Blíží se závěr vinného šílenství jménem svatomartinské. Letos ho kvůli jarním mrazům, dlouhým suchům i lijákům před sklizní bylo o třetinu méně, přesto jde o úctyhodný počet takřka dvou milionů lahví. Zájem o domácí produkci na svátek sv. Martina zřetelně ožívá a z marketingových projektů Vinařského fondu je právě svátek mladých vín určitě tím z nejúspěšnějších.
Víno hraje prim i v restauracích, které mu jindy pozornost nevěnují. Uspěchaná listopadová vína vybízejí k úvaze nad tím, kam se naše vinařství posunulo.
Přiznávám, že z osobních zkušeností vinného nadšence mohu popisovat až dobu spíše v novém století, období divokých devadesátek znám pouze z vyprávění vinařů a přátel. Vlastní zážitky s odřezáváním plastového špuntu z pokoutně pořízené litrovky vína pochybného původu a následnou konzumaci tohoto moku jsem se pokusil vytěsnit.
Počet vinařů je v Čechách oproti Moravě stonásobně menší, osázených vinic je jen necelých 700 hektarů. Mít česká vína za méně hodnotná než moravská však lze jen z neznalosti.
Socialismus uvedl domácí vinice a celý vinařský průmysl do stavu daleko ideálu a najít slušné víno, alespoň tedy běžně v obchodě, byl nemalý problém. Po převratu šlo zpočátku spíše o anarchii a domácí vinařství bylo královstvím nasládlých vín s přidaným řepným cukrem či doslazených fruktózou, přesně těch, po kterých mně ráno třeštila hlava.
