Lidovky.cz: Místem vašeho působiště bylo osmitisícové městečko New Prague v Minnesotě. Tamní česká komunita čítá přibližně 20 procent obyvatel, přičemž nepatří v USA zrovna mezi ty největší. Proč tedy právě Nová Praha?
Můj lektor bydlí 30 km od Nové Prahy, má k ní přátelské vazby, takže celý rok, kdy jsme připravovali moji cestu, jsme hledali nějakou činnost, kterou bych tam mohla vykonávat. Od začátku jsem chtěla jet jako dobrovolník, někde pomáhat, setkávat se s lidmi. Nechtěla jsem se k nim nastěhovat na dva měsíce ve smyslu: Tady mě máte. Oslovili jsme spoustu dobrovolnických agentur, vytvořili jsme patřičný životopis... No a on pak oslovil přímo tuto komunitu, potažmo její představitelku.
Lidovky.cz: Mimochodem, ke vzniku téhle osady ve druhé polovině 19. století se váže poměrně zajímavá historka s prvními přistěhovalci. Můžete ji přiblížit?
Speciálně do této oblasti přišli lidé z jižních Čech, šlo o zemědělce, kteří tu dostali půdu a začali na ní farmařit. Nejprve dorazila poměrně malá skupinka převážně mužů a postupně, když tam vybudovali nějaké zázemí, začali posílat pro své příbuzné, pro své rodiny do Čech. Ale přiznám se, že žádnou veselou historku spojenou s tím neznám.
Lidovky.cz: Je to spíš zajímavost. Dostali se tam vlastně omylem – pluli totiž po řece Mississippi, zabloudili a ve finále skončili zhruba 150 km od místa, kam původně mířili. Jaký byl váš první dojem, když jste dorazila na místo?
První dojmy byly dva. Samozřejmě únava po letu a časový posun. A pak obrovské nadšení, že mě tam vpustili a jsem ve Státech. Na letišti mě vyzvedl kamarád, rodilý mluvčí. Tři dny jsem strávila u nich doma s veškerým zázemím a komfortem, doručili mi tam i ztracený kufr a po aklimatizaci mě převezl do Nové Prahy. Zajímavé je, jak to místní vyslovují – njú prejg.
Mgr. Kateřina Hájková
|
Lidovky.cz: Čekalo vás deset lekcí češtiny. Kde a jak probíhaly?
Lekce se pořádaly v edukačním centru, které každé trošku větší městečko ve Státech má. Nacházejí se tam třídy na pořádání nejrůznějších besed, je tu i mateřská škola, sál, velká tělocvična, z druhé strany bazén. Organizátorem lekcí bylo nakonec právě toto středisko, které je na svých stránkách a prostřednictvím inzerce nabídlo místním lidem. Přihlásilo se 16 účastníků, někdo se ještě přidal dodatečně, jiný zase odpadl. Průměrná návštěvnost lekcí byla tak 12 lidí.
Všichni to byli potomci emigrantů, všichni s krásnými českými jmény jako Procházka, Wohnoutka, Bartůšek, Havlíček. Někteří už k tomu mají americké křestní jméno, někteří ne. Věkově to byli lidé různorodí a také s různou motivací nebo rozdílnou vstupní úrovní. Někteří uměli dvě věty i jen tři slovíčka, to bylo všechno. Všichni umí říct Jak se máš?, to je obdoba jejich How are you?. I kdyby neuměli nic jiného, tuhle větu řekne každý. Někdo byl úplný začátečník, ale například nejstarší pán jasně řekl: „Čeština je můj rodný jazyk.“ Sice vyrostl v Americe, doma však mluvili pouze česky. A opravdu hovořil plynně. S psaním to ale bylo podstatně horší, protože písemnou formu jazyka nikdy nepoužíval.
Lidovky.cz: Kde tito lidé čerpají informace o vlasti svých předků a jak dalece odpovídají jejich představy současné české realitě?
