Jako první na rakouské území vstoupili v Burgenlandu u Klostermarienbergu 29. března 1945 sovětští vojáci a o Vídeň až do 13. dubna tvrdě bojovali s fanatickými nacisty a odhodlanými zbytky wehrmachtu.
Příchod Rudé armády přinesl také vlnu násilí a politických represí, chování sovětských vojáků způsobovalo civilistům nemalé utrpení: v roce 1945 v Rakousku odhadem znásilnili 70 až 100 tisíc žen, sovětská kontrarozvědka zase zatýkala nejen nacisty, ale i osoby podezřelé z protisovětské špionáže, jako třeba hlavního představitele vojenského odboje ve Vídni Carla Szokolla, jenž působil jako spojka odbojářů a protihitlerovských spiklenců okolo plukovníka Clause von Stauffenberga: po zprávě o atentátu na Hitlera v červenci 1944 se Szokoll pokusil neúspěšně ve Vídni provést plán Valkýra, v závěru války zas chtěl zabránit destrukci Vídně.
Valkýra, jež mohla změnit svět. Hitler atentát přežil, proč se pokus o puč nezdařil? |
Tajně navázal kontakt s blížící se Rudou armádou a pokusil se její velitele přesvědčit, aby s Vídní zacházeli jako s otevřeným městem. Sověti jej ale podezřívali ze špionáže, a dočasně ho proto zadrželi.
Tajné plány velmocí
Při obnově rakouské civilní správy převzali iniciativu právě Sověti. Ještě před příchodem západních spojenců 20. dubna pověřili sestavením prozatímní vlády sociologa, sociálnědemokratického veterána a rodáka z moravských Dolních Dunajovic Karla Rennera. O sedm dní později vláda, jejíž třetinu včetně klíčových postů vnitra či informací obsadili Moskvou podporovaní komunisté, vyhlásila nezávislost. Zrodila se druhá rakouská republika.
Nehodilo se připomínat, že Rakušané byli loajální bojovníci wehrmachtu, vykazovali jen průměrnou míru dezerce a páchali válečné zločiny, stejně jako Němci.
V souladu s požadavkem prominentního komunistického novináře a čerstvého ministra informací (a rodáka z Chomutova) Ernsta Fischera se základem vládního prohlášení stal text Moskevské deklarace z října 1943, který ještě během války na konferenci v Moskvě podepsali americký, britský, sovětský a čínský ministr zahraničí. Rakousko v ní definovali jako svobodnou zemi, jež se po tzv. anšlusu ze strany Německa 15. března 1938 stala první obětí hitlerovské agrese. Anšlus tím prohlásili za neplatný a vynucený. Deklarace Rakousku umožnila, aby po válce získalo mezinárodní uznání a distancovalo se od poraženého Německa.
Jistě, deklarace sice připomínala i to, že též Rakousko nese odpovědnost za účast ve válce na straně Německa, Rakušané se ale morální i právní odpovědnosti za činy třetí říše všemi silami vyhýbali a pod koberec rychle zametali některá nepříjemná fakta.
Například se nehodilo připomínat, že více než 1,3 milionu Rakušanů, což v roce 1939 představovalo 40,5 procenta dospělé mužské populace, mezi roky 1938 až 1945 sloužilo ve wehrmachtu. Jak připomíná historik Thomas R. Grischany, Rakušané byli loajální bojovníci, vykazovali jen průměrnou míru dezerce a páchali válečné zločiny, stejně jako Němci. Též se nehodilo, že na rakouském území bylo nuceně nasazeno více než 300 tisíc válečných zajatců a 200 tisíc vězňů koncentračních táborů, nebo to, že i Rakušané systematicky vraždili osoby s fyzickým i mentálním postižením a v průběhu nechvalně proslulé akce T4 zabili podle historičky Brigitte Kepplingerové 62,4 procenta všech pacientů svých psychiatrických léčeben.
První denacifikační pokusy
Ne že by se Rakušané zpočátku se svojí minulostí nesnažili vyrovnat. Již 8. května 1945 zakázali NSDAP, následně přijali zákon o válečných zločincích a ze státních a veřejných služeb propustili asi 150 tisíc osob. Přímou vazbu na nacistickou stranu mělo přibližně 60 procent učitelů národních škol, zhruba 50 procent učitelů středních škol a asi 25 procent učitelů odborných a učňovských škol. Na vídeňské univerzitě zasáhla podle historika Winfrieda R. Garschy první vlna propouštění asi dvě třetiny všech pedagogů.
