Co může být hezčího, než když si takoví mladí rodiče přijedou pro své děvčátko k prarodičům. Tedy pokud maminka nemá rozražený ret a zlomený přední zub: „Asi o deset let později mi opilá matka vyprávěla, jak jí otec mlátil hlavou o topení, až ztratila vědomí. Matka o té noci mluvila s nejasnou škodolibostí.
Mluvila skrz zuby a já nechápala, proti komu byl obrácen její jed: proti otci, který když se dozvěděl, že ho podvedla, neovládl svoji zlost a divže manželku nezabil, nebo proti mně. Když mi matka vyprávěla o tom, jak ji znásilňoval na podlaze v kuchyni v kaluži krve, věděla, že do mě zasévá těžké rozčarování z otce. Nenáviděla ho celé ty roky a schovávala si ten příběh pro mě. Cítila jsem to. Bylo mi nepříjemné ji poslouchat, ale nemohla jsem ji neposlouchat. Věděla jsem, že otec byl surový.“
Kam dáváte při líbání nos vy? Spisovatelka Lucia Berlinová se zasloužené slávy dočkala až po smrti |
Ne vždy tak platí, že úplná rodina je pro dítě tím nejlepším. A ne vždy platí to, co říkávají koučové, totiž že tím nejhorším pro vztah je lhostejnost.
Step (2022) je druhou částí volné trilogie ruské básnířky Oksany Vasjakinové (1989). Zatímco v úvodní Ráně, kterou v českém překladu vydalo rovněž nakladatelství Maraton, psala o životě a umírání své matky, nyní je hlavním objektem zájmu otec, jeho život a umírání – podlehl AIDS.
Při čtení těchto próz nelze nevzpomenout na v současnosti populární sérii knih francouzského spisovatele Édouarda Louise, v níž skvěle zobchodoval veškerá vlastní traumata a újmy a taky traumata a újmy členů své rodiny, přičemž z tohoto rodinného salámu ukrajuje čím dál průsvitnější plátky, aby to vyšlo ještě na další titul. Jistě, mohl napsat jednu objemnou, komplexní výpověď, která by jistě byla po všech stránkách silnější, ovšem to by tolik nevyneslo.
Dělat mužskou práci
Totéž člověka napadá nad Stepí. Nebyla by to mimořádně silná kniha, kdyby Oksana Vasjakinová napěchovala celou rodinu – třetí část, Růže, je o tetě trpící tuberkulózou – do jednoho textu, kde by to křísalo o sebe, bylo časově provázané? Ale možná chápeme, proč ruská básnířka chtěla nechat své rodiče separované do dvou knih: do stejného hrobu by jejich ostatky taky jistě neuložila.
Na začátek si musíme říct, že literatura není v tomto směru spravedlivá, neboť otec vypravěčky se jeví být bohatší, nosnější postavou než její matka. A nejenže není literatura spravedlivá, je též pohodlná v tom smyslu, že stačí číst – jistě, pro někoho neuvěřitelná lopota… Je tedy příjemné se s takovou postavou seznámit tímto způsobem, text přináší možnost distančního setkání, jelikož osobně bychom s vypravěččiným otcem asi tolik času trávit nechtěli, byť se v mnoha směrech může jevit pozoruhodný.
Například při návštěvě Moskvy sedí s dcerou na lavičce a pozoruje okolní cvrkot: „Otec se za nimi podíval a překvapeně poznamenal, že jsou to hodně divný holky, protože se podobaj klukům. Odpověděla jsem, že jsou to lesby. Na Puškinské se lesby často scházejí, řekla jsem.
Otec se na ně díval se zájmem. Viděla jsem, že jeho zájem nesouvisí se zlostí nebo strachem. Samozřejmě že kultura, ke které patřil, byla homofobní, ale na homosexuální ženy se tahle nenávist nevztahovala. Otec si vážil žen, které dělaly mužskou práci, i těch, které klidně a bez rozpaků užívaly atributy maskulinity, a choval k nim hlubokou úctu.“
Odvaha říct, že studna je prázdná. Josef Kroutvor odhaluje prázdnotu naší kultury tohoto století |
Je to o to zábavnější detail, že již z Rány víme, že vypravěčka je rovněž lesba. A na začátku Stepi dokonce čteme o tom, jak přijela za otcem se svou milenkou, a tak se dostala mezi dva mlýnské kameny.
