Z povídek norského spisovatele se život jeví být cestou. Nejdřív musíte projít obdobím, kdy budete podléhat otci a Bohu. Abyste měli od otce, který vás pořád bude strašit Bohem, pokoj, odejdete co nejdřív z domova a začnete se nořit do další temné tůně, jíž jsou partnerské vztahy. Namísto bohabojného ticha tak přijde spíše dusno a významuplné mlčení. Vedle toho se budete občas vracet do původní rodiny, většinou když někdo umře, a tak si ověříte, že to nejsou vaši blízcí, nýbrž cizí lidé, s nimiž nemáte – a hlavně nechcete mít – nic společného. A nakonec zůstanete sami, budete vyhlížet smrt a při tom čas od času náhodou potkáte sourozence či některého ze svých potomků… To je vše. Nanejvýš, pokud budete mít smůlu, se to čekání na smrt bude léta vléct.
Otevřená pustá krajinaKjell Askildsen V překladu Evy Keckové vydalo nakladatelství Rubato, Praha 2025. 240 stran.  . |
A když už mluvíme o smrti, dodejme, že případ Kjella Askildsena (1929–2021) ukazuje, jak to vypadá, když vytvoříte nadčasové, nesmrtelné texty: to, že zemřete, je naprosto nepodstatné, nepředstavuje to žádnou změnu. Dílo zůstává přítomné a vy skrze něj též. Na Kjella Askildsena v českém prostředí totiž rozhodně nesedí věta Felixe Holzmanna: „On chudák zemřel, a já ho ani neznal…“ Naopak s norským povídkářem máme letité zkušenosti. V roce 1998 vyšel výbor Hřebík v třešni a následně se jeho povídky objevily rovněž v antologiích mapujících norskou literaturu Když je ryba dobrá… (2001) a Krajina s pobřežím (2005).
Až teď si ale můžeme uvědomit, jak pozdě to bylo, autorovi při vydání Hřebíku v třešni již klepala na dveře sedmdesátka a vše podstatné měl napsané – alespoň podle Otevřené pusté krajiny, nyní publikované pražským nakladatelstvím Rubato v překladu Evy Keckové, kde se končí povídkami z knihy Psi v Soluni (1996). Na druhou stranu si díky tomu můžeme též uvědomit, jak dávno to již je, mezitím protekla jedna další generace. Proto se zdá nakonec pochopitelné, že některé povídky byly v Otevřené pusté krajině přeloženy znovu: jelikož podle překladatelky patří k tomu stěžejnímu a ne všichni jsou tak staří – cítíme v tom optimismus, že o Askildsena se budou mladí zajímat –, aby byli naživu v době, kdy vyšel Hřebík v třešni.
Vzájemně se trápit
Nutno zde dodat, že norský prozaik byl dlouhá léta dvojkolejným tvůrcem, jenž vedle povídek psal i romány. Do té doby, než si uvědomil, že je pro něj romány těžké dotahovat a hlavně že by měl dělat to podstatné, což v jeho případě bylo psaní povídek.
Otevřená pustá krajina je otevřena dvojicí povídek z debutu Odteď tě budu doprovázet až domů (1953) a díky nim můžeme vidět, jakou kometou Kjell Askildsen již ve čtyřiadvaceti letech byl. Úvodní Racčí mláďata přinášejí horečnou atmosféru, přestože jsou tu pouze dva mladí lidé na člunu a ostrov k tomu. Nic víc. Famózní miniatura připomíná nějaký Bergmanův film, kupříkladu ten vzniklý téhož roku: Léto s Monikou. Mimochodem, mladí milenci a loďka, to jsou přece časté propriety alegorických příběhů o třicet let mladšího Jona Fosseho, jehož dílo a věhlas dnes už možná Kjella Askildsena poněkud překryly, zvlášť když se před dvěma lety stal nositelem Nobelovy ceny.
