Od jmenování prvního kardinála z Latinské Ameriky v roce 1905 Brazilce Joaquima Arcoverde de Albuquerque Cavalcantiho do zvolení prvního papeže z Latinské Ameriky v roce 2013 Argentince Jorgeho Maria Bergoglia uběhlo více než sto let. Sto let, během nichž se papežství i sbor kardinálů výrazně proměnily.
Maradonův fanoušek papežem. Co všechno prozrazuje nová kniha o zesnulé hlavě katolické církve? |
Od 11. století disponovali výlučným právem volit nového papeže členové sboru kardinálů, jmenovaných papežem. Cisterciácký mnich Bernard z Clairvaux ve 12. století o nich prohlásil, že mají být vybíráni z celého světa, a podobně papež Sixtus V. (1585–1590) ve své bule z roku 1586 stanovil, že kardinálové mají být vybíráni ze všech křesťanských národů. Ve skutečnosti však v kardinálském sboru dominovali kardinálové italského původu, kteří ze svého středu volili od 16. století výlučně italské papeže.
Protesty ze světa
Vzpomínka na papeže francouzského původu, kteří ve 14. století přenesli své sídlo z Říma do Avignonu, byla Římany vnímána jako ohrožení výlučného postavení jejich města v rámci křesťanského západu. A když nebylo úspěšné ani krátké působení papeže z nizozemského Utrechtu Hadriána VI. (1522–1523), stal se právě Hadrián na 455 let posledním papežem neitalského původu.
Reformace, která v 16. století rozdělila křesťanský západ na řadu různých proudů, přispěla k posílení regionálního italského charakteru papežství. A navíc, papežství je přece historicky spojeno s úřadem římského biskupa jako nástupce apoštola Petra. Proč by tedy v jeho čele měl být někdo jiný než Ital?