Dneska je to jednodušší, čerpají je z internetu, to není problém. Nicméně jejich představy jsou samozřejmě zkreslené. Krajani v Americe udržují tradice svých předků, to znamená, že zpívají české písně nebo pečou koláčky. A když se někteří do Česka dostali, byli překvapení, že v Praze se s tím vůbec nepotkali. Zkrátka jsou kulturně i jazykově zaseklí v období svých předků, svých babiček, které je to učily. A to i jazykově. Měli jsme například problém s některými slovy, protože zvlášť starší generace si nechce připustit, že i do češtiny přichází angličtina a čeština se u nás nějak vyvíjí. Protože u nich je to všechno komunita zemědělců, probírali jsme povolání a já jsem říkala „farmář“. A zrovna ten nejstarší pán, co mluvil plynně česky, protestoval: „Farmář se neříká, říká se hospodář, sedlák.“
Nebo kultura. Navštívila jsem tamní Sokol, kde tancují české folklorní tance. Já tančit českou besedu neumím, nikdy jsem ji netančila. Oni ji umí.
Lidovky.cz: Zajímají se o současnou českou politiku?
Ne.
Lidovky.cz: V Americe budou brzy prezidentské volby. Kdo je favoritem české komunity?
Minnesota celkově fandí demokratce Kamale Harrisové. A ohromně nadšení byli, když se jejím kandidátem na viceprezidenta stal Tim Walz (guvernér státu Minnesota – pozn. red).
Kateřina Hájková, učitelka latiny na střední i vysoké škole.
Lidovky.cz: Říkala jste, že jde o komunitu zemědělců. Je to tedy hlavním zdrojem jejich obživy?
Ano, živí se hlavně zemědělstvím, farmařením. Minnesota patří k největším producentům kukuřice a sójových bobů. Právě proto do této oblasti mířili přistěhovalci z jižních Čech, chtěli tu farmařit.
Lidovky.cz: Váš život nespočíval jen v lekcích češtiny, prozkoumávala jste okolí, navštěvovala víkendové akce. Pozná člověk na první pohled, že se ocitl v české komunitě?
Jistě, pochopí to už podle názvů vesnic v okolí – Budějovice, Bechyň, Veselí, nehledě na návštěvu českého hřbitova. Na ulicích vlají české vlajky. Přátelé mě také začali brát na festivaly. Když jsem jim vyprávěla, jak to na nich chodí tady v Česku, smáli se, že v Americe zažiju víc českého než doma.
Lidovky.cz: Co se tam odehrává?
Teď zrovna byly v New Prague dožínky a je mi moc líto, že tam nejsem. Na dožínkách budou koláčky a spousta jídla. Na některých festivalech se tančí české tance v krojích, pořádají se soutěže v jedení koláčků, hraje česká hudba, vaří se nebo podávají české obědy. Na českém festivalu v Montgomery byl zase ohromný průvod, který trval asi tři hodiny, to jinde není. Také rádia před festivalem, když na něj zvou, víc hrají české písničky a v neděli, když se v Nové Praze slouží mše, z rádia zní česká hudba. Ale pořád je to jen polka, žádné moderní písničky. Hraje se přesně to, v čem místní vyrostli, v čem jsou „zakonzervovaní“, takže česká dechovka.
Lidovky.cz: Vaše návštěva se v tak malé komunitě jistě rychle roznesla. Jak místní reagovali?
Byla jsem v dobrém slova smyslu za exota, hned z několika důvodů. Zaprvé poměrně brzo o mně vyšel článek v místních novinách a mě překvapilo, že tam se noviny čtou. Bylo to zrovna v době, kdy jsem dostala informaci, že tady končí tištěné Lidové noviny, což mi přišlo ohromně líto. Je smutné, když se v Česku neudrží celostátní deník, přitom v každém z těch amerických městeček, v Nové Praze nebo v nedalekém Montgomery, vycházejí jednou týdně lokální noviny a lidé je čtou. Na všech festivalech jsem pak potkávala různé lidi a všichni mi říkali: „Jé, my jsme o tobě četli v novinách.“ A taky mě znali z ulic, kde jsem se pohybovala a nosila své výrazné dlouhé růžové sukně. I můj dříve prázdný baráček začal být osídlený, například u něj viselo prádlo, které se tam takhle nesuší. Takže jsem se vymykala úplně vším.
Lidovky.cz: Co vás ve srovnání s Českem na tamním životě nejvíc překvapilo?
