Návštěvníkům klade lehce provokativní otázku, zda lze vůbec mluvit o školních reformách, když stále využíváme prostory a metody vzniklé před více než sto lety. Jejím kurátorem je Ondřej Horák (Fuczik), výtvarník, autor řady výstavních projektů a galerijní pedagog.
Lidovky.cz: Pro Galerii Atrium na Žižkově jste připravil výstavu o škole a školství, která nese název Ruce za zády a ticho. Považujete současné školy za místa, kde převládá důraz na disciplínu a poslušnost?
Název výstavy je provokativní, ale odkazuje ke zkušenosti mojí generace, kdy takto začínala a probíhala vyučovací hodina. Když člověk nepsal do sešitu, měl dát automaticky ruce za židli, aby s nimi nedělal nic, co by neměl. A samozřejmě mělo být ticho. To bylo naprosto paralyzující.
Vyrůstal jsem v době, kdy školství bylo po všech stránkách organizované. Na všechno existovaly jasné předpisy, včetně způsobů výuky. To bylo ale v osmdesátých letech, tedy za komunismu, a samozřejmě se to změnilo. Moje děti dnes chodí na základní školu v centru Prahy a tyto pojmy se jich vůbec netýkají. Na druhou stranu mám díky našim projektům zkušenost se školami i v jiných oblastech a tam je situace často jiná.
Myslím, že mluvit v České republice o školách v množném čísle v současné době vlastně nelze. To, jak škola vypadá, čím dál víc souvisí s tím, kdo ji vede. A jednotlivé předměty jsou zase čím dál víc v rukou jednotlivých pedagogů. Ve třídě mých dětí si rodiče mohli odhlasovat, jakým písmem budou žáci psát, zda budou hodnoceni slovně a tak podobně. Je to mnohem více individualizované a otevřené, ale nelze takto mluvit o celkové situaci ve školství, ta se různí region od regionu. Velká města nabízejí širší nabídku ve způsobech vzdělávání oproti menším městům nebo místům vzdálenějším od center.
Domnívám se, že by těm alternativním nebo jiným formám výuky měl být přizpůsobený celý systém. To se ale děje velmi pozvolna a debata napříč společností se vlastně neotevírá. Na to jsme chtěli upozornit. Některé věci zmizely, ale spousta jich zůstává.