Evidenci denacifikačním úřadům značně usnadnilo objevení tzv. kartotéky Ostmark v Mnichově v červnu 1945, kde byla zaznamenána jména celkem 581 915 rakouských členů nacistické strany a čekatelů na členství před rokem 1938 i po něm. Všichni dotčení, identifikováni páskou s hákovým křížem, se pak museli hlásit u úřadů a byli nasazeni na práce při odklízení sutin.
V první poválečné dekádě odsoudily rakouské lidové soudy 13 607 osob, většina rozsudků se ale týkala pouze členství v NSDAP, nikoli přímých zločinů proti lidskosti. Západní mocnosti začaly upřednostňovat stabilitu před důsledným očištěním společnosti.
Hrdinkami varšavského povstání byly bojující i pečující ženy. Olympionička z roku 1936 zachránila tisíce lidí |
Jenomže zvláště Američané viděli v denacifikaci stále víc nástroj Moskvy k posílení jejího vlivu a ospravedlnění velkého počtu vojsk v Rakousku. Jak připomíná historik Steven Beller, „z tohoto sňatku z rozumu se zrodila Lebenslüge (životní lež), která je ústředním bodem poválečných rakouských dějin“. Na začátku roku 1946 tak odpovědnost za denacifikaci převzaly úřady, které nakonec zpracovaly pouze jednu třetinu z 80 tisíc denacifikačních dotazníků.
Řekni ne komunismu
Součástí nové rakouské identity se stal i silný antikomunismus, s jehož pomocí rakouská společnost otevírala svou náruč nejen bývalým nacistům. Nová identita se opírala o konsenzus dříve znepřátelených lidovců a socialistů, donucených pragmaticky spolupracovat.
Lidovecký ministr školství Felix Hurdes prosazoval radikální odklon od všeho nerakouského (čti německého). Ve školních vysvědčeních například nesměla být uváděna němčina, místo ní tam byl pouze „jazyk výuky“, jejž pak lidé ironicky překřtili na hurdestánštinu. Aby si zajistilo mezinárodní respekt, začalo se Rakousko prezentovat jako kulturní velmoc. Roku 1946 k tomu využilo 950. výročí uměle zkonstruovaného vzniku Rakouska, kdy podle listiny z roku 996 císař Ota III. daroval biskupovi z Freisingu část pozemků v Neuhofenu na západě dnešního Dolního Rakouska. Poprvé v ní padl starší název Rakouska Ostarrichi.
Aby se vyhnuli komplikacím se zimním počasím a nemuseli čekat až na jaro 1946, vyhlásili Rakušané první svobodné poválečné volby už na konec listopadu 1945. Nesměli se jich však účastnit bývalí nacisté, a navíc chyběla ještě velká část válečných zajatců. Volbám proto dominovaly ženy, které tvořily 64 % z celkem 3 449 605 oprávněných voličů. A jejich vůle byla jasná – chceme se vrátit do normální doby a nejlépe na všechno zapomenout.
Kandidáti a strany, kteří dávali otevřeně najevo antifašistický postoj a netajili se podporou některé z okupačních mocností, příliš neuspěli. Zvítězili lidovci a socialisté s 85, respektive 76 mandáty a vystavěli si tak základ k dlouhodobému politickému spojenectví mezi dřívějšími nepřáteli, jež sjednotila tragická hnědá zkušenost, strach z komunismu a vnější tlak ze strany okupačních mocností.
Naproti tomu komunisté zcela propadli a navzdory masivní podpoře – nebo možná právě kvůli ní –, kterou jim poskytovala sovětská okupační správa, získali jen čtyři mandáty. Sociálního demokrata Rennera pak Národní shromáždění zvolilo 20. prosince 1945 prvním poválečným prezidentem a kancléřem se stal lidovec Leopold Figl.
