Hlavní hrdina a vypravěč Němého výkřiku se jmenuje Micusaburó a je překladatel. Právě se podle všeho zaobírá převodem i v Česku známé knihy O mé rodině a jiné zvířeně (1956) britského přírodovědce Geralda Durrella. Byla by ovšem chyba z toho vyvodit, že román Kenzaburóa Óeho z roku 1967 snad bude intelektuálský či půjde o rodinnou idylu. Je to přesně naopak: je plný živočišnosti a surovosti, jež se nezvladatelně vrší, přičemž bývá většinou přijímána s mlčením.
Němý výkřik.
Micusaburó nepřekládá sám, nýbrž ve dvojici s přítelem. Tedy překládal, nyní musí přeložit i přítelovy pasáže, neb mu přijde nepatřičné použít jeho verzi, když je po smrti. Spáchal totiž sebevraždu. Měl psychické potíže, avšak ve zdravotnickém zařízení se vzepřel zavedeným pořádkům a byl poslán domů. Našli ho oběšeného s nabarvenou tváří a okurkou v zadku. Tyto detaily nám Micusaburó hned několikrát zopakuje, je to jeden z tísnivých refrénů Němého výkřiku.
Dalším je skutečnost, že Micusaburóovi a jeho manželce se narodilo postižené dítě, které odložili. Tento stín samozřejmě mezi manželi stojí neustále. Nabourává nejen jejich sexuální život, ale i všechno ostatní. Připomeňme, že se jedná o opakovaný motiv v díle Kenzaburóa Óeho – četli jsme o něm již v knize Soukromá záležitost (1964). Vychází z autorova života.
Opožděná mláďata
Němý výkřik je teprve pátou do češtiny přeloženou knihou nositele Nobelovy ceny za rok 1994 Kenzaburóa Óeho (1935–2023). A je to další z jeho raných textů, dál jsme se v tuzemsku prozatím nedostali. Přitom Kenzaburó Óe patřil k těm umělcům, u nichž bylo od mládí evidentní, k čemu byli zrozeni, a taky se v psaní a vydávání nijak nemírnil.
My díky souboru Chov (1999) máme možnost nahlédnout do jeho samotných začátků. Za povídku Pýcha mrtvých (1957), popisující brigádu studenta literatury, jež spočívá v přenášení mrtvol pro lékařské účely, ještě Akutagawovu cenu těsně nezískal. O rok později však již s příběhem o tom, jak nemilosrdně se vypořádala japonská vesnice s černošským americkým vojákem, jenž „spadl z nebe“, uspěl.
V témže roce mladý literát publikoval povídku Lidské ovce, zachycující pro změnu šikanu japonských obyvatel ze strany amerických vojáků, a též novelu Rvát výhonky a střílet mláďata o chovancích z polepšovny. Abychom doplnili baterii návratných motivů raného Kenzaburóa Óeho, nutno zmínit román Mladík, který se opozdil (1961), česky publikovaný v roce 1978. V něm můžeme důsledně prožít to, jak byl japonský národ propagandou masírován, aby ve válce bojoval a zvítězil: „Válka skončí a ty ji už nestihneš, chlapečku, protože jsi moc malý!“
Říkáme si všechno, jen ne pravdu. Izraelská prozaička snoubí v románu věrohodnost a napětí |
Po bolestné prohře se však Japonci podle nové ústavy museli změnit v národ mírumilovný. Proměnu japonské společnosti můžeme vnímat i v Němém výkřiku. Ale nejen v něm: je tu třeba bezprostřední zachycení této „změny ovzduší“ v novele Zapadající slunce (1947) Osamua Dazaie, v níž čteme o lidech, jejichž svět náhle skončil, či z odstupu časového i geografického napsaný Malíř pomíjivého světa (1986) britského nositele Nobelovy ceny Kazua Ishigura, v němž se probírá, jak někteří Japonci zametají své válečné prohřešky pod koberec.
