„Když ho neznají, tak ho nehrají“. Uznávaný klavírista o díle Aloise Háby i harmoniu, na které nikdo neumí hrát

Lidovky.cz: Jak to, že jste první, kdo nahrál komplet Hábova klavírního díla, když skladatel je déle než 50 let po smrti?
Je to 52 let. Tuhle otázku si pokládám také. A proč tomu tak je? Důvodů je strašně moc, Hába je vnímán většinovou populací a vlastně i hudební branží jako skladatel mikrotónů, pro kterého byly zkonstruovány speciální nástroje. Skládal ve zvláštních, mikrointervalových systémech, kterým nikdo moc nerozumí.

Ale zapomíná se na to, že většina Hábovy tvorby je standardní, půltónová, což jsem taky nevěděl, až teprve potom, co jsem se mnohem více ponořil do studia jeho života a skladeb, jsem zjistil, že jeho hudba je vlastně hrozně fajn. Byla by škoda, kdyby nevzniklo to cédéčko kompletní půltónové Hábovy klavírní tvorby.

Lidovky.cz: Odrazuje Hába tolik posluchače proto, že se v učebnicích píše, že to je avantgardista?
Ano. Protože to je částečně i pravda a protože tím, jak během svého života velmi usilovně propagoval mikrointervaly a stavbu nových mikrointervalových nástrojů, se stal celosvětově známý a už se jaksi pozapomnělo na skutečnost, že skládal i skladby pro běžnější posluchače.

Lidovky.cz: Může toto vaše CD být pro většinového posluchače vstupenkou k jeho dílu?
To by byl samozřejmě úplně ideální případ, hrozně bych si to přál. Hábovo klavírní dílo je velmi pestré. Vytvářel klavírní skladby v podstatě po celý život a samozřejmě některé skladby, které jsou napsané ve standardním, půltónovém systému, jsou stylově velmi podobné těm mikrointervalovým.

Lidovky.cz: Hába se moc nevydává, čím si to vysvětlujete?
Na Hábu se tak trošku pozapomnělo. Když jsem Hábu po dobu několika let studoval, tak mi připadalo, že tradicionalisté ho vnímají jako avantgardního skladatele a ti modernější jej mají za tradicionalistu. Má z obou světů něco, ale myslím, že nestojí na pomezí, dokázal spojit oba ty světy ve svém díle. Ale málokdo si to dokáže uvědomit, protože je tam několik úskalí.

Ne všechny jeho skladby vyšly tiskem u renomovaných nakladatelství, a tím pádem přístup k nim je o něco komplikovanější než u jiných skladatelů. A navíc si myslím, že zejména po druhé světové válce byl upozaďován, protože dělal avantgardnější věci – a ne vždycky to bylo tehdejšímu režimu po chuti.

Hába po druhé světové válce spolupracoval spíše s jednotlivými interprety, kteří ho žádali o nějaké skladby, typicky Due Boémi, pro které zkomponoval skladby pro basklarinet a klavír. Taky pro Emu Kovárnovou, která byla členkou Due Boémi, zkomponoval svůj poslední klavírní opus. I po válce byl Hába vnímán jako velká osobnost, ale doba jeho největší slávy a známosti po celém světě patřila převážně do meziválečného období.

Vliv evropské kultury v USA dávno odumřel, říká starší z bratrů houslistů hrajících v Chicago Symphony Orchestra

Lidovky.cz: Je tento komplet klavírních skladeb pro posluchače nějak reprezentativní? První skladba je z roku 1914, poslední z roku 1971, takže časové rozmezí je obrovské... Může posluchač vůbec zachytit Hábův skladatelský vývoj?
Stoprocentně, když si to člověk poslechne, bude možná šokován tím, jak pestrá ta jeho klavírní hudba je, protože tam jsou tradiční hudební formy jako sonáta, jsou tam fugy v podstatě bachovského typu, pak tam najdeme variace na kánon.

