Všude narážíme na příběhy silných žen, takže na chlapy logicky zbývá to, aby byli slabochy, u nichž se pouze toužebně čeká, až vyhynou. A do té doby můžeme ty páprdy pobaveně sledovat: „Chlast a sex, to je jako incest mezi sourozencema, lezou z toho jenom mrzáci, že jo, ani jedno si neužiješ, ale jedno dodává odvahu k druhýmu. Ožralý chlapi můžou šermovat tak maximálně nedokončenejma větama, éééch, kozičky, éééch, pivečko, éééch, pocééém, člověk si pak připadá jako v mentálhauzu, kam přivezli právě rozmrazený neandrtálce, živoucí fosílie těchhle primitivních druhů, co jsou na vymření. Většinou jsou neškodný, ale smrděj a držkujou.“
Tak hlavní hrdinka nové prózy Miřenky Čechové Laura vzpomíná na dobu, kdy se živila tím, že dělala v jedné restauraci obsluhu nahoře bez. Teď už je luxusní prostitutkou, jež si své klienty vybírá zásadně sama. Má je i rozřazené do pěti kategorií – a jednička se nikdy v Lauřině erotickém doupátku nevyskytla. Ostatně, v celém Co já? Co ty? se neobjeví žádná obdivuhodná mužská postava.
Ale teď už je načase začít zas vyvažovat, aby chlapi neměli příliš prostoru. Laura totiž pomáhá ulevit rovněž ženám a i s nimi může být legrace: „Právě odešla Hana, zůstávají po ní stopy v podobě dlouhých světlých vlasů. Je to spisovatelka. Hledá svoji ženskost. Jestli prej nějaká univerzální existuje. Ty vole. Taky je čerstvá matka, zažívá krizi identity. Nechce mít sex a nemůže psát. Dnes byla rozrušená. Už ve dveřích se třásla jako na piku. Když si lehla na záda a já ji přikryla dekou, v koutcích očí se jí leskly bubliny slz. Rty se jí samovolně otevřely a vydávaly zvuk připomínající kapustňáka.“ Ale kde by na tohle česká spisovatelka vzala?
Nevděčná baletka
Kniha týdneCo já? Co ty?
 |
Nebo že by onou rozrušenou literátkou byla nakonec sama Miřenka Čechová (1982)? Ta se v tuzemském literárním světě výrazně prosadila před pěti lety autobiografickou prózou Baletky, v níž syrově a kriticky zavzpomínala na dobu studií na pražské baletní konzervatoři, kam přišla v dětském věku z Aše. Tento výrazný počin sice žádné literární ocenění nezískal, nicméně zaznamenal značný čtenářský úspěch, prodalo se ho dvanáct tisíc výtisků. Těžko říct, zda právě to nebyl důvod, proč žádnou cenu Baletky nezískaly, jelikož počet prodaných knih se používá v literárním světě účelově: jednou jako důkaz toho, že je kniha kvalitní, jindy zas jako důkaz toho, že jde o nekvalitní masovku.
Miřenka Čechová si Baletkami rozhodně zajistila to, že milovník literatury její novou knihu nemine, i když u takové následovnice zas pokaždé doslova trčí nebezpečí, jemuž autoři mnohdy neumí odolat. Po úspěchu, případně po tom, co se za úspěch považuje, podlehnou dojmu, že se na jejich další knihu čeká: čtenáři jsou zvědaví, s čím přijdou, nakladatel vyhlíží, kdy to konečně bude, a modlí se, aby nový titul zopakoval prodejní sukces. Mnohdy bohužel tato situace vyprodukuje knihu, jež je po všech stránkách zklamáním a zbytečností.
Novinku Miřenky Čechové, vydanou nakladatelstvím Paseka, nemusí člověk ani otevřít a už je poděšen, když na obálce vidí název Co já? Co ty?. Druhou knihu letos vydá rovněž Eli Beneš, pro změnu s titulem Všechno bude super. Když je dáme vedle sebe, zní to jako vrchní příčky nějaké nablblé hitparády.
Navíc Co já? Co ty? působí, jako by autorka snesla na jednu hromadu všechno, co je teď trendy a hladí „po srsti“ – jistě, ani zmínka o tom, že se ženy nemusí nutně všude depilovat a plnit tak chlapům vlhké sny o lolitkách, zde nechybí.
Krutá cesta za snem mladých baletek. Miřenka Čechová se na jevišti vypořádává s traumaty |
Především však jde o monolog prostitutky Laury, která se většinou s ničím moc nemaže, je to svéhlavička. Čímž se nám připomene Umělohmotný třípokoj (2006) Petry Hůlové, mající obdobně ráznou vypravěčku, a navíc tehdy pražská prozaička předvedla vrcholný výkon, co se týče jazykové vynalézavosti: nelze si například nevzpomenout na invenční nazývání pohlavních orgánů „zandavák“ a „rašple“.