Ze šedesátých let rovněž pochází dvojice Óeho novel, které vyšly česky v roce 2011, Seventeen (1961) a Sexuální bytosti (1963). Ty pojednávají o provázanosti sexu a politiky – o frustraci, jež se může neblaze promítnout do radikálního politického angažmá, jako je tomu u mladíka z první prózy. V druhé zas potkáváme mladíka z filmového prostředí žijícího nevázaným životem, který později svůj exhibicionismus vydává za politické gesto, aby vůbec pocítil vlastní patrnost.
Za vším hledej sex
Tím vším jsme se dotkli všech motivů podstatných i pro Němý výkřik, neboť například sexuální frustrace patrně hraje roli v těkavém konání Micusaburóova mladšího bratra Takašiho. Zatímco Micusaburó je pozorovatel – byť od mládí po nehodě nevidí na jedno oko –, Takaši je hybatelem děje. Chtělo by se říct, že bohužel, protože po sobě zanechá spoušť a své bezvládné tělo.
Takaši se vrací z Ameriky, kde hrál divadlo, ale zároveň se nakazil od prostitutky – později se dozvíme, že zrovna jí, která asi ani nerozuměla, vyprávěl příběh, jenž ho trápil. Jedná se o sebevraždu jejich sestry. V jejím dobrovolném odchodu hrál hlavní roli právě Takaši. To, že s ní chtěl spát a oplodnil ji… Po návratu do rodné vesnice v údolí – připomínající tu, kde se narodil sám autor – Takaši pro změnu oplodní Micusaburóovu manželku, a to ve chvíli, kdy se cítí být neohroženým vůdcem povstání bojujícím proti supermarketu. Ten navíc vlastní Korejec, takže někdo podřadný, kdo se cpe mezi ctihodné Japonce. Zapomíná se při tom, že to Korejci tam byli za války zavlečeni na práci a po ní získali pozemky.
Válka hraje v Němém výkřiku i tu roli, že po ní došlo k vyřizování účtů, během nějž za podivných okolností zemřel starší bratr Micusaburóa a Takašiho, jenž se vrátil domů v uniformě, neboť musel jít bránit vlast. Válku přežil, návrat nikoli.
Fotbalové povstání
Zatímco Micusaburó přijíždí do rodné vesnice proto, aby přerušil neblahý vývoj svého života – sebevražda přítele, narození postiženého dítěte – a aby dohlédl na prodej rodinné nemovitosti právě onomu korejskému novokapitalistovi, Takaši se vrací za dobrodružstvím. Chce navázat na rodinnou historii z minulého století, kdy jejich prastrýc vedl venkovské povstání, ale po prohře ušel popravě, neboť se mu povedlo z vesnice utéct. Tak se to aspoň jeví, než na konci románu dojde k rozřešení poslední rodinné záhady.
Nezapomeňte umřít ve Švýcarsku. Je vůbec román o Evropě postižené Alzheimerovou chorobou fikce? |
Takaši se každopádně stává nespoutaným živlem, jenž v novodobých podmínkách bojuje především s Korejcovým supermarketem a mladičké povstalce cvičí hlavně ve fotbalové hře – proto originální název románu zní Fotbal prvního roku éry Man’en –, která je evidentně nebaví. Což působí komicky. Ovšem důsledky Takašiho směšně děsivého počínání úsměvné věru nejsou.
Zanechá za sebou spoušť jako mnozí další sebezhlíživí rytíříčci, kteří se bezohledně touží zapsat do historie. A takoví jako Micusaburó naopak musí akorát čekat, až se tento poryv přežene. Během něj jsou mnozí okradeni, poraněni duševně i fyzicky, zkrátka jejich život už nikdy nebude takový, jaký byl. Po postiženém dítěti teď Micusaburóova žena nosí pod srdcem pro změnu dítě jeho bratra, jenž si z rodného údolí udělal hřiště, kde chtěl zažehnat svou bezvýznamnost.
Takže pokud byla řeč o tom, že v českém překladu dostal román jiný název, můžeme se vrátit na začátek článku: protože by mu stejně tak seděl název humoristické knížky Geralda Durrella. V případě románu Kenzaburóa Óeho by to ovšem bylo bez té nadsázky. Především Takaši je totiž skutečně spíše zvíře než člověk. Vyplašené, a proto útočící.
