Tradiční obraz irské literatury jakožto výjimečného písemnictví, které má zároveň svá obvyklá témata, byl letos podpořen českým překladem povídkové knihy Antarktida (1999) Claire Keeganové. A taky silně nabourán vydáním českého převodu Písně proroka (2023) Paula Lynche. Tato chaboučká, prvosignální dystopie však nenabourala pouze obraz irské literatury, nýbrž též pošramotila prestiž Bookerovy ceny, již si irský romanopisec za tento román přede dvěma lety odnesl.
KNIHA TÝDNE Včelí bodnutíPaul Murray V překladu Lukáše Nováka vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2025. 576 stran. |
Mezi nominovanými přitom tehdy nechyběl Lynchův krajan a generační souputník Paul Murray (1975) a jeho čtvrtý román Včelí bodnutí, nyní vydaný nakladatelstvím Akropolis v překladu Lukáše Nováka. Při jeho čtení mimo jiné pociťujeme smutek, který musel prožívat literát, jenž napsal něco tak výjimečného, a přitom byl potom nespravedlivě přeskočen tendenčním nepodarkem.
Paul Murray předvádí cosi netradičního, a přitom se nepředvádí. V době, kdy se davy pisálků podílí na naprosté devalvaci slova – včetně řady takzvaných spisovatelů –, autor Včelího bodnutí stojí na opačné straně. Ukazuje, že slova ještě mohou mít hodnotu. A ukazuje i to, jak to vypadá, když někdo umí skutečně psát: počínaje větou a konče románovou architekturou.
Velmi lukrativní franšíza
Především ale Paul Murray ve Včelím bodnutí předvádí ohromnou hloubku, co se týče poznání současného života – dětí i dospělých. Stejně tak ohromuje tím, s jakou lehkostí, vynalézavostí a vtipem vypráví. Protože jedna věc je si říct, že napíšu de facto rodinnou ságu, druhá pak to, že se před vámi rozevře věčně nenajedený jícen románu. Neboť každý neucpaný výmol na románové cestě může čtenáře odradit, příběh může pozbýt důvěryhodnost, či ještě hůře ztratit správný směr.
Notabene když podezření budí již samotný název. Nebude to jedna kdesi vyslechnutá a pečlivě opatrovaná historka, z níž zde někdo chce uplést román, protože nemá o čem psát, ovšem zároveň touží potvrdit, že je spisovatel? Nezažili toho nakonec leckteří lidé daleko více než tito novodobí spisovatelé, kteří rozválí každou pitomost, co nestojí za řeč? Neodvypráví vám mnozí lidé na lavičce v parku daleko zajímavější věci, než které nabízí přetékající pult s novinkami v liduprázdném knihkupectví?
Koncept umění jakožto činu, jímž ukážeme, že umíme něco, co jiní ne, a proto to pak budou obdivovat, se jeví jako zastaralý. Ale Paul Murray opravdu umí, co jiní ne.
Ale Včelí bodnutí naštěstí nestojí na jedné historce o včele uvízlé pod svatebním závojem, která by vás velice rychle znudila. Právě naopak, Paul Murray si nás románovým závojem obmotá, ochočí. Nabízí totiž věrohodný svět irského maloměsta a jedné rodiny z hojnosti sunoucí se k finančním problémům. A k tomu je Paul Murray suverénní. Včelí bodnutí rozhodně není humoristický román, nicméně člověk po přečtení leckteré věty vyprskne smíchy. I proto, že vtipy irského literáta jsou rafinované.
Například staropanenská učitelka je vyportrétována následovně: „Byla to tragická postavička, zřejmě si to však neuvědomovala. Vyžívala se v okázalých způsobech a neobvyklých dlouhých slovech – bagatelní, libozvučný, bezprecedentní – připomínajících hedvábné róby z babiččiny almary. Její šatník byl ovšem jiného druhu; chodila zpravidla v kalhotách s laclem a nabíraných halenkách, Elaine těm modelům přezdívala ,guvernantka z benzinky’.“
Především však Paulu Murraymu nechybí nástroj, bez něhož se žádný výjimečný spisovatel neobejde: přesnost. Chce-li zdůraznit Dickieho nudnou korektnost ve srovnání s jeho mladším bratrem, vytasí se s touto větou: „Zjistil, že nebýt ničema je k ničemu.“ Stejně bravurně je odhalena Dickieho naivita a víra v rodinný podnik, když ještě jako vysokoškolák je schopen pronést větu, které se jeho spolužák dlouho vysmívá: „Je to náhodou velmi lukrativní franšíza.“
Ovšem zas abychom nemátli, Včelí bodnutí není rodinná sága, jak si ji asi obecně představujeme, totiž učesaně a chronologicky odvyprávěná. V románu irského autora dochází k ponorům do historie vždy až na správném místě, až když nás dotyčné postavy začnou zajímat – chceme o nich vědět víc, všechno.
