Mikuláš Doležal se narodil ve Vlásenici na Pelhřimovsku. Po maturitě získané v roce 1910 na české reálce v Telči odešel do Prahy, kde se na podzim 1911 stal studentem strojního inženýrství na Českém vysokém učení technickém. Po vykonání první státní zkoušky v létě 1913 nastoupil coby jednoroční dobrovolník povinnou prezenční službu u c. a k. pluku tyrolských císařských myslivců č. 1 v Innsbrucku.
Mikuláš Doležal
Zde na závěr výcviku také absolvoval školu jednoročních dobrovolníků, ale do civilu kvůli vypuknutí první světové války odejít nemohl. Naopak, již 1. srpna 1914 byl v hodnosti kadeta poslán jako velitel čety na východní frontu, kde měl bojovat proti Rusku. V prosinci 1914 se však během bojů v Karpatech ocitl v ruském zajetí a byl internován v zajateckých táborech Koroči, Arzamasu a Muromji.
Z Muromji si už v prosinci 1915 podal přihlášku do České družiny. Kvůli průtahům při vstupu do čs. vojska se nakonec rozhodl nečekat a využil možnosti vstoupit do řad srbské dobrovolnické divize, která vznikala v Oděse. S ní se v hodnosti podporučíka zúčastnil bojů v rumunské Dobrudži. Na konci roku 1916 podal žádost o přeřazení do československých legií, čemuž bylo vyhověno v lednu 1917.
Velitel druhého praporu. Generál Miloš Kudrna bojoval na frontě za vznik Československa |
V čs. legiích sloužil nejprve u záložních jednotek v Borispolu, v červnu byl pak byl přeřazen k 4. záložního praporu, z nějž vznikl 8 čs. střelecký pluk „Slezský“. V osmém pluku vystřídal funkce velitele čety, roty i spojovací roty a zasáhl s ním do ústupových bojů na Ukrajině i následných střetů s bolševiky na Sibiři a na Urale. Zde byl v bojích u Nižného Tagilu již v hodnosti kapitána opět zraněn. Po svém uzdravení byl přidělen velitelství 3. divize, kde sloužil jako přednosta spojovací služby, následně však byl kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu jmenován velitelem evakuačních rot na Ruském ostrově ve Vladivostoku a následně poté odeslán do vlasti.
Do nově vzniklého Československa přijel v červenci 1919 a po repatriační a zdravotní dovolené se rozhodl zůstat v armádě. Po svém aktivování období zastával v období první republiky celou řadu funkcí. Nejprve krátce působil jako velitel hraničářského praporu 4, poté po absolvování III. kurzu školy generálního štábu v Praze a II. ročníku Válečné školy v Praze byl zařazen do skupiny důstojníků generálního štábu a postupně působil na štábu Zemském vojenském velitelství (ZVV) v Brně a ZVV v Košicích, kde se roku 1926 stal náčelníkem štábu. Stejnou pozici pak zastával o rok později opět na ZVV v Brně. V září 1931 byl nejprve prozatímně, poté definitivně, ustanoven I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu čs. branné moci.
Doktor práv u ruských legií. Prvorepublikový generál Eisenberger bojoval i v bitvě u Zborova |
V červenci 1933 byl již povýšen do hodnosti brigádního generála. V prosinci téhož roku se stal velitelem 9. pěší brigády v Českých Budějovicích. V září 1935 nastoupil na uvolněné místo velitele Vysoké školy Válečné v Praze, jež za jeho působení dosáhla skvělých výsledků. Vojenskou vědeckou činnost se snažil podporovat i z pozice generálního sekretáře Vojenského ústavu vědeckého a zároveň z funkce hlavního redaktora Vědeckých rozhledů. Během podzimní krize, jež vyvrcholila Mnichovskou dohodou, byl nejprve jmenován do čela Čs. vojenské mise pro Jugoslávii, jež však nakonec zůstala ve Vyškově, od 5. října 1938 pak vykonával funkci velitele VI. Sboru v Soběslavi.
Po nacistické okupaci v březnu 1939 se zapojil do odboje a stal se členem ilegální vojenské organizace Obrana národa, kde od počátku působil ve vysokých funkcích, nejdříve v oblasti Velké Prahy. Poté co se v závěru roku 1940 stal zástupcem velitele tzv. druhé garnitury Obrany národa gen. Bedřicha Homoly, již jeho územní pravomoc platila pro celý protektorát. V srpnu 1941 jej však zatklo gestapo a po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy a vyhlášení stanného práva byl 1. října 1941 odsouzen k trestu smrti téhož dne popraven v jízdárně bývalých dělostřeleckých kasáren v Praze Ruzyni.
Seriál Kalendář hrdinů vzniká ve spolupráci s VHÚ Praha
