Přijdete-li na výstavu jejích přírůstků za dekádu 2015–2025, narážíte na výtvarníky a obrazy, již by do Národní galerie zapadli. Ne sice v celé šíři jejího záběru a systematičnosti, ale za prohlídku určitě stojí. Notabene když vstup je zdarma.
Leckdo může být překvapen už faktem, že i teď – v digitální době a věku abstrakce – krajinářství kvete. Ale zároveň si může všimnout, že kráčí vlastními cestami.
Je to výsledek kultivace finančního kapitalismu v Česku. Prostě tu působí heslo noblesse oblige (původně „šlechtictví zavazuje“, teď „majetek zavazuje“). Funguje tak, že finanční subjekty investují nejen do byznysu, ale i do umění, zejména výtvarného. A rády se tím pochlubí, často ve vlastních galeriích. Výsledek si můžete prohlédnout do 29. ledna v Karlíně.
Rozhlédnete-li se po tom, co si galerie pořídila za poslední dekádu, narazíte na pozoruhodné obrazy od baroka až po dnešek, tedy po 20. léta 21. století. Řekněme rovnou, že baroka je tam pomálu, což odpovídá očekávání. Za zmínku stojí určitě Petr Brandl a jeho portrét starce. Nenajdete ani globální celebrity, to spíš Čechy, co udělali díru do světa. Takové, jako jsou Jiří Georg Dokoupil, působící v Německu, nebo čerstvě zesnulý Theodor Pištěk (kostýmní návrhy pro Formanův oscarový film Amadeus). Či plakát Alfonse Muchy, jenže ty už jsou známé notoricky.
Ale jedno téma tu vyčnívá, a sice krajinomalba. Galerie Kooperativy už má za sebou víc výstav krajinářů ze své sbírky. V paměti utkvěla expozice Mařákovci, takže to není žádný průlom. Ale výstava přírůstků z let 2015–2025 umožňuje jedno docela nečekané srovnání.
Ať žije, roste a vzkvétá. Přírůstky sbírky Kooperativy 2015–2025. Galerie Kooperativy, Praha. Do 29. 1. |
Můžete porovnávat díla českých krajinářů z 19. století (od Navrátila přes Mánesa i Mánesovou či Havránka po Mařáka), krajinářů moderních 20. století (Lebeda, Slavíček, Hudeček, Kubišta, Kubín, Rabas…) až po krajináře 21. století z řad dnešních třicátníků či čtyřicátníků. A to je něco, co takto veřejně, v rámci jedné výstavy dosud možné nebylo.
Leckdo může být lehce překvapen už faktem, že i teď – v digitální době a věku abstrakce – krajinářství kvete. Ale zároveň si může všimnout, že kráčí vlastními cestami. Že i když třeba les či hory malovali krajináři před 170 lety i krajináři teď, tak obrazy na první pohled stejného lesa či stejných hor působí jinak. Už vyšuměla romantika horských chat Amálie Mánesové či rozeklaných dubů Bedřicha Havránka, mizí i výtvarné novátorství moderny. Krajináři jako Tomáš Honz, Adam Kašpar, Ivana Bachová, Zdeněk Daněk či Alena Vršanská tvoří většinou realisticky, ba i hyperrealisticky. Už nejsou ovlivněni romantickým pohledem na svět a krajinu, ale spíše vlastní introspekcí a vnímáním souvislostí.
Adama Kašpara třeba nefascinují rozeklané duby, ale otázka, jaké horniny vytvářejí krajinu či jak se obnovuje les. Na výstavě je zastoupen obrazem Razula, tlení, hnití, spalování. Můžete přemýšlet o tom, co znamená Razula. Nápověda: je to prales a rezervace v Beskydech.
