Ve třech letech jsem se sám od sebe naučil číst a psát, v deseti mne po dvou letech vyhodili z hodin na klavír, neboť zjistili, že neumím noty a hraji podle absolutního sluchu; maminka byla na malého génia pyšná a chlubila se, kde to šlo; za to pro tátu to bylo životní zklamání, protože byl vynikající atlet, trénoval ho na Slavii Ing. Douda – a synek, budoucí naděje, ukázal se být sportovním dřevem.
Oblíbené hračky: elektrický vláček a německá stavebnice Märklin. Zájem o techniku (v Národním technickém muzeu bych mohl být průvodcem), hodiny jsem strávil výhledem na Wilsonovo nádraží. Chuděra hodná babička, co to všechno musela se mnu absolvovat! V pubertě zlom: muzika, básně, čtení, filosofie, koláže, aktivně big beat, balení holek – no, zkrátka šedesátá léta.
Přetrvávající vzpomínka na učitelku Janu Dlabačovou, která byla s to vytáhnout menší skupinku v pátek po vyučování a procházet se zasvěceným výkladem aktuální výstavy. Jsem jí dodnes velice vděčen. Poté gymnasium, pokus vstoupit na Filosofickou fakultu UK (beznadějné), po kariéře kulisáka v loutkovém divadle nástup na VŠE v Praze. Mezitím svatba, a u promoce dva potomci: dvouletá Kateřina a půlroční Vratislav.
  |
Nástup „od píky“ do národního podniku Tranzitním plynovodu, rozvod s manželkou, svatba s druhou manželkou Blankou, další syn Jakub a k tomu jsem dostal ještě Jirku a Petru; následoval přechod na generální ředitelství, zde až do funkce poradce generálního ředitele. Celá moje kariéra byla ovšem ovlivněna absencí rudé knížky, jíž jsem dvakráte odmítl. Po roce 1989 jsem byl ředitelem odboru pro plyn a ropu na Federálním ministerstvu hospodářství; poté vypukly lustrace, všechna místa náměstků se rázem uvolnila – tak jsem nastoupil na ministerstvo pro hospodářství a průmyslový rozvoj ke Karlu Dybovi jako náměstek pro energetiku a geologii.
Jak se postupně rozsypávala republika, stal jsem se náměstkem na ministerstvu průmyslu a obchodu u Vladimíra Dlouhého. Mé náměstkování trvalo celkem dva roky a skončilo mojí demisí koncem roku 1993. Měl jsem totiž setrvalou tendenci alespoň trochu zvonit klíči (no ovšem, havlovský idealista); když jsem však na chodbě potkával zvláštní persony, nesoucí si vaky přiděleného státního majetku, nějak jsem ztratil zájem se na tom osobně podílet.
Zbytek pracovního života jsem se živil jako poradce, především pro zahraniční firmy (západní, prosím, vždy západní), psával jsem články do týdeníku Euro, do Lidových novin a tam, kde měli zájem, přednášel jsem na konferencích tu i v zahraničí, vyskytoval se v televizi či v rozhlase – až Pánbůh řekl dost, a odpochodovalo mi srdce. Rád bych zde poděkoval své ženě Blance za mimořádnou víru a houževnatost, a panu profesorovi Janu Pirkovi za jeho laskavost a ochotu, kdy přes svůj vyšší věk jsem byl obdařen novým srdcem.
Chvilku mi trvalo, než jsem překonal tu dobu, kdy jsem nemohl skoro nic, ale teď jsem zase zde, dostatečně živý a celkem dostatečně čilý, abych se mohl alespoň amatérsky mohl věnovat oboru, kterému jsem zasvětil celý svůj dosavadní život – plynárenství a energetice. A malou poznámku na konec: když jeden takhle zestárne, ocení fakt, že je obklopen dětmi, které ho mají rády. Vždy by se o vás měl někdo v dobrém zajímat.
V čem vidíte smysl života?
Snazší otázka by nebyla? Na to neexistuje jediná odpověď: je to několik odpovědí na sobě návazných. Úplným základem je ono biblické „milujte se, a množte se“. Bez reprodukce život zaniká; potom je ovšem zbytečné tázat se po jeho smyslu, Následuje potřeba mít život rád, nechť právě přináší cokoliv. Takový přístup Colase Breugnona z Rollandova románu Dobrý člověk ještě žije.
A v podstatě ho má mít nejenom rád, ale také si ho náležitě považovat – i u těch druhých. A to třetí? Nikdy nevíš, kdy si tě Pánbůh k sobě povolá. Na slova „promiň, já to tak nemyslel“ nebo „mám tě rád“ je pak už pozdě. Nafurt. Párkrát se mi podařilo zemřít – a jeden si potom toho života sakramentsky více považuje!
Věříte v Boha?
Ptá-li se mne někdo, zda věřím v Boha, zpravidla odpovídám, že ne, neboť věřím Bohu. Ono to zní jako slovní hříčka, ale opravdu není. Věřím-li v Boha, potom věřím – tedy předpokládám – že existuje. Pokud však věřím Bohu, vím, že existuje, nezpochybňuji jeho existenci, a tak i ten můj osobní kontakt s ním je přímočarý, není kažen nějakou obavou „a co když…“.
