Don DeLillo by potřeboval druhou šanci… Ne, to není ono, to zní moc zoufale. Zkusme to jinak: prózy Dona DeLilla (1936) by si potřebovaly udělat trochu toho ticha, aby na sebe upřely pozornost, protože ta by byla nanejvýš zasloužená.
Nejen proto, že americký literát není romanopiscem, který by se snažil čtenáři nějak nadbíhat, – on si prostě píše o tom, co je pro něj podstatné, a doufá, že to bude podstatné i pro ostatní. Ale taky proto, že měl v českém prostředí dost smůly: střídal nakladatele a hlavně některé překlady – především román Bílý šum – se staly obětí až příliš nevázané atmosféry devadesátých let, takže dopadly katastrofálně.