Láska končívá v manželské posteli. Spisovatelka Colette se na vztahy dívá hodně nesmlouvavě |
A pokud by někdo tápal, co že to je onen „konsenzuální sex“, o němž se v poslední době tolik mluví, pak lze názorný příklad najít právě v Racčích mláďatech: „,Chtěl bych tě obejmout,’ řekl. ,Já taky. Chci, abys mě objal.’“
Ale to se jeví jako nemístné vtipkování, neboť v prvotině norského prozaika je všechno nanejvýš vážné, jde doslova o život. Třeba v titulní povídce, kde se už utíká z „božího“ dozoru rodičů: „,A úkoly si taky neděláš pořádně. Jen zhltneš oběd a vypaříš se. Co v tom lese vlastně provádíš?’ ,Už jsem říkal, procházím se.’ ,Koukáš na stromy a posloucháš ptáky?’ ,A to je taky špatně?’ ,Víš určitě, že děláš jenom tohle?’“
Jenže o úkoly, stromy ani ptáky tady pochopitelně nejde: „,Chtěl bych tě vysvléct úplně.’ Podíval se jí do očí. ,To nesmíš,’ řekla. ,Proč nesmím?’ ,To prostě nesmíš.’ ,Já ti neublížím.’ ,To dopředu nevíš.’ ,Musím tě svléct,’ řekl. ,Jestli to neudělám teď, udělám to příště a bude to těžší. Jestli mi to nedovolíš, ublížíš mi, protože jsem se toho musel zříct každý den už celý týden a pokaždé mě to bolelo.’“
Otec si hrál na Boha
Povídky z knihy Kulisy (1966) staví hrdiny již do přímých střetů. Ve Vrcholu léta je zachycena parta kluků, z nichž ale jeden patří do rodiny, která je postižena požárem domu. Nejprve ho ostatní tajně a bezmocně sledují, jak brečí, později se ovšem začne rouhat: „Až jednou se Kalle objevil v zahradě. Sedl si do trávy, tvář lesklou potem. Chvilku mlčel, pak se mě bez jakéhokoli úvodu zeptal, jestli věřím v Boha. / Samozřejmě. / Já ne… / Dostal jsem strach. Peklo bylo najednou docela blizoučko. / Nevíš, co říkáš, odbyl jsem ho. / Vím. / Co když přijdeš do pekla. / Nic takového není. Jenom umřeme.“
Moje maminka sexuálně prozřela. Constance Debré vydává novou knihu z ranku queer literatury, ale je o co stát? |
V Setkání zase sledujeme první situaci, kdy se hlavní hrdina vrací domů, a tak se odkryjí nevyrovnané účty s otcem a s Bohem: „Všechno mohlo být tak jiné, kdybys nebyl býval věřil v Boha!’ ,Anebo kdybys ty v něj věřil!’ ,Ano. Teď je to ale tak, že jsme odsouzeni k tomu, abychom se vzájemně trápili.’ ,Boha z toho ale neobviňuj.’ ,Boha ne, představu o Bohu, ten urputný mýtus o síle ospravedlňující činy a postoje, které budeme v budoucnu považovat za nelidské. Ty tvrdíš, že Bůh je mírou víry, to ale není pravda, Bůh je vírou v Boha, a proto Bůh zemře, umírá den po dni.’ ,Jsi blázen.’ ,Ne, jsem jen hlasem budoucnosti, která odmítá přijmout dědictví, odmítá nechat se zotročit myšlenkou Boha.’ ,Jdi.’“
V další knize, Nic za nic (1982), se přesouváme do fáze, kdy si hrdina snaží zařídit vlastní život. Už se nepronášejí taková závažná obvinění. Většinou je mezi těmi dvěma především atmosféra dusná tak, že by se o ni dalo opřít, a slova zraňují. Ve Všechno jako dřív udeří on: „Tys jednou o jedné své kamarádce říkala, že si někde větrala kundu. Když jsem se na tebe dneska večer díval, tak mi došlo, cos tím myslela. Mělas…“
A ve Slamáku pro změnu zarazí kramli přímo doprostřed čela ona jemu: „,Připomínáš mi otce,’ poznamenala. Chvilku nic neříkal, pak reagoval: ,Myslel jsem, žes ho měla ráda.’ ,To sis myslel? Ale já jsem ho ráda měla.’ To je taky vyjádření, napadlo ho, co tím sakra myslí! ,Haha!’ řekl a otočil se k ní zády. ,Otec si neustále hrál na Boha,’ ozvala se. ,Jestli chápeš, co tím chci říct.’“
Slova tu však zároveň bývají dobrá, aby se narychlo slátalo to nevratně porušené. Nejdřív si někdo někoho namlouvá, následně přijde chvíle, kdy si – minimálně jeden z dvojice – něco namlouvají: „,Teď je všechno jako dřív, ne?’ zeptala se. Zamyslel se. ,Jo,’ odpověděl.“
Kdo teď bude sklízet naši zahradu? Nová Gospodinova kniha přináší portrét jeho otce v historkách a anekdotách |
Podobně tomu je v Překrásném místě, to už jsme u knihy Psi v Soluni. „Když se konečně vypořádáte – máte dojem, že jste se vypořádali – s vlastním fotrem, přijde vždycky na řadu ještě její taťka: ,Můžeš, prosím tě, vytáhnout vlajku?’ ,Teď?’ ,Chci, aby lidi věděli, že jsme tady.’ Zadíval se na ni, pak vzal tašky a znova se vrátil dovnitř. Z šuplíku komody v předsíni vzal vlajku. ,Tohle bývala první věc, kterou táta vždycky dělal,’ vysvětlovala mu, ,vyvěsil vlajku.’“
