Kniha Constance Debré se dozajista stane bestsellerem, neboť nabízí to, po čem touží asi každá žena: návod na to, jak omládnout. „Když se člověk dá na homosexualitu, získá tím klidně deset let. To ví každý. Efekt Doriana Graye je zaručený.
Říkám to kvůli všem těm heterosexuálním matkám od rodin. Ty se tímhle často trápí. Má to jednoduché řešení. To aby věděly. Dalo by se říct, že ve dvaceti mi bylo čtyřicet a teď je mi dvacet. To mi lidi říkají. Prý jsem se vrátila do puberty. Chápu, co mají na mysli. Ale podle mě je v tom ještě víc. Jdu proti proudu času. Procházím se jím. Obracím ho vzhůru nohama.
KNIHA TÝDNELove Me Tender Constance Debré V překladu Petry Zikmundové vydalo nakladatelství Tranzit.cz, Praha 2025. 112 stran. |
Pohrávám si s tlačítky back a forward. Jsem v Návratu do budoucnosti.“ Takhle prosté to je, Watsonová. Sesterské pouto bude zdůrazněno a plastičtí chirurgové se ukoušou nudou. Tím jsme ukázali, že Love Me Tender (2020) je textem, který má praktický účel, k čemuž se ještě později vrátíme.
Spisovatelka Constance Debré (1972) je další autorkou nabízející autofikční text, a navíc je titul prostřední částí volné trilogie, z čehož nám vychází, že kniha psaná vypravěčkou v Love Me Tender nebude ta, již čteme, ale spíš ta předchozí, Play Boy (2018).
Sama Constance Debré pochází z rodiny, kde bylo několik francouzských ministrů. Je dcerou reportéra a spisovatele, jenž zesnul letos v zimě, a modelky, která v době, kdy dívka teprve dospívala, zemřela na předávkování drogami. Vystudovala a stala se právničkou, vdala se a porodila syna. Později však opustila svou profesi i rodinu, stala se z ní „writer in progress“, když už její knihy mívají anglické tituly, a taky divoce žijící žena, pohybující se mezi vypůjčenými pařížskými byty s minimem majetku a navazující milostné vztahy se ženami.
Nepřerušovaná zpověď
Jistě někoho již zarazilo, že se zde to, co se popisuje v Love Me Tender, bere automaticky jako autobiografie. Samozřejmě by takový text mohla napsat i žena žijící spokojený rodinný život ve vile u moře, nicméně vycházíme z toho, že pokud je někdo tak nesmlouvavý a drsný, jako je vypravěčka prózy Constance Debré, nemá důvod dělat zbabělé úskoky. Například že místo oranžových ponožek napíše o ponožkách fialových, a tak se díky tomuto alibi náhle z jejího popisu reality stane fikce. Navíc pokud by měla literární komunikace spočívat v luštění takových nepodstatností, asi se shodneme na tom, že by neměla pro čtenáře příliš přitažlivosti. Takže tento aspekt schválně pomíjíme.
Love Me Tender je tedy další v řadě autofikčních textů. Můžeme zmínit namátkou knihy francouzské nositelky Nobelovy ceny Annie Ernauxové, Tasmánii Paola Giordana či trilogii britské prozaičky Rachel Cuskové. Nabízí se proto otázka, zda chceme vůbec číst další. Avšak užitečnější je ptát se, proč takové knihy v současnosti nacházejí tak živnou půdu. Pokusit se najít odpověď bude stejně tak užitečné jako zdlouhavé.
Umělecké léto v Museu Kampa nenabízí jenom Františka Kupku, ale mnohem víc |
Literatura se ocitla v situaci, kdy má pocit, že vše v ní bylo vynalezeno: velcí autoři a jejich novátorské postupy v první polovině 20. století. Už máme za sebou též dobu postmoderny, kdy veškeré předvedené možnosti byly volně k mání, a spisovatelé si tak mohli brát, co hrdlo ráčí, aniž by tím ovšem své předchůdce překonali. A především, absentovalo zde to nejdůležitější: nutnost vynalézt, nebo aspoň použít právě ten konkrétní způsob. Všechno už vynalezeno bylo, tak proč toho nevyužít... V současnosti však literatura už po žádných experimentech neprahne. Valná většina tvůrců se snaží psát co nejsrozumitelněji a nejatraktivněji – aby zasáhli co nejširší čtenářské pole a aby dokázali udržet krok s jinými komunikačními kanály.