Jako aktivní ženu mě překvapil jejich pomalý způsob života. Ve velkých městech samozřejmě život proudí jinak, ale tohle bylo malé městečko, kde život jde langsam. No a také mě zaujal jiný způsob trávení léta. Na chalupy se nejezdí, občas někde někdo griluje. Zatímco my třeba sedneme na kolo, jedeme do hospody na pivo, v Americe mají jiný způsob potkávání se s lidmi. V městečkách je vždy edukační nebo komunitní centrum. Potom je tam knihovna a ještě Memorial park, kde vzpomínají na své předky, na různé veterány. To je vždycky nádherné, perfektně upravené pietní místo, na které jsou hrdí. Je poznat, že Amerika je mladá, nemá dlouhou historii jako Evropa, takže si historických věcí považují.
Lidovky.cz: A jak tam fungují třeba knihovny?
Knihovna je v každém malém městečku. Je upravená, reprezentativní, klimatizovaná, vybavená PC, křesílky, zákoutími k sezení, čtení a relaxaci, množstvím knih, je to takové kulturní centrum se spoustou usměvavého a ochotného personálu. A co mě mile překvapilo, opravdu tam chodí čtenáři všech věkových kategorií a povídají si o knížkách. Konkrétně v knihovně v Nové Praze mají celou místnost českých knih. Jsou to knihy většinou darované, některé nové. Opatrují je, mají to jako památku, ale je i možnost si je vypůjčit. Je to směsice autorů i žánrů, kuchařek a všeho možného.
Lidovky.cz: Celý pobyt jste komentovala v minireportech na sociálních sítích. A jeden příspěvek jste věnovala tamním českým hřbitovům...
To jsou místa, kde to na člověka dolehne. V Nové Praze jsou dva, pak jsou české hřbitovy v okolí, v Bechyni, v Budějovicích, ve Veselí a podobně. Je to velmi emocionální, protože na náhrobcích vidíte česká jména lidí, kteří do Ameriky přišli a kteří tam také zemřeli. Existuje různá výslovnost těch českých jmen a je tu samozřejmě problém s diakritikou, občas jsme ji objevili, ale málo. Raritou bylo, když jsme našli ženská příjmení s přechýlením -ová, to bylo wow. Na většině hrobů ženy mají mužský tvar jména.
Lidovky.cz: Znáte i konkrétní příběhy?
Od svých přátel jsem jich slyšela vícero. Jeden člověk mi třeba vyprávěl, že dědeček v Čechách zemřel, babička zůstala, takže syn se svojí rodinou rozhodl: Jedeme do Ameriky. Vzali babičku a odjeli, takže dědeček je pochovaný v Čechách a babička v Americe. Samozřejmě přišla řeč i na to, jak dlouho se tam tehdy jelo: lodí to trvalo přes měsíc. Dostat se pak do téhle oblasti bylo složité, možná proto i ta historka o bloudění. Samozřejmě cestu na lodi v tehdejších hygienických a stravovacích podmínkách nepřežili všichni. A kdo skonal na lodi, toho pohřbili do moře.
Lidovky.cz: Dají se tamní hřbitovy srovnat s českými?
Hřbitovy jsou jiné, na anglický způsob. Nebývají oplocené, jsou to vlastně jenom náhrobní kameny. Na hřbitovech tam platí přísná pravidla, například se nezapalují svíčky, nedávají se k hrobům květiny, maximálně je někde stojan s vázou. A je tam znát velký prostor, který v Česku nemáme.
Lidovky.cz: Jak pobyt v Americe hodnotíte?
Jako to nejlepší, co jsem mohla udělat. Získala jsem čas pro sebe, sebevědomí a zkušenost. Byla to škola i pro moji rodinu, odjela jsem na sedm týdnů, museli si poradit beze mě. A zvládli to. Myslím, že přínosné to bylo i pro českou komunitu v Nové Praze, protože tam po dlouhé době viděli reálného Čecha, Nová Praha a okolí totiž jinak nejsou moc turistické destinace. Mohli slyšet jazyk, mohli ochutnat mnou připravené jídlo. A spousta lidí začala vzpomínat na své předky, rozmluvili se, zapátrali v paměti.
