Neustále čteme o tom, jak to dnes mladí mají složité. Třeba při seznamování nebo co se týče bydlení: tady se od odborníků dozvídáme, že i kdyby pracovali od narození až do smrti, na byt si stejně nevydělají. Co tedy mají dělat? A někde mezi dalšími otázkami se krčí i ta o vztahu mladé generace k literatuře. Protože to, že literatura nekončí – proč by měla a proč zrovna teď –, poznáme podle toho, zda se objevují další a další nové spisovatelské hvězdy.
Jenže není to pro dnešní rychlost a povrchnost nefunkční komunikace? Psát několik let román a čekat, že ho pak kdosi pozorně přečte? Navíc když lze tentýž příběh ve zkrácené formě předvést třeba na pódiu ústně – a tak je možno okamžitě sklidit potlesk a taky zaznamenat klesající zájem publika, a mít tak možnost na to zareagovat? Všechno je tu hned.
Výhodou Nelia Biedermanna je, že má bohatý příběh, který protéká 20. stoletím. Nevýhodou pak, že příběhy 20. století dobře známe, takže přesně víme, co se bude postavám dít.
K tomu si musíme přiznat, že literární loď nabírá v posledních letech čím dál více vody. Ve větší oblibě než fikce jsou faktografické knihy – jako by se chtěli lidé dozvědět, jak to je doopravdy, zorientovat se, protože dezinformací je čím dál víc. Jenže – a teď se dostáváme k tomu podstatnému – nepřebraly náhodou dezinformace (tedy lži, které chtějí být vnímány jakožto pravda) roli fikce? Namísto psaní knih nám leckdo vypráví „bajky“, „pohádky“, případně „celé romány“. A buďto se nám líbí – rozuměj: chceme jim věřit –, nebo ne, a tak si vybereme jiné.
Já jsem dospělý
Tyto chmurné vize stran umělecké literatury pro někoho může poněkud zažehnat nyní vydaný román Lázár, který napsal švýcarský spisovatel Nelio Biedermann (2003). Dokonce nejde o jeho debut, již v roce 2023 publikoval prvotinu Anton chce zůstat. A takový mladíček, autor románu překládaného do řady jazyků, je jasným důkazem, že literatura rozhodně nekončí, i když škarohlídi by mohli podotknout, že to je pouze ona výjimka potvrzující pravidlo. Že je čím dál evidentnější, že za to, že literatura zůstává živá, vděčíme dávno mrtvým tvůrcům.
KNIHA TÝDNELázár Nelio Biedermann
 |
Je záviděníhodná představa, že si Lázára vezme do ruky někdo, kdo není nijak sečtělý. Protože tento člověk bude zřejmě nadšen. Postarší jedinec bude uznale pokyvovat hlavou nad tím, co všechno ten mladý chlapec ví. A u generačních souputníků Nelia Biedermanna, pokud už se do čtení pustí a dokončí jej, zas lze předpokládat, že budou okouzleni nejen tím, o čem všem švýcarský spisovatel vypráví, nýbrž i tím, jak to dokázal umně poskládat. Vždyť tímto románem jako by svým generačním souputníkům mezi řádky říkal: Já jsem na rozdíl od vás dospělý.
Navíc se v románu tečuje lecjaká světová literatura: Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Proces Franze Kafky či Smrt v Benátkách Thomase Manna. Zkrátka tak nějak elegantně máme vplout do pocitu, že Lázár je další v řadě nesmrtelných literárních počinů. Vedle toho je však román Nelia Biedermanna z takových děl i přímo budován. Tu se mihne základní zápletka Pokání Iana McEwana, případně ozvěna závěrečné věty Nebožtíků Jamese Joyce… Doufá mladý autor, že si toho čtenář všimne a ocení to, nebo naopak spoléhá na to, že to nezachytí?
Při čtení Lázára máme zkrátka dojem, že sedíme na lavičce sbité ze samých archivních prken a polínek. Jde o to, jestli je nám příjemné vnímat veškeré ty letokruhy a roky, nebo zda to vidíme jenom jako neproduktivní repliku čehosi archaicky velkolepého: krotká schopnost předstírat a napodobovat tu převládá nad odvahou riskovat.
