Na světě existují města, jež nikdy nespí. A pak je tu město, které mi nedá spát. Je jím New York City, jedno z nejdynamičtějších, nejrozmanitějších a svým způsobem nejpoetičtějších míst, které v průběhu let nabylo téměř mytických rozměrů. Pokud se ho člověk rozhodne navštívit či v něm rovnou žít, nestává se pouhým turistou nebo rezidentem, ale rovnou hlavním hrdinou svého vlastního příběhu.
Po pravdě, New York City nikdy nekraloval mému žebříčku měst, která chci navštívit. Přesto tu se mnou vždycky nějakým způsobem byl. Ať už jsem jako dítě na televizní obrazovce v nekonečné sekvenci mimořádného zpravodajství sledovala stále stejné záběry hořícího Světového obchodního centra, nebo jsem jako dospívající zhlédla stou reprízu náhodného dílu Přátel, Sexu ve městě nebo Superdrbny. Na vysoké škole jsem se prokousávala romány Kdo chytá v žitě a Pod skleněným zvonem a i nadále se s touto metropolí setkávám ve filmech jako třeba Snídaně u Tiffanyho a Americké psycho.
