Adolf Rázek se narodil roku 1930 v Horním Jelení nedaleko Pardubic. Otec byl původně živnostníkem, v roce 1936 ale přešel do Prahy a živil se jako tovární dělník. Pracoval v továrně na rentgeny. V Praze pracovala v továrně i maminka pana Rázka. Adolf Rázek začal chodit do školy v Horním Jelení, později studoval v Praze. Po skončení povinné školní docházky v roce 1944 začal také pracovat v továrně na rentgeny. Chtěl pokračovat „v Baťově škole práce“, ale pracovní úřad mu to nedovolil.
Vzpomíná například na rok 1939, Mnichov a mobilizaci. „Po odchodu tatínka, který nastoupil v rámci mobilizace, nastal smutek. Maminka nevěděla, kde je. Když se tatínek vrátil, říkal mi, že mu důstojník, který je pouštěl domů, říkal: ,Jestli si chcete zachovat nervy, nečtěte noviny a neposlouchejte rozhlas, protože politici vám lhali, lžou a budou lhát.‘ Tenkrát jsem ještě nevěděl, co jsou politici, ale celý život jsem si ověřoval pravdivost těchto slov.“
Hovoří také o období heydrichiády v roce 1942. „Byla tady cítit ta stísněnost, ta nejistota, kdy každé ráno visely nové seznamy lidí, kteří byli popraveni v rámci stanného práva.“ Pamětník srovnává strach za doby heydrichiády s případem Babice. Adolf Rázek vzpomíná také na to, jak vozili jídlo od prarodičů, kteří pracovali jako zemědělci. Jednou ze zajímavých vzpomínek je také příhoda se sousedkou. Dokládá v té době u Čechů velmi rozšířené udavačství. „V ulici, kde jsme bydleli, bydlel příslušník gestapa, jednou přinesl tatínkovi korespondenční lístek s tím, aby si dal pozor. Byl adresovaný na pražskou služebnu gestapa a stálo na něm: ,Víme, proč zavíráte okna, bude potřeba na to upozornit úřady.‘ Po válce jsme se dozvěděli, od koho to bylo. Sousedka, po roce 1945 obrovská komunistka, se pohádala s manželem a ten to křičel na celou ulici: ,Na Rázkovic to udání také posílala.‘Adolf Rázek vzpomíná i na jiný příběh, kde udání sehrálo svou roli a kdy za poslouchání zahraničního rozhlasu bylo trestem smrti potrestáno hned několik osob. „Kdyby otec podlehl tomu soudruhovi, který nabádal k poslechu zahraničního rozhlasu, tak už nebyl.“
Poválečná doba
Osudy 20. stoletíLidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa. Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.  Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy. |
Na poválečné období pamětník vzpomíná hned z několika úhlů pohledu, zejména na
příjezd Rudé armády. „Když přijeli Rusové, tak to byla samozřejmě velká sláva,“ Ale mluví i o tom, jak se „muži z Modřan měli shromáždit kolem 6. května na fotbalovém hřišti. Někteří tam přišli, někteří ne. Ale nic se jim nestalo.“ Adolf Rázek vzpomíná i na poválečné excesy. „Hned po válce, protože na Zbraslavi byla silná posádka SS, tak i tam vyvraždili v Lahovicích muže.“ Nebo na probouzející se vlastenectví, například na důstojníky Československé armády. „Řada bývalých důstojníků Československé armády se 5. května navlíkla do uniforem. Byly i výjimky, někteří tu uniformu nesundali celou revoluci.“
Adolf Rázek se vyučil mechanikem, pokračoval na průmyslové škole a později studoval sdělovací elektrotechniku na ČVUT v Praze. Po válce docházel do katolického skautského oddílu v Modřanech, který byl určen pro děti katolického vyznání. Po válce začal pracovat v Katolické mládeži. Pomáhal distribuovat Pastýřské listy.