Nicméně později, někdy na začátku dvacátých let, se jeho hudební jazyk změnil, ale nebyl to velký skok, spíš to bylo postupné. Skladby jsou na CD uvedeny v chronologickém pořadí, takže je velmi dobře patrné, jak jeho hudební vývoj postupoval, jak byl ovlivněn tím, co se dělalo v Evropě. On vstřebával, vnímal všechny vlivy, které se objevovaly ve světě, odrážely se v jeho hudbě. Třeba Šest skladeb pro klavír z roku 1920 je vrcholně romantická hudba, kdežto poslední, z roku 1971, mi připomíná nějakého pozdního Schönberga nebo Weberna. Na tomhle dvojcédéčku lze velmi dobře vysledovat Hábův hudební vývoj.

Lidovky.cz: Dostal jste se k Hábovi tak, že jste se v Ostravě podílel na provedení Hábovy opery a pak jste se vrhl do studia jeho klavírního díla?
Přesně tak, je to asi opačný postup, než by člověk předpokládal. V roce 2018 uvádělo Ostravské centrum nové hudby Hábovu operu ze 40. let Přijď království Tvé, která nebyla nikdy předtím provedena, protože je celá v šestinotónech. A jediný nástroj, který v té opeře, v orchestru, ladí v šestinotónech, je šestinotónové harmonium, na které ovšem nikdo neuměl hrát. Ten part šestinotónového harmonia jsem nakonec hrál a během studia té opery jsem se začal víc zabývat životem Aloise Háby. Říkal jsem si, jak je to možné, takový skladatel, český skladatel se světovou pověstí, a přitom obrovská spousta jeho skladeb není nahraná? Jak je to vůbec možné? Aloise Hábu a jeho klávesovou tvorbu jsem zvolil jako téma disertační práce svého doktorandského studia.

Lidovky.cz: Jak se člověk učí na nástroji, na který nikdo neumí hrát?
Velmi špatně a trvá to velmi dlouho a je to velmi náročné, protože neexistuje žádná učebnice.

Lidovky.cz: Na druhou stranu vám vlastně nikdo nemůže říkat, že na to hrajete špatně...
To je pravda, to je velká výhoda, kterou velmi využívám....

Ale je to tak, nikdo mi nemůže nic říct, protože jediný, kdo na to hraje a hrál, jsem byl já a předtím Hába. Nejsem si vůbec jistý, jestli plánoval využít ten nástroj ke koncertnímu provedení, myslím, že to nechal vyrobit také proto, aby mohl se zpěváky cvičit intonaci šestinotónů.

Ale každopádně jsem zjistil, že napsal také Šest skladeb opus 37 pro šestinotónové harmonium. Tento opus rovněž nebyl nikdy nahrán ani nijak blíže popsán. Tak jsem si řekl, že se na to naučím hrát pořádně. Na několik měsíců jsem se přestěhoval do Prahy a každý den jsem docházel do Českého muzea hudby, kde se nachází jediný použitelný nástroj na světě. Učil jsem se hrát na šestinotónové harmonium a v roce 2024 jsem vytvořil nahrávku tohoto opusu a pak už to jelo...

Lidovky.cz: Pochopil jsem, že první skladba na CD je z rukopisu, že nikdy nevyšla. Je to zvláštní, skladatel, kterému učebnice připisují takový význam, a nemáme kritické vydání jeho díla, navíc se ho interpreti bojí?
Když člověk vidí na programu Aloise Hábu, tak si řekne jenom: Kdo ví, jaké to bude... Když tam vidí třeba Chopina nebo Liszta nebo Beethovena, tak posluchač ví, co očekávat, a je si jistý, že se mu to bude líbit.

Přirozené spojení. Česká filharmonie představila nového šéfdirigenta Jakuba Hrůšu

Lidovky.cz: Ale pes může být zakopaný i na straně interpretů. Svého času měl špatnou pověst třeba i Stravinský, ale když ho začali hrát častěji, posluchači pochopili, že to není tak náročné.
Je to vlastně začarovaný kruh, protože interpreti o skladateli také nevědí, museli by vynaložit nemalé úsilí, aby se ke skladbám dostali, daleko větší než u jiných skladatelů, jejichž díla jsou vydaná. Takže si myslím, že to je v něčem jednodušší, neinterpretovat Hábu. Já jsem se také dostal ke klavírním skladbám přes mikrotóny, oklikou.

Lidovky.cz: Je Hába známější ve světě než v Česku?
Vzhledem k tomu, že v Česku se nehraje vůbec, troufám si říci, že ano.