Chtěla, aby se Líza chovala před otcem zdrženlivě, aby se tím vyhnula nedorozumění. Když pak otec zahlédne, jak se dívky líbají, vůbec to nedokáže rozumově zpracovat: „Styděla jsem se za Lízu před otcem. Za její nevšímavost. Za to, že se odmítala snažit, že nechtěla vyhovět dospělému člověku a nehodlala být pro něj pochopitelná.
Styděla jsem se za otce před Lízou. Styděla jsem se za jeho přímočarost a zkostnatělost, za jeho neotesanost. Podobal se starému, nemocemi a roztoči prolezlému mývalovi. Špatně dokázal vyjádřit, co cítí. Vždycky jsem se za otce styděla.“
Tohle jsou verše?
Nejde ale pouze o míjení generační. Pokud jsme totiž v Ráně vnímali pronikavost Oksany Vasjakinové v zeměpisném měřítku – že se dívka ze Sibiře dostala a prosadila až v daleké Moskvě –, potom při čtení Stepi vnímáme především diametrální rozdíl prostředí, v němž se pohybují otec a dcera. On je bývalý kriminálník a člen zlodějských gangů a nyní, po návratu do rodné stepi, astrachaňský kamioňák. Ona studuje na Literárním institutu Maxima Gorkého v Moskvě a píše básně.
Mladá adeptka umění se nechá během společné cesty kamionem dokonce otcem pohnout k tomu, aby mu předvedla vlastní tvorbu. Příznačně nikoli napřímo, nýbrž prostřednictvím záznamu autorského čtení, které mu pouští na telefonu – další velkou mezigenerační průrvou tu je pochopitelně technika.
To vše se odehrává až v motorestu po jídle, protože jindy řidič na takové věci nemá čas: „Otec poslouchal a nakláněl se přitom nad telefon slyšícím uchem. Pot z polévky zmizel, otec poslouchal pozorně, pomalu mrkal s pootevřenou pusou. Když video skončilo, podíval se na mě potměšile a přimhouřil jedno oko. Copak tohle jsou verše? zeptal se. Jo, to je současná poezie, odpověděla jsem. No, ať jsou to verše, když si to myslíš, odpověděl.“
Otec má vlastní představu o tom, jak má vypadat literatura. Vidí se jako pokračovatel bosáků Maxima Gorkého: „Otec říkal, že Gorkij byl bosák, jako všichni kolem něj, jako sám otec. Z vědomí, že jsem bosačka, mi bylo trapně. Bylo mi trapně kvůli mojí chudobě a opuštěnosti. Bylo mi trapně i kvůli prostotě, se kterou si otec Gorkého přivlastňoval.“
Proto taky otec obdivuje ústav, kde jeho dcera studuje: „Dobře že budeš mít vysokoškolský vzdělání, já jsem nechodil ani na učňák. K tomu, abys jela, potřebuješ řidičák, ale vzdělání nepotřebuješ. Zato tvoje matka vystudovala střední odbornou školu, aby pracovala v továrně. Možná, pokračoval, se z tebe stane velkej člověk. Velkej ruskej spisovatel jako Gorkij nebo Tolstoj. Bylo mi z těch rozhovorů trapně. Aby z tebe byl spisovatel, potřebuješ zvláštní spisovatelskou moudrost, spisovatel musí umět milovat a litovat každýho člověka.“
Irsko nikdy nebylo irštější. Novinka Claire Keeganové se jmenuje Antarktida, ale celá je o smaragdovém ostrově |
Tady se dostáváme k podstatnému bodu Stepi. Na jednu stranu jsme zaujati postavou otce, toho chvíli mudrujícího živáčka, chvíli vyhasle mlčícího řidiče, ovšem na druhou stranu nás Oksana Vasjakinová upozorňuje, abychom si rozhodně nic neromantizovali.
Otec si často pouští písničky, které právě kriminálnické osudy pateticky mytizují: „Měl je rád, jako některé ženy mají rády podvodníky. Žena oškubaná do poslední nitky bude zuby nehty odmítat, že se nechala oklamat.“
Sama vypravěčka dále zmiňuje televizní seriály, kde je pro změnu romantizován organizovaný zločin devadesátých let: „Víš, dlouho jsem přemýšlela o tom, jak se z kluků pionýrů mohli stát mafiáni a zloději, ale potom mi došlo, že velmi snadno: přísná hierarchie ve škole i v armádě, podřízenost obecnému blahu sehrály svoji roli. Přidej k tomu ještě únavu z bídy a fádního života.“
Obcházení a obhlížení
Vypravěčka čas od času v proudu textu někoho oslovuje, na kohosi se obrací a celou dobu nevíme, kdo to má být. Až v doslovu překladatelky Aleny Machoninové se dozvíme, že se obrací sama na sebe, což se nakonec zdá příznačné, charakteristické pro nejmladší generaci. Každopádně tato „orálnost“ vyprávění vyvolá z paměti román Vrač (2010) Martina Ryšavého, jehož vypravěčem je bývalý ruský divadelník. Dravosti jeho řečového proudu však Step nedosahuje.
