistě instrumentální stránce byli až na výjimky spíše průměrní; což platilo dvojnásob pro členy domácích novovlnných kapel.
Z toho se Pražský výběr vymykal – Pavlíček už patřil mezi uznávané kytarové virtuosy, Kocáb byl dokonce absolventem konzervatoře v oboru skladby a varhan. Tím je dána zcela unikátní pozice Pražského výběru: byla to kapela v podstatě s punkovou energií a svérázným crazy humorem, ale s instrumentální a nakonec i skladatelskou výbavou, která v československém a vlastně se možná dá říct, že ani ve světovém kontextu neměla konkurenci. Jazzrocková technika tu nebyla opuštěna, ale protagonisté Pražského výběru ji dekonstruovali a podřídili novému sdělení.
Talentů je v Česku spousta, většinou ale hrozně rychle vyšumí, míní kytarista Michal Pavlíček |
Zákaz Pražského výběru v roce 1983 a následné perzekuce ze strany úřadů a policejních orgánů byly pro celou generaci traumatizující, ale u Pavlíčka paradoxně urychlily další vývoj. Vynucená pauza ho přivedla k nejambicióznějšímu projektu jeho života – skupině Stromboli, která byla založena v roce 1986, stala se kytaristovým návratem k artrockovému výrazu a byla vlastně jeho vyvrcholením.
Zde se naplno spojila Pavlíčkova virtuozita s hlubokým smyslem pro atmosféru, snovost a až symfonickou výstavbu skladeb. Významnou roli ve zvuku Stromboli hrály také tehdy nové kytarové syntezátory. Pavlíček, který dění v hráčských technologiích pečlivě sledoval, právě ve Stromboli dokázal, že technika nemusí být sterilní, pokud je podřízena silné emoci, a výsledkem může být cosi obdobného výtvarnému impresionismu, kde barva tónu hraje stejnou roli jako základní složky hudby, tedy melodie, harmonie a rytmus.
V rámci tohoto uměleckého konceptu nebylo náhodné ani využití poezie Christiana Morgensterna. Jeho hravá, často surreálná poezie dokonale korespondovala s Pavlíčkovou hudební fantazií a umožňovala mu vytvářet skladby, které překračovaly hranice běžného rockového písničkářství. Stromboli se stala synonymem pro moderní progresivní rock, který byl sice instrumentálně náročný, ale díky silným melodiím a charismatu protagonistů – kromě Pavlíčka samozřejmě hlavně zpěvačky Báry Basikové – oslovil široké publikum.
Kytarista a jeho múzy
Bára Basiková nebyla první zpěvačka, se kterou Michal Pavlíček zapředl úzkou spolupráci, a nebyla ani poslední. Což je další ze zásadních a možná trochu přehlížených rysů jeho umělecké kariéry. Jeho hráčské a hlavně skladatelské myšlení s ženským světem dokonale komunikuje a přineslo řadu pozoruhodných a pro českou hudební scénu zcela klíčových projektů.
Zájem o ženský hlas ho přesunul do oblasti alternativy skrze spolupráci s Monikou Načevou, která vnesla do hudby neškolený, ale o to naléhavější projev.
Ještě před nástupem do Pražského výběru nalezl společně se svým bubenickým parťákem Jiřím Hrubešem ideální partnerku pro své experimenty v Janě Koubkové, již etablované a jedné z nejvýznamnějších osobností českého moderního jazzu. Do společného projektu Horký dech vnesla nespoutanost, hravost a schopnost vokální improvizace, která hraničila s instrumentálním pojetím hlasu. Pavlíček se zde neprofiloval pouze jako kytarista s mimořádnou technikou, ale především jako dominantní skladatel a aranžér, který dokázal pro Koubkovou vytvořit platformu pro její specifický scat a zvukomalbu.
V době zákazu Pražského výběru se Michal Pavlíček soustředil na studiovou a produkční práci a jedním z nejpozoruhodnějších výsledků v tomto oboru bylo na svoji dobu velmi progresivní písničkové album Rány (1985), které vytvořil pro Zuzanu Michnovou. Ústřední postava původně folkrockové skupiny Marsyas v té době hledala nový výrazový směr, který by reflektoval modernější, rockovější cítění. Setkání s Pavlíčkem bylo katalyzátorem, který její autorskou lyriku propojil s tehdy špičkovými technologiemi a Pavlíčkovým inovativním přístupem k aranžování.
Na tuto spolupráci bezprostředně navázal Michal Pavlíček spoluprací s Bárou Basikovou v rámci Stromboli. Ta do kapely přišla jako zpěvačka skupiny Precedens, ale právě pod Pavlíčkovým vedením rozvinula svůj hlasový rejstřík do poloh, které byly na tehdejší scéně nevídané. Pavlíček pro ni psal party, které využívaly její schopnost bezchybné intonace v extrémních výškách a schopnost pracovat s dynamikou od šepotu až po exaltovaný rockový projev.
Možná poněkud nenápadná, ale rozhodně pozoruhodná byla i spolupráce Michala Pavlíčka s Hanou Hegerovou, přesněji řečeno s autorskou dvojicí Hapka–Horáček, která naší šansoniérce číslo 1 připravila v roce 1987 comebackové album Potměšilý host. Do doprovodné skupiny byli přizváni elitní čeští rockoví muzikanti a mezi nimi i Michal Pavlíček. Jeho kytara zde hraje roli jemného doplňku, který nahrávce dodává moderní, nadčasový zvuk.
Největší kytarová superstar
V devadesátých letech se Pavlíčkův zájem o ženský hlas přesunul do oblasti alternativy skrze spolupráci s Monikou Načevou. Jejich spolupráce započala albem Možnosti tu sou... (1994), kde byl Pavlíček producentem a spoluautorem hudby. Zpěvačka, která do té doby působila především v divadelním prostředí (divadlo Sklep, HaDivadlo), vnesla do hudby neškolený, ale o to naléhavější projev, který se stal ideálním protipólem Pavlíčkovy precizní hry. O síle tohoto spojení svědčí fakt, že spolupráce v různých periodách a rozličné intenzitě probíhá vlastně dodnes.
S nástupem nového tisíciletí se Michal Pavlíček začal intenzivně věnovat kompozici pro divadlo a muzikál. V tomto prostředí objevil další výraznou vokální partnerku, Ivu Marešovou. Ta se stala hlavní představitelkou v Pavlíčkově stěžejním muzikálu Excalibur, ale zpívala i jeho písně. Její hlas, disponující silným rockovým základem i schopností lyrického přednesu, se stal ideálním médiem zejména pro Pavlíčkovy rozsáhlé kompozice, které často propojovaly rockovou kapelu se symfonickými prvky.
Postihnout kompletní Pavlíčkovu tvorbu, pokrývající víc než půlstoletí, je v jednom novinovém článku samozřejmě zcela nereálné. Jeho tvůrčí vrstevnatost a nejednoduchá uchopitelnost jsou na české scéně naprosto ojedinělé. Proto také nelze dnešního oslavence, jak už bylo řečeno v úvodu, označovat pouze za největší žijící českou kytarovou superstar. Jakkoli také jí beze vší pochyby je.