Sex je náš, zabije mě i tebe. Román o amerických homosexuálech se snaží ždímat dojetí, jde ale o kýč |
Trefnou charakteristiku Lázára najdeme na konci jedné z jeho kapitol: „Zavřel knihu a položil ji na odkládací stolek. Při čtení ho přemohl stejný pocit, jaký ho po matčině smrti provázel celé roky. Připadalo mu, že svět, který znal, je jako potopené město, jehož pomníky a budovy, kostelní věže a paláce lze sice dosud spatřit pod hladinou vody, ale jeho časy se už nikdy nevrátí.“
Slavní v pozadí
Tady v rámci fair play však hned musíme přispěchat s jistým dodatkem, aby to nevypadalo, že si troufneme pouze na ambiciózního mladíčka, zatímco zasloužilé kmety necháme jít. Jedná se o celkovou, dlouhodobou zahleděnost současné literatury do minulosti – přičemž nemáme na mysli jen to, o čem vypráví, nýbrž i za kým se ohlíží. Vynořuje se zde tedy otázka, zda se literatura především v první polovině 20. století natolik „předběhla“, že trvalo dlouho, než jsme ji doběhli (strávili či pochopili), či zda je dnešní literatura natolik nadbytečná, nevýbojná, nešikovně napodobující.
Protože hned tři současní nositelé Nobelovy ceny za literaturu jsou tvůrci děl, která jsou označována za kafkovská – a není to myšleno jako handicap, spíš obdivně, že se odhodlali vydat tak vysoko: Jihoafričan J. M. Coetzee a jeho Život a doba Michaela K. (1983), László Krasznahorkai a jeho Satanské tango (1985) a Kazuo Ishiguro a jeho Neutěšenci (1995).
Přičemž víme, že sám Franz Kafka Nobelovu cenu nezískal: ani nemohl, neboť zemřel velmi brzy a téměř nic za života nepublikoval. Stejně jako ji nezískali jmenovaní velikáni Marcel Proust, James Joyce nebo Virginia Woolfová. Zato když čteme, že se Nelio Biedermann narodil v Curychu, zdá se příznačné, že literárně máme toto město spojené především s tím, že tam nedaleko od sebe leží hroby právě Jamese Joyce a nositele Nobelovy ceny Eliase Canettiho, autora skvělého románu Zaslepení (1935).
Se Slonem v obýváku. Běloruský exilový spisovatel vydává satirickou alegorii |
Lázár, vydaný Prostorem v překladu Michaely Škultéty, je podbitý minulostí nejen v podobě jmen slavných autorů a jejich děl. Týká se to rovněž samotného příběhu. Jelikož Nelio Biedermann patrně čerpal notně z historie vlastní rodiny, nemusel proto nijak zvlášť tápat, o čem vyprávět, a nemusel se sebestředně nimrat ve vlastním nitru: v tomto směru působí Lázár taktéž vyspěle, dospěle, o to víc, že v románu tvůrce trousí nejrůznější sexuální narážky. A taky se hodí, že jde o příběh exotický, neboť šlechtická rodina pocházela z Maďarska.
Samozřejmě tak nad Lázárem naskočí, že by bylo možná lepší si znovu přečíst novelu Svíce dohořívají (1942) Sándora Máraie – i tento literát je v Lázárovi zmíněn. Výhodou Nelia Biedermanna ale je, že má bohatý příběh, který protéká 20. stoletím. Nevýhodou pak, že 20. století a takové příběhy dobře známe, takže přesně víme, co se bude postavám dít, když jsou Židé nebo majitelé šlechtického sídla. A opravdu se jim to děje, tyto příběhy se drží reality a nemají sílu se jí zpěčovat, naopak poslušně cupitají podél historických mezníků.
Když tak přijdou na konci války sovětští vojáci, nejenže osvobozují a jsou nemytí, a tak páchnou, ale taktéž znásilňují. Jsou ovšem velkorysí, šlechtičnám dají možnost, aby ze služebných vybraly tu, která to odnese za své živitelky. Když je po všem a nebožačka je fyzicky i psychicky trvale poškozena, dostane se jí za hrdinství pokrytecké odměny ve formě šperku.