Okupace ve sjednocení
Volby upevnily legitimitu nové vlády a přesvědčily zvláště Američany, aby Rakušanům přiznali nemalou míru správní autonomie. V červnu 1946 pak Spojenci podepsali tzv. druhou kontrolní dohodu a převedli vládní pravomoc nad celou zemí zpět na Rakousko. Rakousko tak na rozdíl od Německa dosáhlo „znovusjednocení“ již v roce 1946, ačkoli spojenecká okupace de facto pokračovala až do roku 1955.
Američané sice na denacifikaci nerezignovali, ale s nástupem studené války upřednostňovali boj proti komunismu a rychlou integraci do západních struktur.
Podobně jako Berlín byla i Vídeň rozdělena na čtyři okupační zóny a patrolovaly v ní čtyřčlenné smíšené vojenské hlídky, které posléze proslavil temný noirový film Třetí muž (The Third Man, 1949) v hlavních rolích s Josephem Cottenem a Orsonem Wellesem. Režisér Carol Reed v něm využil zdevastované a rozbombardované město plné ruin a temných zákoutí, aby získal autentické kulisy, které podtrhovaly napětí a morální rozklad poválečné doby.
Restart vzájemných vztahů
Spojenci se sice na postupimské konferenci shodli, že od Rakouska nebudou požadovat přímé reparace, na konci války ale patřilo víc než 60 procent rakouského průmyslu německým vlastníkům. A ten hlavně Sověti vnímali jako legitimní válečnou kořist. Během prvního poválečného roku demontovali 206 závodů v hodnotě přibližně 500 milionů dolarů, v červnu 1946 pak přes 450 vyvlastněných podniků sloučili do konglomerátu USIA, jenž neplatil daně a celou svou produkci vyvážel na východ.
Američané byli zpočátku k Rennerově prozatímní vládě skeptičtí a svůj postoj změnili až po pro komunisty neúspěšných volbách v listopadu 1945. Kromě nemalé humanitární pomoci se později vzdali plateb za okupační náklady a vrátili tak rakouské vládě více než 300 milionů dolarů. Rakousko zároveň obdrželo téměř jednu miliardu dolarů v rámci Marshallova plánu. Američané sice na denacifikaci zcela nerezignovali, ale s nástupem studené války začali upřednostňovat stabilitu, boj proti komunismu a rychlou integraci do západních struktur.
Draze zaplacený triumf. Sověti uspěli v dosud nejtěžší zkoušce, druhá světová válka ale odhalila i jejich slabiny |
V roce 1945 se Rakousko pokusilo restartovat své komplikované vztahy také s Československem. Rakouský diplomat a mimochodem další český rodák, tentokrát z Karlína, Ferdinand Marek byl prvním rakouským diplomatickým zástupcem v Československu již v roce 1918. V květnu 1945 navázal styky s prezidentem Edvardem Benešem a informoval ho o záměru obnovit rakouské zastupitelství v Praze. V listopadu 1945 Československo uznalo Rennerovu vládu a o rok později obě země obnovily své diplomatické a konzulární zastoupení.
Jak připomíná historička Eva Nagyová, hlavním problémem vzájemných vztahů se staly Benešovy dekrety, respektive to, že Rakušany automaticky označovaly za Němce. Markovi se podařilo ujednat, aby se na rakouské státní příslušníky předpisy týkající se Němců nevztahovaly. Československo se navíc po válce snažilo o revizi vzájemných hranic zejména u Bratislavy, čemuž se Rakousko, podporované stále více Západem a Američany, aktivně bránilo.
Konec sbližování
Nakonec však československé odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947 a následný komunistický převrat ukončily naděje na další sblížení. Rakouští politici naopak cesty, po níž se vydalo rudé Československo po únoru 1948, využili k tomu, aby své občany varovali před komunismem. A tak zatímco v květnu 1955 Češi na Letenské pláni vztyčovali obludný Stalinův pomník a vstupovali do Varšavské smlouvy, Rakušané 15. května 1955 podpisem tzv. státní smlouvy získali pod podmínkou neutrality definitivně samostatnost, nezávislost a prosperitu.
Poslední okupační jednotky opustily zemi 25. října 1955 a o den později, v den nynějšího rakouského státního svátku, rakouský parlament odhlasoval trvalou neutralitu. A Čechům nezbylo než si hořce po následujících více než třicet let zpívat: „Máme se tu bídně, jedeme do Vídně, skrz dráty se proštípáme, snad nás přijmou vlídně...“