Jsem pokřtěn, považuji se za věřícího, ale do církve jsem zatím cestu nenašel. Silný vztah k Bohu ale ano, především díky četbě skvostných knížek pana profesora Halíka a diskusemi s Jurou Grygarem. Považuji však svoji víru za natolik intimní záležitost, že ji nedokáži sdílet. Já vím, asi se rouhám, církev je přece založena na lidské pospolitosti. Inu – asi jsem málo pospolitým.
Věříte v posmrtný život duše člověka?
Inu, o čem si to chcete vyprávět? Klidně se mnou můžete nesouhlasit, ale já jsem přesvědčen, že lidská duše je něco jako nádrž u auta – dávka energie, kterou jsme sice obklopeni, ale kterou ani ti nejalchymističtější alchymisté nebyli s to definovat, natož vyrobit. Je to těch osm gramů, o které se náhle sníží váha člověka v minutě jeho smrti. Vlastnosti, které řadíme k duši, poskytuje jiná struktura – ony ribonukleové kyseliny, ve kterých je vepsán náš unikátní genom, jenž – a to je to důležité – je nositelem veškerých informací o nás.
Pokud trochu popustím uzdu fantazii, je neustálé propojování a kombinování lidské DNA stochastickým hledáním optima (stochastika je matematický obor, který se zabývá zkoumáním a modelováním náhodných jevů – pozn. red.). I když na druhé straně stochastika ve světě Božím neexistuje. Tedy lidská duše – a právě tak tatáž energie, oživující vše živé na Planetě, je nesmrtelná ze své povahy, i kdyby to měly být pouhé zákony zachování energie.
To, co obecně nazýváme duší, tedy soubor vlastností, povaha, podoba, talent, a kdo ví co ještě, na Zemi trvale přežívá – v našich dětech. V nich zůstáváme nesmrtelní, ony nesou naše dědičné znaky, a náš život prodlouží svými dětmi. Takže duše je nesmrtelná ze své podstaty, a my jsme nesmrtelní díky reprodukčnímu procesu. To právě zde jsou hlavní kořeny oné hněvivé diskuze, co nazvat manželstvím, a co ne. Podle logiky věci by tak na samém konci dnů měl před Hospodinem stát pouze osamělý Adam a vyznávat se ze všeho, co způsobil dobrého, a čím se prohřešil.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Vzkazy, udílené do prostoru, bývají všelijak deformovány (jistě znáte vlastenecký horský pokřik: „Jak je ti, Rakousko?“, kdy ozvěna měla by odpovídati „Ouzko, ouzko!“). Tož se budu držet raději při zemi.
Sledujte pozorně nás, věkovité; ne snad proto, abyste se něčemu fenomenálnímu naučili (i kdy čas od času se může i něco takového přihodit), ale spíše proto, abyste se ve svém životě vyvarovali chyb, na nichž my starci v dobré víře lpíme.
Žijte tak, abyste se ráno nemuseli holit přes poplivané zrcadlo.
Největší odměnou z obdarování druhých je radost z toho, že jste mohl někoho obdarovat. Neočekávejte od obdarovaného exaltované výkřiky „tosemdyckychtěl/a“, neočekávejte vděčnost mnohokráte vyžadovanou; radujte se z prostého aktu darování. A vše nad to od ďábla jest.
Neztrácejte nikdy naději, i když už jí zbývá lichvářský lokýtek. Naděje neumírá poslední; poslední umírá ten, kdo ji ztratil.
Přestaňte vyrábět jaderné palivo, ten nejstrašnější odpad, jaký kdy lidstvo v celých svých dějinách spáchalo. Všechny CO2, NOx, CH4 jsou jen slabým odvarem smrtelného nebezpečí, kterým vyhořelý jaderný odpad ohrožuje planetu na budoucích 60 tisíc let (o deset tisíc let déle, než se náš předek naučil používat oheň).
V těchto zeměpisných šířkách se problém jaderného odpadu vědomě bagatelizuje, aby neohrozil výstavbu nových či provoz stávajících jaderných elektráren. Musím vás ujistit, že v jaderně vyspělých státech (USA, Francie, Velká Británie či Německo) pracují týmy vědeckých odborníků, psychologů, geologů a dalších odborníků na tom, jak vyhořelé palivo zajistit, aby i po čtyřiceti tisících letech bylo uloženo bezpečně.
Vymýšlejí se báje a pohádky, proč chodit na určitá místa není bezpečné a co strašlivého se vám tam může přihodit. Taková výroba Čertových roklí. Pro řadu následujících několika desetitisíciletí. A takových 25 tisíc generací.
A na konec: nehýčkejme si stále tu nešťastnou mentalitu, kvůli níž nás za monarchie považovali za „národ lokajů a služek“, jakkoliv jsme byli její průmyslově nejvyspělejší součástí; vlastnosti, kvůli které nás jeden vůdčí Germán přirovnal k cyklistům: „nahoře se hrbí, dole šlapou“.
Země, vyrostlá na myšlenkách Masaryka a Havla, nesmí ztrácet víru: víru v sebe sama, víru vůči druhým, víru v to, že náležíme do Evropy jako její integrální součást, ne jako prosebníček „pěkně prosím, smutně koukám“. Buďme už konečně hrdí na to, co se nám zdařilo, a nezatloukejme před světem, v čem jsme selhali. Smějí se nám kvůli tomu jak historici, tak i současní zahraniční politici. Nemáme to zapotřebí. A rozlišujme mezi hrdostí a nafoukaností. Občas nám to komicky splývá. A úplně na konec: buďte dobrými lidmi. Darebáků je vždycky dost.
