Bylo, nebylo. „V době, kdy země byla prázdná, dlel v nebeském světě jediný tajemný duch, Ňajninen. Bylo mu smutno, přál si mít syna nebo přítele. Z dlouhé chvíle brousil nůž na kameni, až z něj vyskočila jiskra a spadla na zem. Z jiskry se zrodil Kuikynňaku, Velký krkavec. Nejstarší a nejchytřejší z tvorů (...) Krkavec se stal přítelem velkého Ňajninena a pomohl mu stvořit další živé tvory. Tajemný duch vymyslel, jak budou vypadat, a krkavec je zhotovil. Nejprve si vytrhl z křídla pero, položil ho na hladinu a nechal narůst, až se stalo zemí – Kamčatkou, jež má tvar velikého pera. Do pusté země vyryl údolí a řeky, navršil hory a jezera, vysázel stromy a vykřesal oheň. Teprve pak stvořil zvířata.“ A lidi, samozřejmě!
Tak se rodil svět severských Korjaků, jak před stovkou let zaznamenal etnograf Waldemar Bogoras alias Vladimir Germanovič Bogoraz, jenž k tomu od původních obyvatel slýchal, že bájný hybatel nejprve stvořil zástupy mužů. Povedli se mu, avšak jaksi nemohli rodit další potomky, takže přidal ženu. Krásnou, s dlouhými vlasy, širokými boky a vábivým úsměvem. Všichni po ní zatoužili. Jenže takoví, které odmítla, žalem zkameněli a stali se horami. Avšak v jejich tvrdých tělech nadále bijí kamenná srdce – a proto je na Kamčatce tolik sopek.
Vypráví i o původu brambor, které zkoušeli upéct andští Ajmarové, přičemž někteří indiáni je mrazem sušili na pokrm zvaný líbezně čuňo, což nebyla čuňárna, nýbrž prapředek „instantní bramborové kaše“.
Tak nějak zní jeden z mýtů, řekli bychom kosmogonických a etiologických, který vysvětloval vznik univerza a jevů v něm obsažených, jak je viděli Korjakové. My už nemusíme listovat zaprášenými svazky od národopisce Bogorase (jenž proslul studiemi o životě Čukčů a který – jak to tak v SSSR i v Rusku bývá – „náhle zemřel“ ve vlaku, zřejmě vinou agentů NKVD), ale máme text na dosah v knize nazvané příznačně Pod křídly Velkého krkavce (2023).
„Nějaký pečlivý kluk z Brna“
Jejím sestavitelem je etnolog, baltista a lingvista Ondřej Pivoda, na jehož úctyhodné dílo Jazyky domorodé Ameriky (2023) jsme již zde v Orientaci upozorňovali. Obě Pivodovy knihy vyšly péčí nakladatelství Lingea, které od předminulého roku vydává i další mytologické svazky: ještě v témže roce opus věnovaný Jižní Americe a letos opět hned dva (!), asijské. Kde se bere tak závratné tempo tvoření tlustých a pěkných knížek v pisateli narozeném roku 1987?