Způsob vyprávění Paula Murrayho je sice vůči postavám soucitný, ale taky podvratný, přidrzlý, jak se na skutečného umělce sluší, žádná hra při zdi. Proto může Včelí bodnutí vzdáleně připomenout díla irského kolegy Kevina Barryho či (post)moderní poťouchlost amerického velikána Thomase Pynchona. V důmyslnosti se však počin Paula Murrayho asi nejvíce podobá Shuggiemu Bainovi (2020) a Mladýmu Mungovi (2022) Douglase Stuarta, s tím rozdílem, že – jak naznačují už názvy románů – skotský autor se více zaměřuje na hlavní postavu, zatímco Včelí bodnutí je spíše rodinným kaleidoskopem.
Co nevyčte z knížek
Postupovat Včelím bodnutím je takové, jako když děti o prázdninách po prudké bouřce musí ozkoušet hloubku a teplotu vody ve všech loužích, do jejichž hladin již opět píchají ostré sluneční paprsky. Nejisté tápání brzy opadne a přichází loudavý pocit, že jsme v bezpečí, je to příjemné. A to i v případě, že se předestírají nemilé záležitosti.
Když si politici vybírají své voliče. Americké strany mění během hry její pravidla |
Libý dojem vychází z faktu, že jsme v dobrých rukou, že nemusíme mít věčně obavy, co a jak nám bude Paul Murray cpát pod nos: „Každej jsme jinej, ale předpokládáme, že všichni ostatní jsou stejný, pokračoval. Kdyby nám ve škole vysvětlili tohle, byl by podle mě svět mnohem lepší místo.“
Naopak i tak bolestná vzpomínka, jakou je ta Dickieho na jeden páteční večer, kdy se rozhodl zůstat v Dublinu, působící v první chvíli přehnaně, se v podání irského literáta nakonec změní ve skvělý žánrový obrázek – bravurní povídku, řekněme, pokud to zas nebude mylně svádět k interpretaci, že je Včelí bodnutí rozpadlým souborem řady samostatně stojících textů. Tak to není.
Propracovanost Včelího bodnutí totiž dále spočívá v řadě návratných motivů, které, jak nám zpětně dochází, si tvůrce důkladně chystal, aby se mohly vynořit včas a uměřeně – nic tu netrčí. Čtenáře též zahřeje, když zjistí, že dluh, jejž žádá po Dickieho synovi Pídžejovi zapravit starší, velmi agresivní hoch – přičemž se jedná o záležitost mezi jejich rodiči –, je totožné výše jako částka, již jen tak mezi řečí zmíní Maurice, Pídžejův dědeček.
I on ji totiž za svého syna musel zaplatit ve chvíli, kdy se z jejich autoservisu vrací vozidla sice opravená, ovšem o katalyzátor lehčí. Tady vidíme, že rodina drží pohromadě. Respektive musí držet pohromadě, nic jiného jí nezbývá. Jelikož platí nejen to, že jeden může podepřít druhého, ale taktéž, že jeden člen rodiny může celý klan zostudit, odepsat. To je maloměsto.
Obdobně nás může trochu zarazit, že vejšplechty Cass a její kamarádky Elaine, tedy teenagerek, jsou třeskutě zábavné jako… no, asi jako kdyby je pronášel ostrovtipný chlapík typu Paula Murrayho. Nicméně rozpaky se brzy rozplynou, protože základním stavebním prvkem Včelího bodnutí je opravdu důvěryhodnost postav. Nikdo není tak úplně hlavní postavou, všichni jsou definováni především vztahy k těm druhým, ale zároveň nikdo není ani postavou natolik vedlejší, aby byl odbytou jednorozměrnou figurkou.
Se smyslem pro realitu
Tato konstanta o propracovanosti postav platí i proto, že se každý většinou v jiné části románu a v jiné fázi života vynoří v naprosto odlišném nasvícení. Včelí bodnutí totiž nabízí komplexnost: komplexnost lidského života a stejně tak komplexnost spisovatelského řemesla, pokud to nezní pejorativně, neboť v případě Paula Murrayho se rozhodně jedná o nevšední um, o talent otisknutý do díla.