Události směřující k únoru roku 1948
Postupně se k moci dostávala Komunistická strana Československa. Adolf Rázek jako věřící katolík začal pociťovat útlak proti vlivu církve. Například omezování vyučování ve školách, byl také zastaven katolický tisk, na konzistoře na biskupství byli dosazeni správci, a tak byl styk přerušen a začínaly vznikat samizdaty. „Ty informace jsme zprostředkovávali pomocí té sítě katolické mládeže, to mi bylo osmnáct let.“Pastýřské listy distribuoval i po zrušení Katolické mládeže, „do té doby, než jsme byli pochytáni“.
„Už na těch Ordinariátech se Pastýřské listy nedaly tisknout, už se to muselo tisknout někde jinde a tisklo se to na tehdejším ústředí Katolické mládeže, které tenkrát sídlilo v přízemí Křižovnického kláštera, později tam byla Státní bezpečnost, to je u Karlova mostu. To byly ty Pastýřské listy. To se natisklo (nacyklostylovalo), jiná reprodukční technika tenkrát nebyla, a potom se to rozváželo na vikariáty, vikářům, kteří nebyli konformní s režimem, protože je potřeba vědět, že v roce 1949 se komunisté pokusili o rozbití struktury katolické církve tím, že udělali komunistickou katolickou akci. Je potřeba říct, že se našli kněží, kteří se této hry zúčastnili a podíleli se na struktuře schizmatické katolické akce. Ono se to neuskutečnilo, padlo to, ale ten pokus tady byl. Nakonec takovou klasickou ukázkou je pan ministr zdravotnictví Plojhar. To je klasická ukázka takového postoje.“
Nedokončené studium
Adolf Rázek studoval na vysoké škole, později byl zatčen za distribuci Pastýřských listů a uvězněn v Bartolomějské ulici ve vyšetřovací vazbě. Po roce byl propuštěn a poslán k PTP (Pomocné technické prapory), které v letech 1950–1954 určeny pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob. Důležitým účelem PTP bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Studium Adolf Rázek přerušil, ale pokračování mu již nebylo povoleno.
Fotografie z vyšetřování
Po půl roce u PTP – „pracoval jsem v pískovně u Hradce Králové“ – byl Adolf Rázek odsouzen a následně vyloučen ze všech vysokých škol v Československé republice. „Tenkrát byl rektorem profesor Trnka, se kterým jsem byl ve velmi dobrých vztazích, a ten se mi omlouval, že nemůže jinak než mi ten dopis dát.“ Za distribuci ilegálního časopisu „Pro Boha, církev a vlast“ byl zatčen a odsouzen ke čtyřem a půl roku vězení. Během několika měsíců byl vězněn v Bartolomějské, na Pankráci, na Karlově náměstí.
Tábor Mariánská
Trest si odpykával na Jáchymovsku, přijat byl v přijímacím táboře na Vykmanově. „Dostali jsme ešus, lžíci a na sebe hadry.“Nejdelší dobu strávil v trestaneckém pracovním táboře Mariánská na Jáchymovsku. Na Jáchymovsku, Hornoslavkovsku a v Příbrami se nacházela ložiska uranu. O ně po svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki projevil zájem Sovětský svaz. Jako levná pracovní síla měli posloužit právě političtí vězni. Hlavním cílem komunistického režimu bylo nastolení diktatury proletariátu. Tisíce lidí byly pouhým rozhodnutím národních výborů posílány na nucené práce. Nechvalně proslulým zákonem, kterým se komunistický režim zbavoval svých nepřátel, se stal zákon 231/1948 Sb. Nahradil tak zákon na ochranu republiky 50/1923 Sb. Adolf Rázek byl nejprve odsouzen podle zákona 50/1923 Sb. později podle zákona 231/1948 Sb. Uveďme alespoň nástin činů, za které mohl být člověk zákonem 231/1948 Sb. odsouzen:
– proti státu (např. velezrada)
– proti vnější bezpečnosti státu (vyzvědačství, ohrožení obrany republiky)
– proti vnitřní bezpečnosti státu (viz násilí na ústavních činitelích, vzbouření)
– trestné činy proti mezinárodním vztahům (podněcování k útočné válce)
Nastal masový hon na všechny, které režim označil za své nepřátele. Do vězení se lidé dostávali z nejrůznějších důvodů. Někteří se rozhodli proti komunismu bojovat a pro svoji činnost získali podporu západních zpravodajských služeb. Další se ocitli v táborech pouze pro svou příslušnost k tzv. „třídnímu nepříteli“. Jednalo se zejména o členy nekomunistických politických stran, buržoazie, tzv. kulaci, inteligence, duchovenstvo. Mnozí se stali oběťmi provokací Státní bezpečnosti (StB) a jiným se nepodařilo přejít přes hranice. Odsouzení měli být diferencováni a umístěni do jednotlivých táborů podle druhu a povahy trestu. Podle zdravotního stavu se vězni dělili do několika kategorií. Adolf Rázek spadal do kategorie I. – odsouzení schopní těžké fyzické práce. Odsouzení byli do jednotlivých kategorií zařazeni bez ohledu na věk a rejstřík trestu. Enormně vysoká potřeba pracovních sil vedla k tomu, že v jednotlivých táborech vedle sebe žili kromě vězňů politických i kriminální a retribuční trestanci.
