Ve věku 85 let zemřela v říjnu 1873 Anna Fingerhutová. Jejím úmrtím nabyla účinnosti závěť, v jejímž třetím paragrafu stálo: „Co se týká mého domu číslo 1072-II v Praze, ukládám svému hlavnímu dědici Vojtěchu povinnost dům věnovati průmyslovému museu v Praze, které a jaké on zařídit si předsevzal a při jeho zařízení a dalším vedení on se zúčastní, a dokládám, že pro zařízení tohoto musea můj syn Vojtěch právo míti má ustanovit pravidla a způsob, dle kterého se s tímto domem ve prospěch řečeného musea naložiti má...“
Oním Vojtěchem byl vlastenec Náprstek, muzeem pak respektovaná instituce, jež dodnes nese jeho jméno. Hodnota domu i s přilehlým hostincem byla naceněna na 150 tisíc zlatých, což umožňovalo využívat pro chod jím vysněného muzea výnosů z pronájmu. Na jaře 1874 začaly stavební úpravy domu U Halánků na Betlémském náměstí, aby se 16. května – tedy na svátek Jana Nepomuckého – veřejnosti prvně představily sbírky „Českého průmyslového muzea“, které mělo hrdým Čechům ukazovat nové trendy a modernitu – nikoli jen etnografii.
Mezi sbírkami jsou cizokrajné exponáty jako africké masky, fetiše a řezby, šamanské propriety včetně šatů a bubnu či desítka zmenšených trofejních hlaviček.
Už v rané expozici však byly první exponáty roztříděny dle oblasti původu, a to do tří celků: Amerika, Afrika plus „Čína a Japan“, což byl region Náprstkovi obzvlášť milý; studiu Japonska chtěl se původně i věnovat. Zájem o premiéru byl slušný, takže mecenáš privátní kolekci otevřel i na den svatého Václava, 28. září.
„Otevření se tak i pro budoucí roky ustálilo na termínech dvou největších pražských poutí. Sbírky byly vždy v rámci oslav daných svátků otevřeny po tři dny. Návštěvnost přesahovala pět tisíc osob. Náprstek sice stanovil vstupné ve výši desíti krejcarů za dospělého a pěti krejcarů za děti do 14 let, ale získaný obnos předával magistrátu, aby byl věnován na chudé studenty průmyslové školy,“ popisuje začátky muzejní legendy Klára Woitschová, hlavní editorka prvního ze dvou svazků Dějin Náprstkova muzea, které s kolegy Adélou Tůmovou, Pavlem Onderkou a mnoha dalšími sestavila. Knihy jsou to ohromující; těžké, hutné, informativní, vyzdrojované a bohatě vyzdobené snímky, přesto se čtou skoro samy – jako příběh instituce, která už 150 let přibližuje Čechům celý širý svět.
Od nuly po 150 tisíc a víc
Dnešní Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur (NpM), jak zní od roku 1962 název ukotvující jeho mimoevropské zacílení, má ve správě neuvěřitelných 150 tisíc inventárních položek!
Mezi nimi jsou cizokrajné exponáty jako africké masky, fetiše a řezby (o nichž jsme tu psávali v pravidelném seriálu Etno), oděvy či péřové čelenky indiánů obou Amerik, asijské sošky i religiózní předměty, čínské „zlaté lilie“ (čili botky ničící nožky do tvaru „kopýtek“), šamanské propriety včetně šatů a bubnu, vlnkovité indonéské dýky kris, papuánské štíty nebo desítka zmenšených trofejních hlaviček tsantsa, jež vyráběli Šuárové a které ve své době fascinovaly nejen Hanzelku se Zikmundem, ale především pár generací návštěvníků „Náprstkáče“, kteří měli možnost několik „hlaviček o velikosti pomeranče“ vídat ve stálé indiánské expozici v letech 1983 až 2013. Tisícům takto zajímavých exponátů (a jejich klikatým cestám do muzejních fondů) se věnuje celý druhý díl pečlivě vypraveného díla.
Masky potažené lidskou kůží. Děsivé masky afrických Ekoiů studovali i naši experti |
„I čistě institucionální dějiny, pochopitelně pojímané šířeji než jen jako výčet dat a událostí, mohou přinést nečekaný vhled do vývoje české a československé kultury a fungování celého systému politické správy i samosprávy. Představují také naši významnou paměťovou instituci jako výslednici spolupůsobení vlivů nejrůznějších zájmových proudů, těch myšlenkových, ale i ryze politických. V prostředí československém jistě mnoho pozornosti přitahuje vyrovnávání se Národního muzea (jehož součástí NpM už po celé dekády je) s autoritativními a totalitními režimy, které spoluvytvářely tuzemské dění,“ uvádějí editoři první svazek.
Právě pasáže, které se zabývají činností muzea – zvaného tehdy oficiálně Náprstek-Museum für Allgemeine Völkerkunde in Prag – během protektorátu, patří k těm asi nejzajímavějším, protože ukazují, jak éra nacismu a rasistické ideologie v tradičně „provlasteneckém“ muzeu vytvářela dusnou atmosféru, sváry a osobní půtky... Ovšem roku 1940 vyšel také Přehled etnologických sbírek péčí Jiřího Müllera, který přinesl geograficky řazený výčet exponátů poskytující „představu o šíři sbírek muzea pokrývající téměř naprostou většinu světa“ – a takovou představu upevní i přiložená mapka s tečkami míst, odkud předměty pocházejí.