A i tady to končí nedůvěryhodným sebeujišťováním: „,Tohle je prostě překrásné místo, že?’ řekla. ,Jo. Je.’“
Dají, dostanou a jdou
Opakovaným motivem zde je, že žena se cítí ohrožena jakýmsi cizincem, který údajně krouží kolem jejich příbytku. A že „její“ muž často nesnesitelnou atmosféru jde rozdýchat, někam se projít, případně napít. Ne vždy to však skončí remízou, po níž se oba cítí poražení. Jsou výjimky, kdy se někdo skutečně odhodlá k činu jako v Žolíkovi: „Na stole v kuchyni ležel papír, stálo tam: ,Ano. Zavolám ti zítra nebo někdy jindy. Lucy.’ Takhle odešla z mého života. Po osmi letech.“
Druhou nohavici askildsenovského způsobu lidského přežívání obstarává již zmíněné setká(vá)ní se starou rodinou, většinou při pohřbech či úplně nahodile na ulici. To se týká například úžasné miniatury, jež v novém překladu dostala název Hřebík ve višni, či titulní Otevřené pusté krajiny z roku 1991. Obzvlášť výmluvná je v tomto směru závěrečná Sestřina tvář, kdy vypravěče vyhledá švagr, aby mu vyřídil, že by sestra chtěla, aby ji navštívil: „’Máš ty ale kliku,’ prohlásil. ‚Co?‘ divil jsem se. ‚Bydlíš tu úplně sám.‘ ‚Prosím tě,‘ smázl jsem to, i když jsem s ním naprosto souhlasil. Já občas nevím, kam se schovat, poznamenal on.“ A na sestřin dotaz ohledně ženských známostí později během návštěvy bratr odpovídá: „Mám rád ženy, které nic nechtějí, co dají, dostanou a jdou.“
Pro tento tematický okruh je rovněž typické, že ústřední hrdina mívá nevhodné erotické představy týkající se žen přímo z jeho rodu či jinak příbuzných. A dále se opakují situace, kdy se (po)odchází, aby se tak člověk vyhnul rozloučení s někým, koho už ani vidět nechtěl a koho patrně již víckrát neuvidí.
Hafni není štěkna, ale správná holka. Nový román spisovatelky Helle Helle potěší a není nudný |
Na tuto linii ovšem navazuje ještě to, co tvoří střed Otevřené pusté krajiny a co možná nejsou ani tak povídky, nicméně jsou to skvělé, zásadní texty. Jedná se zaprvé o Poslední zápisky Thomase F. určené veřejnosti (1983). Tady autenticitu střídá spíše modelovost a taky potměšilý humor. Thomas je stařec, bývalý spisovatel, jenž na začátku vzpomíná na to, jak před lety navštívil bratra, též spisovatele, který toho napsal daleko více a bral se na rozdíl od Thomase děsně vážně, což našeho hrdinu rozčílilo: „Každičkou hodinu se svět zbavuje tisíců hlupáků. Jen si to představ, napadlo tě někdy, kolik během jednoho dne zmizí nahromaděné blbosti? Všechny ty mozky, co přestanou fungovat, tam právě se ta blbost skrývá. I tak jí hrozně moc zůstane, té blbosti, protože někteří ji sepsali do knížek, a tak se zachovala, a dokud budou lidi číst romány, bude blbosti hodně, některé romány, takové, kterých je nejvíc.’“ Thomas F. je jakousi mladší verzí Pana Testa Paula Valéryho, ostatně v témže roce vydal svého testovského Palomara i Italo Calvino.
Sklepní byty pro všechny
Následuje ve stejném období publikovaná pětadvacetistránková próza Carl Lange. Hrdina tohoto jména je jednoho dne podivuhodně shledán podezřelým ze znásilnění nezletilé dívky. Sledujeme překotný příběh, nabízející souboj mezi vyšetřovaným a policistou, jejž by skvělý režisér dokázal převést do úsporného, dramatického snímku. A potom se v Náhle osvobozující myšlence (1987) přišourá další osamělý hrdina, jenž se na lavičce setkává pro změnu s tím, kdo ho kdysi soudil. Lavička je „obydlím“, které jasně odkazuje na beckettovské hrdiny.
Už ležíte Rusku, té žravé bestii, v žaludku? ptá se ruská básnířka, která musí žít v exilu |
Jiný detail nás ovšem stočí k Truffautovu filmu Konečně neděle! (1983), k tomu, čím si v něm krátí chvíli skrývající se Jean-Louis Trintignant: „Jednou jsem stál u okna, a když jsem zahlédl, jak kolem prošla spodní část manželky majitele domu, připadal jsem si náhle tak osamělý, že jsem se rozhodl vyrazit ven.“ Askildsenův vypravěč si je vědom toho, že fakt, že bydlí ve sklepě, je jasným důkazem, že to s ním „jde z kopce“. Nicméně: „Výhodou života ve sklepě je, že nahoru člověk stoupá odpočatý, a když se vrací unavený zpátky, jde dolů.“ Kolik mrakodrapů bude třeba na světě ještě postavit, aby bylo dost sklepních bytů pro všechny, s nimiž to jde z kopce?