A. Rázek ze spisu
Podmínky se v průběhu let měnily. Tábor Mariánská, kde si svůj trest odpykával i Adolf Rázek, vznikl jako druhý tábor v oblasti Jáchymovska, byl založen 4. června 1949. Krycí označení tohoto tábora bylo písmeno B. Byli do něj zařazeni zejména vězni druhé klasifikační skupiny – „mladí vězni způsobilí pro převýchovu“, kriminální a retribuční trestanci s trestem do deseti let. S vězni zařazenými do I. a II. kategorie se nadále záměrně zacházelo jako s méněcennými lidskými bytostmi, které byly nuceny žít v primitivních materiálních podmínkách a byly trestány za sebemenší prohřešek. Po převzetí komplexu pracovních táborů při uranových dolech ministerstvem národní obrany (nazývalo se tak ministerstvo vnitra od roku 1950) se dále rozšiřovala působnost StB v této oblasti.
Šachta Rovnost
Projevovala se nejen v působení mezi vězni, především politickými, vytvářením donašečských sítí, ale i atmosférou strachu a záměrným vytvářením vzájemné nedůvěry mezi vězni. „Daleko svobodnější jsem se cítil, když jsem byl v tom koncentráku v Jáchymově, než když jsem byl později na takzvané svobodě. Protože tam jsme o těch donašečích, o těch fízlech věděli, těm jsme se vyhýbali a sami jsme si mezi sebou říkali, co jsme chtěli. Dokázali jsme číst Rudé právo, věděli jsme, co je zpráva pravdivá, pravděpodobná, to se dalo rozšifrovat, ale venku si člověk musel dávat pozor na to, s kým mluví, o čem mluví a kde mluví a jak mluví.“
Adolf Rázek byl na Mariánskou převezen z Pankráce 8. prosince 1953. V knize Františka Jedermanna je tábor Mariánská popisován takto: V horách nad Jáchymovem stával kapucínský klášter Mariánská. Po pětačtyřicátém to tam vysídlili a po devětačtyřicátém znovu zalidnili. ... Mariánská se stala „koncentračním klášterem“... V zemi spustili mašinerii politických procesů a jejich oběti začaly dobývat uran. Bývalý klášter už prostorově nestačil. Muklové nejprve vystavěli lágry přízemních baráků. Šachty kolem Mariánské se jmenovaly Eva a Adam, v blízkosti byl lágr a šachta Rovnost. Tábory byly hlídány a zabezpečeny proti útěkům vězňů. I přesto k útěkům docházelo. „Ze vznikajícího dolu Adam tím údolím uteklo pět kluků k Hroznětínu (u Ostrova, pozn. aut.), ale tam je dostihli. Postavili si je naproti na silnici a jeden kluk, zřejmě pro výstrahu, tam byl zastřelen... Člověk neměl cenu, člověk byl jen číslo. Já jsem byl například vězeň s číslem A024231.“
Fotografie z vyšetřování
V trestaneckých táborech se odsouzení nemohli zúčastňovat náboženských obřadů. „V malé strojovně, kde se posílaly vozíky na vysypání, se nás vždy sešlo tak pět, šest a sloužila se mše.“ Adolf Rázek vzpomíná i na podmínky, které v táborech panovaly, stravu i tresty, zejména na korekce. Na neblaze proslulý klášter v Mariánské, kde byla v letech 1950 a 1951 umístěna vyšetřovací věznice útvaru Jeřáb. Detailně popisuje, jak fungoval jáchymovský autobus. Ne ve všech dolech pracovali jen muklové, na šachtách byli i civilní pracovníci, „z nichž někteří zprostředkovávali styk s domovem a tím ohrožovali svoji svobodu“.