Hába studoval ve Vídni a potom v Berlíně, takže v těchto dvou zemích je velmi známý. Znají ho hodně i v západní Evropě i USA. Ale všude je znám převážně jako skladatel mikrointervalové hudby. Možná ještě výrazněji než v Česku. Jak ty klavírní věci málokdo zná, tak je málokdo hraje.

Lidovky.cz: Hába si představoval, že mikrointervalová hudba otevře úplně nové perspektivy, ale vlastně nenašla moc následovníků. Proč?
Hába usiloval o to, aby se skladatel cítil svobodně. Pro něj půltónový systém byl něco omezujícího. Člověk má předem daný systém, jeden, ve kterém musí tvořit. A Hába, jelikož pocházel z folklorního prostředí, říkal, že zpěváci, kteří tam chodili zpívat o víkendech na tancovačky, „vykrúcali“. To znamená, že melismaticky zdobili těmi mikrotóny. Vynikající sluchař Hába dokázal poznat, že ty tóny nejsou v půltónovém systému, ale že jsou někde mimo. Jeho kontakt s mikrotóny pochází od mládí.

Pokusil se systematizovat všechny ty systémy, třetinotónový systém, čtvrtinotónový systém, pětinotónový, šestinotónový, dvanáctinotónový atd., aby si potom skladatel mohl vybrat ten systém, který mu vyhovuje pro nějakou kompozici. Aby měl vlastně větší svobodu, větší možnosti.

Lidovky.cz: Takže Hába nebyl žádný pedant, který direktivně říkal „Teď budeme skládat jinak!“
Přesně, bylo to právě naopak! Všechny jeho pokusy systematizovat všechny nikoli půltónové systémy směřují k tomu, aby se cítil on jako skladatel a potom též interpret i posluchač více svobodně, aby měl více možností. A proč se to neuchytilo? Protože to nebyl mainstream. Folklor se od Hábovy doby všeobecně a postupně vytrácí. Na začátku 20. století ani moc jiný kontakt s hudbou nebyl než na vesnických zábavách, kde se hrálo a zpívalo.

S nástupem elektronického šíření hudby, rozhlasu, s nahráváním desek a cédéček to převážilo do té míry, že 99 procent hudby je půltónových. Ale musím říci, že v poslední době moderní skladatelé mnohem více využívají mikrointervaly, i když ne tak systematicky. Hába by možná byl rád, kdyby tohle věděl.

Jak poznáte, že jste největší žijící hudební skladatel? Nakreslí o vás komiks

Lidovky.cz: Byl uchvácený pouze Moravou?
Hába se během svého života dostal do kontaktu s mnoha lidmi, kteří pocházeli také z folklorního prostředí, dejme tomu z Istrie na severu Chorvatska, kde existují také staré stupnice, které v sobě mají mikrointervaly. Potvrdilo se mu, že náš systém půltónů není jediným systémem, který by se měl používat. Když se setkal se skladateli třeba z Blízkého východu, tak tam to je úplně jasné. Tam mají staroperské stupnice, které dodnes běžně využívají. Vlastně pouze tady na Západě převažuje půltónový systém, ale zejména v kulturách, které žijí více odděleně od našeho světa, to pořád funguje.

Lidovky.cz: Společnost Bohuslava Martinů se stará o jeho hudební odkaz, Nadační fond Viktora Kalabise propaguje Kalabise, není škoda, že žádná Hábova nadace neexistuje?
Nebo nějaký zapálený propagátor!

Bylo by to skvělé a Hába by si to zasloužil. Nějaké malé pokusy jsou, ať už třeba teď, že vyšla deska, nebo město Vizovice, kde se Hába narodil, pořádá po něm pojmenovaný festival. Ale v roce 2023, kdy měl Hába výročí narození i úmrtí, mě velmi nemile překvapilo, že to všem bylo úplně jedno. Udělal jsem několik koncertů, kde jsem hrál jeho klavírní hudbu, čistě hábovské koncerty, ale neviděl jsem, že by byly nějaké další iniciativy. Je důležité, aby se hudba hlavně hrála. Samozřejmě, když na akademické půdě vzniknou nějaké statě, studie, to je také hodnotné a přínosné, ale přece jenom hudba by měla znít. Když nezní, je to špatné.