Stejně tak pozoruhodné jsou kapitoly věnující se době socialismu, profesionalizaci práce muzejníků, ale také ideovému zájmu o zdůrazňování „imperialistických praktik“ vůči etnikům v různých regionech světa. I proto čtenáře potěší takové části, kde se dozvídá více nejen o odborné činnosti slavných postav dějin muzea, ale i jejich postojích. Výtečným doplňkem hlavního textu obou svazků jsou medailonky vybraných osobností k daným obdobím anebo areálům. V případě někdejšího ředitele Ericha Herolda (pracoval v muzeu od roku 1959 až do své smrti v roce 1988) se dočteme, jak indolog a pozdější expert na africké masky vzdoroval vábení Státní bezpečnosti (StB).
 |
„Náprstkovo muzeum se za posledních dvacet let stalo světovým muzeem, což je i můj osobní úspěch,“ pravil Herold v roce 1980, ale nikoli médiím či posluchačům etnologie, nýbrž při výslechu podporučíkovi Miloši Kucianovi, jenž se zajímal jak o činnost (internacionálně) muzejní, tak spíše o názory jeho manželky novinářky Věry Heroldové-Šťovíčkové, signatářky Charty 77. „Podobné pohovory náležely k dlouhodobému šikanování bývalého ředitele Náprstkova muzea, kterého však tajná policie nikdy (i přes velkou snahu) nezlomila ke spolupráci,“ uvádí kniha. Neodolávali jistě všichni.
Afrikanista a kurátor Josef Kandert – jenž je spolu s Milenou Seckou jedním ze dvou přispěvatelů, kteří se vydání nedožili – vzpomíná, že takzvanou antichartu „odmítlo podepsat jen pár zaměstnanců“. Amerikanistka Kateřina Klápšťová ovšem připomíná, že roku 1989 podepsalo podporu petice za propuštění vězněného Václava Havla celé etnografické oddělení; zajímavostí je i působení nynějšího europoslance Alexandra Vondry (ODS), který v letech 1987 až 1989 působil v muzeu nejprve jako noční hlídač a posléze správce sbírek na zámku v Liběchově. Po podpisu Charty byl vyhozen. To, že se za normalizace potýkali muzejníci s rozličnými nástrahami, ukazuje i příběh Klápšťové, která v roce 1983 při otevírání indiánské expozice uvítala hosty slovy „Dámy a pánové...“. Soudruzi a soudružky si záhy stěžovali.
Z národopisu moderní etnologie
Oba tlusté svazky, které vzorně vydalo Národní muzeum, mají souhrnem přes 1150 stran, o něž se postarali jak bývalí, tak současní kurátoři a odborníci. Zatímco první část popisuje sled jmen, dat a přístupů jedinečného muzea (a přidává k nim navíc dějiny tamní knihovny na 150 stranách, které podala Michaela Tydlidátová), druhý špalek je čtenářsky atraktivnější. Proč? Zabývá se tím nejpodstatnějším, co Náprstkáč má – získanými předměty, sběry a také mnoha fotografiemi, jež „českému museu“ předávali (či později i prodávali nebo jinak přenechávali) mnozí cestovatelé, lékaři, krajané. Tyhle pasáže opravdu voní dálkami.
Emil Holub jako český Old Shatterhand. Přežije jeho ikona současné společenské posuny? |
Dodnes se NpM pyšní nativními artefakty z Asie, Afriky, Oceánie a Amerik, které dovezly dobové „celebrity“ jako spisovatel Enrique Stanko Vráz, etnograf a kaktusář Alberto Vojtěch Frič, geograf Jiří Viktor Daneš, milovník žaponerií Josef „Joe“ Hloucha, cestovatelé Emil Holub, Josef Kořenský a Emanuel Fait, lékař Pavel Durdík, geolog Otokar Feistmantel anebo Jozef „Joža“ Šrogl. Tomu byla také věnována nedávná kniha V zemi durianů (2023).
Jak v úvodu připomíná amerikanistka Markéta Křížová, do étosu „našeho“ Náprstkova muzea se od počátku vepisovala ne až tolik koloniální minulost mocnářství. „Rakousko-Uhersko zámořské državy nikdy nezískalo, navzdory ojedinělým a vlastně směšným pokusům, jako byl ,objev’ Země Františka Josefa v roce 1873 – neobyvatelné a obtížně využitelné pouze jako námořní základna – nebo plavba k Nikobarským ostrovům o třináct let později. I tak měly ale pro sebeprezentaci monarchie i jednotlivých národů v ní zásadní význam symbolické akty apropriace, přivlastnění,“ uvádí Křížová, jež se aktuálně zabývá i aspekty etiky postkolonialismu či nabývání a vystavování lidských ostatků. Na ty se ovšem NpM nikdy, na rozdíl od mnoha evropských antropologických muzeí, nesoustředilo – snad jen s výjimkou cenných staroegyptských mumií či zmíněných šuárských hlaviček tsantsa z Ekvádoru.
Loď mrtvých zvaná wuramon se užívala na závěr iniciačního rituálu (Nová Guinea, Asmat).
Jádrem kolekcí jsou artefakty. Věci krásné, věci spotřební, ale často pro našince zvláštní. Tak jako nástroj na výrobu nudlí z asijského Ruska, miska na čaj v koženém pouzdře z území Uzbekistánu, mosazná žebrací miska z Egypta, louskáček na oříšky z Indie, amazonský toulec 22 šípů s jedem kurare anebo sedmnáct tisíc mincí z unikátní numizmatické sbírky. Obě nové knihy tak poctivě ukazují, jak zásadní je systematická a vědecká činnost tohoto legendárního muzea, které nám i v „době virtuální“ připomíná hmatatelnou pestrost světa. A lidí v něm.
Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově. Vydal knihu Dějiny lidí (2022).