To proto, že Oksana Vasjakinová tvoří jinak. V jejím provedení jde spíše o pozvolné obcházení a obhlížení, nejde jí o to, aby text byl bystřinou či aby příběh byl napínavý. Daleko přesnější bude poznamenat, že se vypravěčka pozvolna osměluje k tomu, aby vynesla nějaký soud, případně vynesla na světlo světa určitý palčivý detail. V neposlední řadě tu hraje podstatnou roli otálení, jak jsme o tom četli již v Ráně: „Jako bych schválně oddalovala okamžik, kdy budu moct říct, že jsem knihu dopsala. Bojím se toho, protože mám jasný dojem: poté co tuhle knihu dopíšu, zapečetí se ve mně rána. Rána, kterou jsem dlouho nechtěla léčit, rána, která dlouho byla součástí mého vědomí, mé umělecké praxe.“
A než to zapomeneme, můžeme si tady rovnou říct, že v porovnání se současnou českou produkcí Step zazáří rovněž neestetickým aspektem: totiž tím, že si autorka nic necucá z prstu, případně to umí pojednat tak, že vymyšlené vypadá jako prožité – a my jí to ochotně zbaštíme. Přičemž druhá možnost by byla hodna ještě většího ocenění. Ve Stepi vládne literární zdatnost a obratnost.
Přebytky omezují
V souvislosti se Stepí je však třeba zmínit další aspekty. Například otázku, zda je zde hlavním hrdinou vypravěččin otec, nebo spíš samotná titulní step: „Údiv nad tím, že step je nekonečná a neustále ti leze do očí. A není v ní místo, kde by ses před ní přes den schovala, musíš ji snášet, vnímat a přijímat takovou – velikou, mírně osiřelou a jednotvárnou.“
Název knihy Oksany Vasjakinové odkazuje na stejnojmennou prózu Antona Pavloviče Čechova, jež má v rámci jeho povídek výjimečné postavení svou délkou – je totiž popisem cesty, v tomto případě putování na studia devítiletého Jegorušky, jenž toho o životě ví ještě daleko méně než mladičká vypravěčka Oksany Vasjakinová: „Proč se vlastně lidé žení? Nač jsou na světě ženy? Dával si složité otázky a uvažoval, že muži je asi dobře, má-li pořád vedle sebe hodnou, veselou a hezkou ženu.“
V případě novější Stepi taky sledujeme jedno nekončící putování. Vypravěččinu otci je dobře pouze tehdy, když je na cestě. Jakmile se zastaví, jeho entuziasmus vadne. Zároveň v jeho chování nalézáme i další rysy typického bosáka. Není vůbec škudlivý, když je třeba, velkoryse utrácí, a to nikoli předvádivě.
Prostě teď má peníze a nebojí se toho, co bude zítra: „Představa jakékoli práce a hromadění přebytků přesahujících potřeby v pojetí bosáků znamenaly nesvobodu, protože hlavním cílem jejich práce bylo uživit se dnes a zítra vyrazit dál. Cesta pro bosáky nebyla prostředkem k dosažení cíle, byla smyslem života.“
Navíc otec je tím typem člověka, který kdysi neměl a teď má, proto chce dceři dopřát, vynahradit jí roky, kdy s ní nebyl. Citově nemotorným mužům zkrátka slouží peníze jakožto prostředek pro vyjádření toho, co jinak projevit neumí.
Co je tedy vlastně Step? Je to snaha hlouběji promyslet a pochopit, kdo byl můj otec? Nebo jde o jeho obžalobu? Či snad o snahu využít literárně atraktivního osudu? „Přijela jsem za otcem, protože jsem ho potřebovala vidět. Matka říkala, že otec je flákač, a předhazovala mi, že jsem mu podobná. Vždycky jsem si myslela, že otec se spíš podobá mému bratrovi. Ale otec byl cizí chlap, se kterým jsem měla nasednout do kamionu a jet: ne proto, že jsem to chtěla, ale proto, že on se tak rozhodl.“