Irský romanopisec mnohdy čtenáře rovněž překvapí pozoruhodnou zápletkou, ale nikdy to nepřepálí. A někdy nás též zaskočí v tom smyslu, že tomu, co se zdá neodvratně mířit ke katastrofě, vstoupí do cesty náhoda a jeho postavy jsou ušetřeny fatální rány. Nicméně další kvalitou tohoto autora je rozhodně smysl pro realitu, a proto od Včelího bodnutí nemůžeme čekat ani happyendy, ani dojemné fanfáry.
Děsivá inflace obsahu. Internet je zahlcen autorskými výtvory, které nikoho nezajímají |
Je nutno si uvědomit, že tato rodina stojí zaprvé na tom, co dokázal vydělat a vybudovat dědeček Maurice, a zadruhé na náhradním řešení. Ta, co si měla vzít všemi obdivovaného, živelně žijícího Franka, jenž měl cit pro obchod, se musela spokojit s jeho starším bratrem, který do té doby studoval na dublinské Trinity College. Jak ucedí pohrdlivě Maurice, zakladatel věhlasného autosalonu, v pasáži, kde Paul Murray vynechal interpunkci: „To Frank kdyby sem teď nakráčel někdo cizí by do třiceti vteřin věděl co je to zač Dickie nechápe nic co nevyčte z knížek“. Dickie se nikdy neměl stát šéfem autosalonu. A ani manželem a otcem…
O Paulu Murraym bylo slyšet již v době, kdy se tento absolvent studia tvůrčího psaní na proslulé East Anglia University – již kdysi absolvoval třeba Ian McEwan či Kazuo Ishiguro – se svým druhým románem Skippy Dies (2012) dostal v Bookerově ceně mezi širší nominace. Tehdy to však ještě na to, aby byl představen českým čtenářům, nestačilo. Nyní už to naštěstí vyšlo.
Autorovi je padesát, má za sebou čtyři romány. Z čehož si můžeme znovu uvědomit, jak je život spisovatele mnohdy krátký na to, aby byly jeho knihy přeloženy a doceněny i v jiných zemích. Na druhou stranu, když dílo stojí někomu za překlad a publikaci ještě po literátově smrti, svědčí to o jeho nadčasovosti. Avšak handicapem v dnešním světě je, že kniha bez živého tvůrce se připravuje o důležitý aspekt propagace. To ale není případ Paula Murrayho.
Není to žádný med
Včelí bodnutí je pro českou literaturu podstatným impulzem, i když se může zdát, že je to pouze jeden z nekonečné řady titulů: chvíli budou na pultech již zmíněných knižních novinek, vyjdou dvě tři recenze, prodá se pár stovek výtisků... Ovšem podstatné je, že díky počinům, jako je překlad Včelího bodnutí, si můžeme potvrdit, že umění skutečně není amatérská činnost, že se nejedná o to, že máte čas, že vás kdysi paní učitelka chválila za slohové práce a že háčkovat vás už nebaví.
Koncept umění jakožto činu, jímž ukážeme, že umíme něco, co jiní ne, a proto to pak budou obdivovat, se jeví jako zastaralý. Ale možná je překonaný i koncept umění jakožto originálního nasvícení našich životů. Dnes je podstatnější získat si alespoň na chvíli pozornost, to jest být efektní, a hlavně vnímatele nezaměstnat, nic po nich nechtít, nenamáhat je.
Včelí bodnutí patří k textům, které během čtení není možné neobdivovat, jelikož Paul Murray odkrývá, že umí, co jiní ne, a není marnivě sebezhlíživý. Jeho román však též nevšedně nasvěcuje naše všední životy. Přičemž četba Včelího bodnutí rozhodně není úkol, je to radost. Vůbec by se člověk nemohl divit, kdyby se nakonec zjistilo, že při jeho psaní irský prozaik tajemně využil veškeré ty ukradené katalyzátory, které mají v románu roli jednoho z návratných motivů.
Přesto, aniž bychom chtěli lacině vytvářet dojem výlučnosti, nelze skrýt dojem, že pro většinu lidí – včetně těch, kteří čtou nejrozšířenější typ literatury, to jest klopotně napsaný kýč – bude Včelí bodnutí namáhavé, složité a obtížné, zkrátka nebude to žádný med. Protože něco tak dobrého, něco, co přináší takovou nálož poznání – průhledů do slepých uliček, kam už se většinou ani nezajíždí –, zkrátka nemůže být zadarmo. Tradiční obraz irské literatury tak byl v letošní sezoně nakonec bravurně zachráněn.
