Mezinárodní tým vědců totiž oznámil, že v hlubokomořských vrtech objevil rozsáhlé vrstvy porézní lávové suti – takzvané vulkanické brekcie, jaké dobře známe i z našich nejmladších sopek na Bruntálsku a Chebsku. Ukázalo se, že tyto na pohled „nanicovaté“ horniny jsou schopny ukládat obrovské množství oxidu uhličitého po desítky milionů let, a to mnohem efektivněji, než se dosud předpokládalo.
Ve zkoumané oblasti se před 60 miliony let začaly na dně oceánu hromadit podél podmořských sopek rozlámané kusy lávy. Tyto úlomky se usazovaly v mohutných vrstvách, které dnes dosahují místy až stovek metrů. Jak skrz ně po miliony let prosakuje mořská voda, dochází k pomalým, ale vytrvalým chemickým reakcím. CO2 rozpuštěný ve vodě se váže do pevných karbonátových minerálů, které postupně vyplňují póry mezi úlomky, zpevňují horninu a uzamykají uhlík v její struktuře. Jednoduše řečeno – lávová suť se postupně mění v horninu, složením blízkou vápencům.
Pod jižním Atlantikem se skrývá archiv klimatické historie – a připomínka, že Země má vlastní, účinné mechanismy, jak si s uhlíkem poradit.
Výzkumníci z anglické University of Southampton, kteří studovali jádra odebraná během expedice IODP (což je program zaměřený na průzkum oceánského dna a zemské kůry formou vrtů, sběru vzorků a dat), zjistili, že množství takto uloženého uhlíku je mnohonásobně vyšší, než se dosud předpokládalo. Některé vrstvy brekcií obsahují až čtyřicetkrát více uhlíku než běžná oceánská kůra, což je hodnota, která vědce samotné překvapila. Naznačuje to, že tento mechanismus představuje dosud přehlížený stabilizační prvek klimatického systému – přírodní proces, který pomáhá udržovat rovnováhu mezi oceánem, atmosférou a zemskou kůrou v geologických časových měřítkách. A protože jde o proces probíhající v obrovských objemech hornin, jeho význam může být globální.
Objev má dvojí význam. Zaprvé přepisuje učebnice geologie: ukazuje, že oceánské dno je mnohem aktivnějším hráčem v uhlíkovém cyklu, než se myslelo. Dosud se pozornost soustředila hlavně na kontinentální horniny a na biologické procesy v oceánu, ale nyní se ukazuje, že i hlubokomořské vulkanické oblasti mohou fungovat jako dlouhodobé úložiště uhlíku. Zadruhé nabízí inspiraci pro moderní technologie ukládání uhlíku. Ačkoli nelze jednoduše napodobit proces trvající miliony let, pochopení přírodních reakcí mezi lávou, vodou a CO2 může pomoci navrhovat efektivnější způsoby, jak dlouhodobě ukládat uhlík do hornin – například v rámci projektů mineralizace CO2 v čerstvých bazaltech.
Orbitální elektrárna nebo čerpání uhlíku přímo z atmosféry: 5 megalomanských plánů, které mají spasit planetu |
Pod jižním Atlantikem se tak skrývá tichý archiv klimatické historie – a zároveň připomínka, že Země má vlastní, překvapivě účinné mechanismy, jak si s uhlíkem poradit. My lidé se od ní teprve učíme a teprve začínáme chápat, jak složitě a elegantně dokáže planeta regulovat své prostředí.