Jediná verze pravdy
Pokud se ptáte, zda to de facto neznamená rezignaci literatury na vlastní specifika, silné stránky, potom se patrně dá odpovědět kladně. Román rezignoval na košatost vyprávění a svérázné nakládání s časem či na to, co bychom mohli v kunderovské zkratce nazvat „nezfilmovatelností“. Naopak se snaží být nanejvýš poslušný, vždy k službám: přehledný, srozumitelný, psaný prostě, vše raději vysvětlit a nabídnout srdceryvnou story. Tuto ochotu nechat se vylákat ze své pozice pak z druhé strany doplňuje fakt, že popsané dobrovolné sebeponižování dává odvahu nejrůznějším neumětelům, aby taky vydávali knížky. Místo aby literatura prorážela stropy, se ochotně přikrčuje.
Vedle toho se román zdá v dnešním kontextu hrozně zdlouhavým a namáhavým způsobem, jak zaujmout. Protože tím, že někde cosi pronesete nebo natočíte, získáte obdobně velkou a především stejně trvající odezvu jako románem. Oproti těm hodinám, kdy jste ho psali a promýšleli, je to většinou jen nepatrná chvilka, než se lidé zas začnou zabývat něčím jiným, protože ho samozřejmě nebudou číst, pouze – v tom šťastnějším případě – zaznamenají, že vyšel, a chvíli budou pokrytecky tvrdit, že si ho určitě přečíst chtějí.
Proč tedy literaturu vůbec psát? Zdá se, že odpovědí jsou právě dnes tolik frekventované a oslavované autofikční texty. Pochopitelně nejde o nic nového: vždyť třeba v případě Love Me Tender si i díky pařížskému domicilu vzpomeneme kupříkladu na Obratník Raka (1934) Henryho Millera. Výhoda psaného textu v době, kdy každý pronáší názory též na to, o čem nic neví nebo o čem si nic nemyslí, spočívá v tom, že psát je snadné, míněno produkčně: je to levné, stačí jenom mít na psaní čas. A hlavně vám při téhle činnosti nikdo neskáče do řeči s žádnými svými názory či nepříjemnými otázkami.
„Prožít si své zneužití.“ Film Sbormistr křičí bez hlasu, ale o to působivěji |
Psaní se tak stává klidnou zátokou, kde můžete říct cokoli souvisle, nepřerušovaně, nikdo vám to nebude kazit připomínkami, z nichž byste možná vyšli jako hňupové. Přitažlivost literatury v současném světě, kde si každý může říct, co chce (akorát to málokoho zajímá), tak spočívá v tom, že zde neexistuje žádné omezení: rozměr, otravné poznámky, dokonce se na to ani nemusíte oblékat a líčit. Vaše verze se stává jedinou pravdou.
Tady jsme se ovšem dostali k dalšímu podstatnému bodu: že v důsledku předestřené užitečnosti psaného textu ubývá důrazu na jeho estetickou hodnotu, na originalitu, ba na nějaké novátorství. Naopak se čím dál více literární dílo posuzuje podle toho, jaké náhledy či ideje přináší a jaký skupinový tlak – „Naše verze pravdy zítra prospěje i těm, kdo ji dnes vnímají jako lež!“ – pomáhá vytvořit, jak účinným beranidlem se stává.
Nemusíme nic vymýšlet, krásně to zparodoval Italo Calvino v románu Když jedné zimní noci cestující (1979): „Na tomto místě je zahájena diskuse. Děje, postavy, prostředí, pocity, vše je smeteno ze stolu, aby se uvolnil prostor pro obecné ideje. ,Polymorfně perverzní touha…’ ,Zákony tržní ekonomiky…’ ,Homologie významových struktur…’ ,Deviace versus instituce…’ ,Kastrace…’“
Když vládne krotkost
Namísto ohromujících, nedostižných modernistických experimentů jsme tak spíše zpět u avantgardistické ideologičnosti a odmítání či pohrdání tradicí. Je pravda, že v Love Me Tender se zmíní tu Obraz Doriana Graye, tu Orlando. Ovšem nic se z toho nevyvozuje – obdiv či odvozenost –, jen abychom věděli, že ona ví. A vzhledem k tomu, že vypravěčka se stává lesbou na plný úvazek, bychom Love Me Tender mohli přiřadit ke „queer literatuře“, jak se to dnes bez mrknutí oka činí.