Cancour v cípu
Dále v próze Miřenky Čechové pochopitelně nechybí Sudety: „V cípu světa, kterej byl můj cíp a předurčoval celou moji existenci, jako bych vždycky byla jen nějakej cancour, chyba, co nikam nepatří a je nepatřičná. Slepý střevo na mapě, který zapomněli odfiknout, a to, že si ho někdo neukousl pro sebe, byla žalostná ironie nás všech, který jsme se tady narodili a celej život snili o tom, jaký by to bylo, kdyby ta hranice byla jen o pár kilometrů dál.“ Ale nejen to, Laura se po matčině pokusu o sebevraždu ocitá v dětském domově, takže si pro změnu nelze nevybavit syrové obrazy ze seriálu Pustina (2016).
I když nutno uznat, že Miřenka Čechová tamní prostředí skutečně zná, na rozdíl od jiných současných českých spisovatelů, kteří tuto novodobou domácí exotiku – Podkarpatskou Rus již nemáme – nyní tolik vytěžují. Proto taky může vynést na světlo světa podstatné detaily: „Táta mý už bejvalý vystresovaný kamarádky sice jen makal na stavbě, ale bylo to v Německu! Tý se nikdo nesmál. To byla jiná vrstva. Pohraniční šlechta, co se sem přestěhovala až po revoluci. Měl bavoráka a právě dostavěl růžovej jednopodlažní dům se sloupkama a vydlážděnou příjezdovou cestou. Podnikatelský baroko na místě čtyřpodlažní předválečný vily. Dva podstavce čekaly na sádrový bílý lvy, který nikdy nedorazili.“
Pokud chceme charakterizovat, o čem Co já? Co ty? pojednává, pak asi o tom, že ze slabých holek jednou budou silné ženy a se slabochy, kteří si na ně troufali, si vyřídí účty.
A jako trumfové eso současného motivického mainstreamu tu máme predátora a oběť. Samozřejmě se jedná o chlápka, jenž se tváří, že té všemi opuštěné holčičce v dětském domově pomáhá, zatím ji ovšem sexuálně zneužívá: „Skvěle jsi prdelí předl nitě! Chystal sis síť. Dělal domácí přípravu. Linkoval notýsek na zápisky o mně. A když tety vyšly ze svýho pokoje, protože se právě střídala denní a noční, naprosto jsi změnil tón a jako někdo úplně cizí mě začal peskovat, že bych se měla víc soustředit, protože s takovýmahle známkama mě na střední nevezmou, a tety byly spokojený, protože se mi někdo věnoval, a když se otočily, tak jsi na mě mrknul a já mrkla na tebe, že jsme to dobře zahráli.“
V tomto ranku zas patří mezi literárně nejzdařilejší – i proto, že je nejednoznačná – próza Nicol Hochholczerové Táto izba se nedá zjesť (2021).
Kniha slovenské literátky již byla přeložena do češtiny a skvěle ji načetla Denisa Barešová. Což je zde zmiňováno především proto, že Co já? Co ty? je stylizováno jako soubor hlasových zpráv, které nahrává Laura a které jsou občas proloženy telefonními hovory s Marií, její souputnicí z dětského domova, také milenkou a později i spolupachatelkou. Novinka Miřenky Čechové je tak další prózou, jež de facto nasadí jeden hlas, jeden způsob a tón a jede. V samotném závěru přijde drobná změna, jež celistvost sice nenaruší, bohužel ale ani prózu nijak úchvatně nevygraduje.
Popisuje Vaculíkův Český snář boj disentu a StB, nebo věčný souboj mužů a žen? |
Co já? Co ty? totiž nestojí na příběhu, na vyprávění o zločinu a trestu, daleko spíš je to zpověď lemovaná pády – někdy doslovnými, jindy obraznými – plynoucí z úst padlé ženy, jež se dokázala zvednout. Pokud bychom chtěli výstižně charakterizovat, o čem nynější próza Miřenky Čechové pojednává, pak asi o tom, že ze slabých holek jednou budou silné ženy a se slabochy, kteří si na ně kdysi troufali, si vyřídí účty.
Zestárl jsi, netvore
Dynamika Co já? Co ty? nicméně skutečně daleko více závisí na odrzlém tónu vyprávění. Čekáme, jak dlouho Lauře vydrží dech a udrží si naši pozornost, a ona nás nakonec neomrzí až do finále. Přičemž si ovšem nikdy nepřestaneme uvědomovat, že způsob takového podání – tedy jediný, nutně subjektivní náhled – je velmi pohodlný, též z toho důvodu, že nikdo nenarušuje Lauřinu pravdu.
