Mocní, bezmocní a nemocní. DOX představuje tvorbu umělců i úplných outsiderů

V pražských Holešovicích, v Centru současného umění DOX vrcholí cyklus výstav. Na jaře 2021začal expozicí Vanitas tematizující smrt, pomíjivost a marnivost. Na podzim ji vystřídala výstava Nadějné vyhlídky o dětství, jeho záhadách i úzkostech. Tu nyní střídá závěrečná expozice (Ne)Moc probírající téma moci, bezmoci a nemoci.

I ten, kdo nezná pozadí výstav s mezinárodní účastí, tuší, že se chystají s předstihem. Že když se ty expozice vymýšlely, nikdo nevěděl, že přijde pandemie covidu, natož válka na Ukrajině. Přesto se jim říká pandemická trilogie. Což znamená, že se přizpůsobovaly aktuální atmosféře na poslední chvíli. A nejvíc to platí právě pro nynější výstavu (Ne)Moc.

Kdo ještě v polovině února tušil, že Evropa bude dějištěm velké války, agrese jedné suverénní země vůči druhé? Přitom ji výstava odráží. Je to jedna – byť aktuálně nejvýraznější – stránka tématu moci, jejího využití i zneužití. Ukazuje, co, proč a jak umělci reflektují. Představuje ale i různá zpracování. Uvádí díla zavedených, školených či profesionálních výtvarníků i spontánních, neškolených autorů, často outsiderů, někdy řazených do kategorie „art brut“.

Návštěvník je nutkán porovnávat. Jak se tématu moci, bezmoci či nemoci zhostili ti zavedení? Jak ti, pro které to téma není jen inspirací, ale i určujícím rysem vlastního života? Lidé, jak se dnes říká, poněkud sociálně vyloučení?

Jdem míliusi z peklíčka

Rozdíly jsou zřejmé u autorů žijících na pomezí různých diagnóz, v podmínkách izolace od společnosti, ve vlastních či fabulovaných světech. Je zajímavé přečíst si na infocedulích jejich životopisy. Jsou to silně individuální příběhy, těžko nějak zobecnitelné.

Polák Edmund Moisel se od roku 1942 ukrýval před nacisty na půdě u svého bratra, což není výjimečné. Ale výjimečné je, že v úkrytu – kde kreslil tisíce úzkostných obličejů – zůstal až do své smrti v roce 1962.

Marie Kodovská (1912–1992) žila v Rýmařově. Měla od dětství zmrzačenou pravou ruku, leč celý život manuálně pracovala a po padesátce začala levačkou kreslit. Jdem míliusi z peklíčka, jsme nových katů jednička, jmenuje se její kresba datovaná 21. listopadu 1989. Koho tím mohla myslet pár dnů po revoluci?

Pohled do výstavy.

Zdeněk Košek (1949–2015), amatérský malíř a meteorolog, na pár let podlehl bludu, že je pověřen řídit světové počasí (a též společenské i politické dění), a zachycoval to výtvarně.

Američan Jerry Gretzinger (*1942) už dekády vytváří monumentální mapu fiktivního území. Můžete si prohlédnout 3600 desek formátu 20 x 25 centimetrů.

Autentický protest

Lze říci, že zavedení výtvarníci mají nad outsidery navrch. Ale v sekci věnované Rusku se to obrací. Tam, kde by jeden očekával od „zavedených profíků“ nápaditost i originalitu, naráží na prvoplánovou analogii „Putin = Hitler“. Působí neoriginálně a posiluje pocit, že ji člověk už x-krát viděl na webu. Platí to pro Itala Maurizia Cattelana i zdejšího Martina Mulače.

Jako výrazný protipól působí amatérská malířka Jelena Osipovová (* 1945) z Petrohradu. Mohli jste ji vidět na televizních záběrech, když ji v březnu kvůli protiválečným plakátům zatýkala policie. Že originály jejích plakátů dostali organizátoři do Prahy, je pro ně i pro návštěvníky velké plus. A další plus spočívá v ukázce toho, že autentický protest proti zneužití moci se nemusí opírat o povrchní srovnání Putina s Hitlerem.

Úhrnem. DOX ve spolupráci se spolkem ABCD připravil výstavu provokující spíše otázky, než aby dávala hotové odpovědi. Ale tak to má přece být.