Z tábora Mariánská měl být na amnestii v roce 1955 propuštěn, ale jako „specialista na těžební stroje“ dostal nabídku, aby zůstal na Jáchymovsku. Zůstat mohl dobrovolně i nedobrovolně. „Dobrovolně jsem podepsal smlouvu s jáchymovskými doly jako jednoroční brigádník. Byl jsem si vědom toho, že když přijedu do Prahy, že nemám šanci získat zaměstnání. I když jsem přišel po roce a sháněl jsem místo, tak to vůbec nebylo jednoduché, poněvadž když jsem přišel na osobní jednání, tak říkali – ano, jistě potřebujeme, a to bylo do Ervěnic, do elektrárny v pohraničí. Za týden ale přišel dopis, že byl vybrán uchazeč vhodnější, a takové kulantnější odpovědi, že nejsem spolehlivý.“
Rok 1968 přinesl uvolnění politické situace a rehabilitace. „Já jsem byl rehabilitován 1969 a v roce 1970 jsem byl zase odrehabilitován. Neznamenalo to ale nic, byl jsem pořád politickým vězněm.“ Pracoval například v čokoládovně nebo v dřevařském průmyslu. Opět se angažoval na církevní úrovni, „působil v Živé teologii, dělali jsme například přednášky v pronajatém sále na Smíchově, vznikl i Klub K 231... Ve dne jsem musel dělat občanské povolání, abych po nocích mohl dělat práci disidentskou.“
sledování A. Rázka
V roce 1971 byla Adolfu Rázkovi navrácena občanská práva a od roku 1975 pracoval jako vedoucí technicko-hospodářské správy Matematického ústavu ČSAV. Byl zvolen poslancem v komunální úrovni (člen zastupitelstva místního národního výboru). Setkával se pravidelně se skupinou, která se vytvořila okolo českého katolického kněze a teologa Oto Mádra. Patřily do ní také osobnosti jako František Radkovský, Aleš Opatrný a další. Vydávali samizdatové texty. Jedním z jejich úkolů byl také dovoz literatury. „Použiji biblický výraz: jeden ze dvanácti zrazuje. Když Státní bezpečnost dostala do rukou jeden výtisk, tak věděli, že je jich desetkrát více.“ V dubnu roku 1985 byli členové této skupiny zatčeni, Adolf Rázek byl odsouzen pro maření dozoru nad církvemi k podmíněnému trestu právě proto, že případ měl mezinárodní publicitu. Adolf Rázek byl odvezen do Ruzyně. Po měsíci byl propuštěn, mohl i zůstat na MÚ ČSAV.
V roce 1990 odešel do důchodu. Do listopadu 1989 byl členem Československé strany lidové, poté se podílel na zakládání KDS, odkud po krátké době odešel. Jako nestraník byl členem obvodního zastupitelstva a rady v Praze-Modřanech. Současně se na úseku sociální práce s vězni a uprchlíky angažoval v rámci nevládní organizace Charita. Od roku 1992 pracoval na objasňování zločinů StB v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu při MV a od roku 1995, kdy úřad získal pravomoci policejního úřadu vyšetřování, jako vyšetřovatel. Mimo vyšetřovací činnost se věnoval též zprostředkování poznatků z vyšetřování veřejnosti. Do důchodu odešel v roce 2000 jako vedoucí odboru vyšetřování.