Vidět nahého muže
Nelio Biedermann umí alespoň nabídnout pozoruhodný způsob náhledu skrze panenskou dívku: „Eva přemýšlela, stejně jako už celé týdny, co přesně znamená znásilnění. To slovo nikdy předtím neslyšela, a pak bylo najednou všude. Muselo nějak souviset s válkou, možná dokonce s Rusy. Chápala také, že jde o druh pohlavního styku, při němž žena muže nemiluje. Zda muži milují ty ženy, nevěděla. Jinak si to ale vůbec nedokázala představit, protože matka jí kdysi řekla, že lidé spolu mají pohlavní styk jen tehdy, když se velmi milují. To Evě dávalo smysl, protože kdo by chtěl vidět nahého muže?“
Opustit Neapol a zemřít. Román, který chtěl zfilmovat i Sorrentino, vychází po 65 letech česky |
Kanadský spisovatel Michael Ondaatje nejvíce proslul románem Anglický pacient (1992), jenž se dočkal filmového zpracování s Ralphem Fiennesem, Kristin Scott Thomasovou, Willemem Dafoem a Juliette Binocheovou. Na konci romanopisec dlouze vypočítává, z jakých pramenů čerpal inspiraci a detaily svého košatého válečného příběhu – odehrává se jak v africké poušti, tak v Toskánsku. Román postupuje v krátkých kapitolách, jakoby nesměle a opatrně – a taky jako bychom si v nich neustále potvrzovali, že Michael Ondaatje je původně básník, a dává si tedy velký pozor, aby nezbloudil při vyprávění příběhu, ale zároveň aby nešlo o věty příliš obyčejné.
Lázár v tomto směru Anglického pacienta připomene. Též Nelio Biedermann zanechává stopy v podobě okrasně obroubených kapitol – především je to však výraz opatrnosti a nevýbojnosti. Švýcarský prozaik zřejmě čerpá z toho, co se v jeho rodině tradovalo, což je výhoda, a pokud si něco dostudovával, potom se to snaží básnicky oroseným jazykem zahladit a většinou se mu to daří. I když by se tu jistě našly pasáže, kde poněkud trčí letopočty a vypočítávání maďarských komunistických předáků.
Na druhou stranu vyvstává otázka, jak velké je autorovo povědomí o historickém kontextu, neboť pokud píše o hrůzách, které nastaly téměř na konci války pro do té doby před transporty „chráněné“ maďarské Židy, potom by se nabízelo přivést na románové pódium Raoula Wallenberga či Rudolfa Vrbu, už proto, že působí spíše jako postavy románové než ze skutečného světa. A když už jsme u postav: ty nepatří v Lázárovi k brzdě, ale ani k jeho největším tahounům. Nedokážeme se na ně tolik napojit, soucítit s nimi, spíš pouze pozorujeme, jak s nimi autor hraje chladnou šachovou partii.
Zabránit „požidovštění“
Zato v Lázárovi překvapivě najdeme výpad vůči zemi, kam nejmladší generace maďarského šlechtického rodu uprchne přes Jugoslávii. Do Švýcarska na poslední chvíli před začátkem války uprchla už sestra Lázára staršího, jelikož její manžel byl Žid: „Která nyní žila ve Spojených státech, protože ani ve Švýcarsku se nikdy necítila bezpečně. V zemi, která přiměla Německo zavést do židovských pasů červené razítko ,J’, aby je švýcarští pohraničníci a cizinecká policie mohli okamžitě rozpoznat, odmítnout a poslat na jistou smrt, jen aby zabránili ,požidovštění’ své krásné země, a která zároveň velkou část nákladů na dvacet tisíc židovských uprchlíků převedla na švýcarskou židovskou obec, jež sama čítala pouhých osmnáct tisíc členů.“
Starý prasák, nebo velký spisovatel? Ludvík Vaculík i po smrti provokuje |
Je namístě dodat, že Maďarsko teprve v novém tisíciletí dosáhlo Nobelovy ceny za literaturu, nicméně u tamních oficiálních míst byla radost z tohoto ocenění poněkud zkalena tím, že v obou případech šlo právě o literáty židovského původu. Vedle loňského laureáta Lászlóa Krasznahorkaie to byl v roce 2002 Imre Kertész (1929–2016), jenž patřil mezi ty maďarské Židy, kteří byli nakonec odvezeni do Osvětimi.
A na závěr, aby bylo jasno: Lázár není obdobou Buddenbrookových (1901), které dokázal Thomas Mann jakožto románový debut napsat v pětadvaceti a dodnes zůstávají fantastickým dílem. Spíš by se dalo sázet, že bude román Nelia Biedermanna následovat osud Bratra spánku (1997) Roberta Schneidera. Česky vyšel tento román rakouského prozaika o pět let později s nálepkou obřího hitu. Měl rovněž archaickou patinu a rozhodně nezklamal, ovšem o autorovi jsme od té doby již nikdy neslyšeli.