Nikoho už nezarazí, jaký je to nesmysl. To bychom museli začít literaturu dělit i na praváky a leváky či blonďáky a zrzavé. Jen si představte větu: V ranku plešatých tvůrců patří tento román rozhodně k letošním vrcholům… Navíc příběh o chlápkovi, který opustil rodinu a střídá milenky, by byl vnímán jako slizký a starosvětský, jakmile se to ale týká ženy, má to hned punc progresivity.
Ještě můžeme na závěr celou věc obrátit hlavou dolů a říct si, zda současný důraz na ideje v literatuře, smršťování díla na téma, které nese, nesouvisí rovněž s tím, že co se týče oné estetické hodnoty a neotřelosti, nebylo by de facto o čem mluvit. Protože se vám při čtení současné literatury obvykle vybaví hned několik titulů notně vousatých, a tak již svou nesmrtelnost potvrzujících, zatímco u novinky tak dlouhou životnost ani nepředpokládáte. Literatura dnes většinově zkrátka postrádá to, co je pro umění základem: odvahu a výjimečnost. Vládne krotkost a zaměnitelnost, v horším případě klopotnost a demagogie.
Komu vznikla škoda?
Love Me Tender je čtenářsky vstřícné tím, že je stručné, nedělá z žádného komára velblouda, kterého by se navíc Constance Debré pokoušela otravně provlékat uchem jehly. Lesbický motiv ale rozhodně není nijak nový, natož cosi prolamující. Kdybychom chtěli z textu mermomocí vyloupnout téma snažící se bojovat za lepší budoucnost, pak by to snad mohlo být to, že je žena, navíc lesba, znevýhodněna, co se týče péče o dítě, oproti otci. Paradoxně jí k ničemu není to, že je bývalou právničkou.
Vzhledem k výše řečenému přistupme na promýšlení tohoto problému namísto estetického hodnocení knihy, jelikož to bude skutečně pozoruhodnější a užitečnější: popisy sexu jsou v Love Me Tender sice otevřené, nicméně to už jsme četli tolikrát, že by bylo daleko lepší nasadit zámlky. Není to žádné vzrůšo ani to není nijak šokující.
Kdo teď bude sklízet naši zahradu? Nová Gospodinova kniha přináší portrét jeho otce v historkách a anekdotách |
A tak bývalý manžel má výhodu v tom, že žije spořádaným životem. Syn podle úřadů má zůstat tam, kde vyrůstal, a navíc matka nemá stálé zaměstnání ani bydlení. Přesto se nám to při čtení Love Me Tender jeví jako čirá nespravedlnost, zbytečná buzerace, necitlivé zacházení… Ve světě, kde může vypravěčka všechno, úřady z příběhového hlediska hrají roli hráze, která naší hrdince v něčem brání. Ta se vedle sexu uklidňuje především plaváním.
Známe ze svého okolí spoustu různých případů: například jak dlouho trvalo, než děti přešly z péče matky, kterou úřednice automaticky favorizovaly, jež ovšem byla závislá na alkoholu i drogách, do péče otcovy, který byl „sprostým podezřelým“ jen proto, že byl chlap. Nebo jiný případ, kdy si otec vybojoval dítě na prázdniny do své domoviny a následně už ho matce nevrátil, neb dcera údajně nechtěla, což se matka dozvěděla telefonicky, přičemž otec stál během videohovoru výhrůžně za dítětem. Případně že matka musela platit družce bývalého manžela, jenž se zrovna nacházel ve vězení a jemuž byly děti svěřeny do péče. Jenže si taky musíme uvědomit, že všechny tyto příběhy známe vždycky jen z jedné strany. A že ten, kdo vám je vypráví, je pokaždé jako na potvoru ten lepší – a přitom otloukánek. To je náhodička.
I Love Me Tender vnuká dojem, že by nám mělo být líto ženy, jež se rozhodla být svá a již kvůli tomu její manžel trápí a úřady šikanují. Ale co když nám bude líto i opuštěného manžela, který se přece o rozpad rodiny nijak nezasadil? A hlavně: co když nám bude líto syna, který to všechno odnáší a jistě se to promítne do jeho budoucího života? Máme ho zavrhnout proto, že o setkání s matkou – pravda, možná pod dojmem otcova nátlaku – nestojí? Jenže my přece nežijeme v době otevřených otázek, nýbrž v době rychlých a správných odpovědí.