Zároveň se při čtení Co já? Co ty? nezbavíme pocitu, že hlavní hrdinka – stejně jako zmíněné pády – jsou zde pouhou literátštinou. Vše je autorkou narežírováno, jak potřebovala: je tu tou největší manipulátorkou. A když už intelektuálce Miřence Čechové unikne nějaká literární narážka, ihned to Laura spěchá vysvětlit tím, že to jí kdysi dal číst a naučil ten nadržený kantůrek, co se v autě, když bylo po všem, vždycky otíral kapesníčky.
Fakt, že Miřenka Čechová koncipovala svůj text jakožto soubor hlasových zpráv, umocňuje orálnost. Ještě důrazněji než u jiných románů vyprávěných „nahlas“ tak Co já? Co ty? vyvolává otázku: Kdo to následně přepsal? O to podivněji následně vyznívá samotný zápis těchto promluv, především v důsledku jeho nevyrovnanosti. Můžeme si to ukázat na jediné pasáži: „Žádný pokračování není. Já už mám jinej život a tvůj fatálně tragickej výraz na mě přestal fungovat. Mám pocit, že jseš někdo cizí. Zestárl jsi. Já taky. Přijela jsem, abych posbírala rozbitý kusy sebe sama, ale nic takovýho se nekoná.“ Mezi „žádný“ a „jinej“ zde máme najednou „není“ a „mám“, i když by se jistě nabízelo spíše „neni“ a „mam“, podobně jako následně „tvuj“. Rovněž si lze těžko představit, že by někdo neformálně pronesl „zestárl jsi“ (jen si to zkuste vyslovit, lepší by bylo „zestárnuls“).
Láska končívá v manželské posteli. Spisovatelka Colette se na vztahy dívá hodně nesmlouvavě |
A potom je tu ještě ono „sebe sama“… Laura jinde vypráví sice nevyrovnaně, v průběhu celé knihy kolísá spisovnost a hovorovost i v jediném slově, ale rozhodně je gramotná, obratná. Co tedy má znamenat ten špatný pád a rod? Náznak, že to s ní přece jen není tak slavné? Přirozené by přece bylo „sebe samý“. Je škoda, že zrovna v tomto aspektu, z hlediska důvěryhodnosti nejpodstatnějším, zůstalo Co já? Co ty? nedotažené.
Zažít s chlapem orgasmus
Velkým plusem novinky Miřenky Čechové naopak je to, že – jako hlavní záporná postava – zbaběle nemachruje, dále není upjatá a ukazuje ženské tápání, bezradnost: „Dokonce jsem před několika lety absolvovala ženskej kruh v lese. Osvobození joni od minulosti. Nejdřív jsme si prohlížely kundu v zrcátku a nahlas říkaly, že je krásná, sedm ženských s roztaženýma nohama a brečí u zrcadlovýho obrazu vlastní kundy…“ I ženy jsou tak nechtěně komické postavy hodné politování: „Jako Jana, inženýrka ekologie. Ochraňuje přírodní zdroje, ale svýma lidskýma plýtvá v nevýhodných partnerstvích. Ze smutku ztloustla, má ráda sladký drinky a stanování u řeky, je napojená na přírodu, ale odpojená od svýho těla, svůj sexuální zdroj teprve hledá, protože jak říká, nechce umřít bez toho, že by s chlapem nezažila orgasmus.“
Marie se možná zprvu jeví být tou drsnější, nakonec je však smířlivější a zacouvá do tradičního modelu: „Jenom řekne, že šukat s chlapama je po tom všem to nejmenší zlo a že chce žít normální život a taky nechce umřít sama“. To Laura – a potom, co si zažila, tomu lze rozumět – se dál umíněně drží své drsnosti, distancovanosti a nezávislosti: „Obraz mateřství je hráz roztržená od konečníku až k pupíku, jak Hana se sadistickým potěšením popisuje, povislý břicho a hysterický záchvaty zlosti, který já pak uklidňuju. Nechci, aby mojí drahocennou kundou prolejzalo něco většího než mandarinka, aby se můj chrám života stal obývákem někoho budoucího.“
Přičemž v úvodu svazku čteme věnování „Mému muži“. Mohli bychom se začít ptát, proč ve svých dílech tak nonkonformní a neústupné spisovatelky bývají zároveň mnohdy v osobním životě tradiční – jsou vdané, mají děti a příjmení s -ová –, ale raději se omezme na to, že Miřenka Čechová to nakonec zvládla. Vybrala hned několik nebezpečných úseků, kde často dochází ke smrtelným literárním úrazům.
